Usmíření?

Čechy vyvlastněni, pronásledováni, bez práv: národ Sudet, vyhnaný, štvaný.

Museli jsme opustit domov jako žebráci. Zřekli jsme se pomsty i nenávisti.

Poznali jsme cizinu a stesk po domově, snášeli jsme svůj osud po celá ta léta.

Prohlášení o usmíření – k čemu je vlastně dobré? Pro pražské zájmy se Bonn ochotně nabízí!

Přitom chybí to hlavní – přiznat nám aspoň tolik: vám Němcům z Čech se stalo bezpráví!

A přesto odpustit, tu křivdu prominout? Nebude zapomnění, dokud budeme žít.

A tím spíš žádnou tečku! Řešení zůstává otevřené. Jak ještě můžeme doufat ve spravedlnost?

Právo na domov zůstává navěky. Zločin nepromlčí – i kdybychom my sami zanikli.

Cesta do Chebska

Dne 16. 10. 1996 jsme se brzy ráno vydali autobusem Sudetoněmeckého landsmanšaftu z Weilburgu a. d. Lahn do staré vlasti. Přes dálnici a Smrčiny, kolem Bad Berneck a Wunsiedel jsme mířili k prvnímu cíli, Marktredwitz. Po prohlídce s výkladem v Egerlandském muzeu a obědě v kulturním domě pokračovala cesta dál směrem k hranici, kterou jsme bez potíží překročili u Waldsassen. Kolem Chebu a Sokolova (Falkenau) jsme pozdě odpoledne dorazili do Karlových Varů a do našeho stálého ubytování, hotelu „Pupp". (Že bychom si dříve troufli snít o tom, že se ubytujeme v tak pěkném hotelu?) Po večeři se pár Chebanů dalo dohromady a udělalo si ještě procházku ke Vřídelní kolonádě a k Mlýnské kolonádě. Ve skupině si to člověk může dovolit!

Kdysi symbol našeho horního města

[obr] Nad kostelními schody stojí děkanství a kostel sv. Jiří, ve kterém už zřejmě nikdy nebude bohoslužba. Foto: F. P., březen 1996

Následující ráno bylo na programu vyjížďka do Chebu s prohlídkou města a návštěvou hradu. V domě Balthasara Neumanna jsme vedli se zbylými Němci zajímavé rozhovory o minulých dobách i o dnešním životě v Česku. Na hradě jsme mohli obdivovat „chebská kachlová kamna" od akademického sochaře Willyho Ruße z Krásna (Schönfeld), mistrovské dílo keramické reliéfní tvorby, které vzniklo za poslední války během tříleté práce. Odpoledne jsme si prohlédli ve Františkových Lázních lázeňské domy a zařízení, z nichž některé jsou hezky zrenovované. Procházky pěkně doplnily výlet. I počasí nám přálo.

18. 10. nás – bohatá snídaňová tabule v hotelu stála za to – táhlo do kláštera Teplá. Prohlídka románské pilířové baziliky (klášter založil roku 1193 šlechtic Hroznata) a dvoupatrové knihovny na nás velmi zapůsobila. Krátký rozhovor se zástupcem opata, Slovákem, byl velmi zajímavý. Následoval oběd v hospici. Pak jsme pokračovali dál do Mariánských Lázní. Křížový pramen a lázeňské areály nabízely v podzimním slunci milý pohled. V 15 hodin jsme jako vrchol zážitků prožili „zpívající fontánu". Doprovázené známými operními melodiemi, tryskaly rozmanité proudy vody k nebi, fotografické motivy prvního řádu! Přestávka na kávu byla ohlášena v lesní hospůdce „Nimrod", ležící mezi Mariánskými Lázněmi a Sangerbergem. Naše cesta pak vedla dál přes Sangerberg, Glatzen, Bad Königswart a Sandau zpět do Karlových Varů.

Následující den jsme se pod mým vedením prošli po městě. Navštěvoval jsem tam obchodní školu a lázeňské město velmi dobře znám. Ušetřili jsme tak SL náklady. Kostel sv. Maří Magdalény, dílo Kiliana Ignáce Dientzenhofera, lákal k tichému zastavení. Poté jsme si koupili pár drobností na památku. Po obědě jsme se ještě vypravili do Loketu, kde nás bývalým okresním městem provedl domácí básník Toni Schuster. Renovace řad domů na náměstí dělá radostné pokroky. K mému překvapení jsme se vraceli přes Horní Slavkov (Schlaggenwald), Schönfeld a Wasserhäuseln. Úzkým, romanticky klikatým Zechtalem a naší rodnou obcí jel autobus obzvlášť pomalu. Změněný vzhled obce je stále stejně skličující. Protože jsem tam byl už v srpnu s příbuznými a tentokrát tam nebyla plánovaná zastávka, moje lítost se udržela v mezích. Spolucestující, mezi nimi i domácí z Weilburgu, obdivovali krásnou krajinu Slavkovského lesa a byli velmi nadšeni jízdou do teplského údolí.

Večer jsme se na rozloučenou zastavili v „Egerländer Hof" (Chebský Dvůr) na úpatí Zámeckého vrchu poblíž Vřídla. Německého původu majitel ze Sokolova jménem Kraus nás pohostil dobře a levně. Od 20. 10. bylo třeba se loučit. Při zastávce v Chlumu svaté Maří sloužil mladý kaplan z Weilburgu, který se zájezdu zúčastnil se svými rodiči, v milostné kapli bohoslužbu. Zpívali jsme Schubertovu mši. Na violoncello doprovázela žena z poutního místa, která tam zůstala žít po celý život. Byl to důstojný závěr naší cesty do staré vlasti.

Anna Zimmerhackl, roz. Veit

Heimatbrief, setkání rodáků a patronát jsou poslední svorky, které nás vyhnance z Horního Slavkova a okolí drží pohromadě. Díky nim zůstávají vzpomínky na nezapomenutelnou vlast živé a my zůstáváme věrně spojeni!