Stavební rozvoj města a cena cínu
Stránka se váže k roku 1520 a zmiňuje stavbu kostela a školy v Horním Slavkově, rozšíření domů na náměstí v Novém Městě a kostel sv. Anny s Bischofgrünem. Zmiňuje se také těžba a cena cínu.
K roku 1520 se váže stavba kostela a školy a rozšíření domů na náměstí v Novém Městě. Zmiňuje se kostel sv. Anny a Bischofgrün. Nynější fara byla původně bývalým zámkem; uvádí se rovněž nynější hřbitovní kostel. Tehdy se také zmiňuje cín, hornina a cena cínu.
Zobrazit původní přepis (doslovný, s okrajovými poznámkami)
K roku 1520 se váže stavba kostela a školy, rozšíření domů na náměstí v Novém Městě, kostel sv. Anny a Bischofgrün. Nynější fara byla původně bývalým zámkem; uvádí se rovněž nynější hřbitovní kostel. Tehdy se také zmiňuje cín, hornina a cena cínu.
Stránka kroniky líčí výstavbu Horního Slavkova kolem roku 1520 (kostel, škola, čtvrti Marktl/Tržiště, Neustadt/Nové Město a Anenská čtvrť) a výnosnost tamního cínového dolu, včetně zřízení mincovny v roce 1525. Většinu textu pak zabírá popis obtížné a nebezpečné práce horníků při dobývání cínové rudy pomocí ohně a následného vylamování žil.
V roce 1520 byl vystavěn nejen dnešní kostel a škola, nýbrž i velká část města — totiž dnešní Marktl (Tržiště) a Neustadt (Nové Město). Zároveň tehdy vznikly i domy na svaté Anně (lidově zvané Annental, tedy Anenské údolí), postavené v rovině a v okolních údolích.
Cínový důl (Zinnbergwerk) byl v některých letech velmi výnosný — vynášel jistě 10 až 11 [centů nebo zlatých, místo je nejisté] a ve starých časech přinášel podle záznamů věru neuvěřitelně velké částky.
V souvislosti s výnosností cínového dolu stojí za zmínku, že byla roku 1525 v Horním Slavkově (Schlaggenwald) zřízena mincovna. Časem se ale musela pro staré a nesnadné spravování poměrů kolem cínového dolu nechat opět zaniknout. (Pozdější písemnost z roku 1535 se o mincovně ještě zmiňuje, patrně v souvislosti s Neudekem.)
Kronikář se dále vrací k cínovým dolům a popisuje obtížnou a nebezpečnou práci, kterou slavkovští havíři v dřívějších dobách na haldě (v cechu) museli snášet. Nebezpečí spočívalo zejména ve dvou věcech — v cínových žilách samotných a v ohních, jimiž se při dobývání pracovalo.
Nejprve se razily chodby (tzv. Längörter) sekáním a dlátem. Poté bylo třeba navézt dřevo — často až do 20 sáhů — a tímto způsobem se otvíraly cínové žíly. Když bylo dřevo v žíle zapáleno, vyvinul se v následujících dnech takový žár, že se na dané místo dva dny nedalo vůbec vstoupit. Teprve poté se tam vcházelo, a bylo-li místo nestabilní, pomáhalo se patrně dřevěnou výztuží.
Text pokračuje na další straně popisem, jak žár v žíle dokázal být tak silný, že se v něm cín přímo tavil v plamenech, ještě než byla chodba pořádně otevřena. Horníci, kteří v žíle pracovali, byli často touto prací k smrti vyčerpáni nebo dušeni. Sotva získali cín i horkou vodu, kterou dostávali jako jakousi odměnu za tuto těžkou práci, snažili se z chodeb co nejrychleji a šťastně dostat ven, aby si mohli užít zachovaného zdraví a života. Vyhloubená cínová žíla prý svým tvarem připomínala krásnou klenbu.
Dále se kronika věnuje práci v nepravidelných žilách. Když byly velké cínové žíly promíšené s cizí horninou navrtány a žíla se ještě nedala přímo dobývat, bylo nutné ji napřed zapálit. Poté musel horník přistoupit k vyrubávání a skála pukala s rachotem podobným hromu; ovzduší v dole bylo přitom tak silné (tíživé), že horníci, kteří se při střídání směn museli zdržovat společně v podzemí, byli v žilách k smrti vyčerpáni. Bylo tedy třeba odvádět špatné důlní povětří a otvírat žíly tak, aby se zvládl obtížný průchod vzduchu a mohla se získávat ruda. Aby se lidé s těmito obtížnými průchody vyrovnali, nechávali si stavět odpovídající chodby (žíly), do nichž bylo možné zabudovat i jakési podpůrné konstrukce.
Kronikář dodává, že dnes (v době psaní záznamu) se veškerá ruda dobývá již jinak — střelbou, kladivem a želízkem.
Na okraji stránky je ještě poznámka pro čtenáře, že mnohý z nich patrně nepochopí výraz označující rudu (Mahlwerk), protože obvykle se za náhodný kámen (tzv. cvitr/Zwitter) považovalo něco, co bylo teprve dodatečně zpracováváno tavením. Tato manipulace (zpracování) byla spojena s velmi vysokými náklady a vzhledem k poklesu ceny cínu už nebyla nijak výhodná, proto se od dosavadního způsobu tavení cvitru upustilo ve prospěch výhodnějšího postupu. Na okraji je ještě poznámka s letopočtem 1525, patrně vztahující se k pozdější stoupě (Pochwerk).
Zobrazit původní přepis (doslovný, s okrajovými poznámkami)
[Levá strana — okrajové letopočty: 1520; „1525"]
[Okraj: 1520 — Kostel a škola, dnešní Marktl (Tržiště), Neustadt (Nové Město) a Anenská čtvrť (Annental) vystavěny.]
V roce 1520 byl vystavěn nejen dnešní kostel a škola, nýbrž i město z velké části, totiž dnešní Marktl (Tržiště) a Neustadt (Nové Město), zároveň tehdy vznikly i domy na sv. Anně (lidově Annental — Anenské údolí), vystavěné v rovině a v údolích. [Pram. zkratka:] Tom. I. p. 1. a Tom. P. 37. [Drobná pozn. na okraji nečitelná.]
[Okraj: Cínový důl (Zinnbergwerk).]
Některá léta vynášel tento cín jistě 10 až 11 [centů?] [zlatých?], a ve starých časech přinášel věru neuvěřitelně velké částky. Tom. P. 41.
[Okraj: 1525 — Mince v Hor. Slavkově (Münze in Schl.).]
O cínovém dolu, jak řečeno velmi výnosném, je třeba [poznamenat], že byla roku 1525 v Horním Slavkově (Schlaggenwald) zřízena mincovna; avšak časem se musela — pro staré, nesnadné spravování pozemkových [poměrů?] cínového dolu — nechat opět zaniknout. Tom. P. 41. [Pozn.: O mincovně se ještě zmiňuje pozdější písemnost z roku 1535, [v Neudeku?].]
[Okraj: Obtížná a nebezpečná práce v dolech na cín.]
Vracíme se tedy opět k cínovým dolům a chceme něco říci o obtížných a nebezpečných pracích, jaké slavkovští [horníci?] v dřívějších časech na haldě (na cechu) snášeli.
Nebezpečí spočívalo zejména ve dvou věcech: v cínových žilách a v ohních [?].
Nejprve dělali chodby (Längörter) [sekáním?] a dlátem; pak bylo třeba dřevo [navézt?] — často až do 20 sáhů — a tak vznikaly cínové žíly [?]. Když pak byla žíla [zapálena] (totiž dřevo zapáleno), vyvinul se v následujících dnech takový žár, že se v ta místa po dva dny nedalo přijít; přicházelo se teprve potom, a bylo-li to místo nestálé (mindig), pomáhalo se [dřevěnou výztuží?]; když —
[Pravá strana — Pag. 11]
... dělníky, a ti často [k smrti zadušeni?]. Jaký žár v žíle panoval, mohl člověk seznat z toho, že délka [chodby?] byla teprve [načata?], a přec se cín v plamenech z téhož [tavil?]. Sotva nabyli cínu, jakož i [horké?] vody, kterou jako odměnu za [tu práci?] dostali, hned se z [chodeb?] šťastně dostali ven, takže se mohli těšit ze [zachování?] zdraví a života. Když pak byla taková cínová žíla vyhloubena, podobala se krásné klenbě.
Nyní přicházíme k pracím v žilách [u nepravidelných?] [?]. Když byly velké cínové žíly s onou cizí hmotou navrtány, a žíla se ještě nedala dobývat, bylo nutno žílu napřed zapálit. Pak musel [horník?] k vyrubání přistoupit, a hora (skála) pukala s takovým rachotem, jako by hřmělo; a počasí (povětří v dole) bylo tak silné, že [horníci?] — kteří se v dobách, kdy [střídali?] směny, museli společně zdržovat — byli v žilách k smrti vyčerpáni. Tu bylo třeba ono [špatné?] povětří odvádět a žíly otvírat, aby se zvládl [obtížný průchod?] povětří a získala [se ruda?]. Aby pak člověk zvládl všechny ty obtížné průchody, dal si [postavit?] takové žíly, do nichž bylo lze stavět [domy?]. — Mnoho o obtížných a nebezpečných pracích v cínových dolech na slavkovské haldě (cechu). Dnes se veškerá ruda dobývá střelbou (Schießen), kladivem a [želízkem?]. Tom. P. 43.
[Na okraji značka.] Snad mnohý čtenář nepochopí výraz „[ruda/Mahlwerk?]", neboť obyčejně [se?] náhodný kámen ([cvitr/Zwitter?]) — protože byl časem [tavem?] — [?] [Al-?]. [Pokračování pozn.:] ... tato manipulace byla s velmi mnoha náklady spojena, a také s ohledem na pokles ceny cínu vůbec ne výhodná; [proto se ustoupilo?] od dosavadní manipulace [tavení/Zwitter?] [?], což je mnohem výhodnější. Tom. P. 41.
[Okraj vpravo dole: „1525", pozn.: [vztahuje se k pozdější?] [Pochwerk/stoupě?].]