Vzpomínky na mé dětství
Brzké tmavé večery přinášejí mnoho vzpomínek na dávné časy. Člověku se vybaví ledaskteré události, na které si obzvlášť ve stáří rád vzpomíná. Především o Dušičkách a Památce zesnulých se se steskem myslí na domov. Vždyť po těchto dnech už brzy nastával „advent". Pletení adventního věnce bylo velkým očekáváním. Smrkové větvičky se nosily z lesa. Ty vždy přinesl dědeček z jedné ze svých pochůzek lesem. Tehdy jsem bydlela u prarodičů Frechových v Hegerhausu (Hájovně). Ale ráda jsem chodívala i domů do svého rodiště v Poříčí (Poschitzau), kde jsem měla bratrance, abych si tam s nimi hrála a užila si zábavy. Jako dítě jsem často chodívala potmě domů do Hegerhausu. Strach jsem tehdy neznala.
Tak přišel čas, kdy se v každém domě začínalo s přípravami na blížící se Vánoce. Nastal svatý Mikuláš. Ale u nás doma se tak vznešeně nejmenoval. Byl to „Zemberer", kdo se k nám vpotácel. S velkým rámusem se ohlašoval už před naším domem. Byl to vlastně div, jak vůbec našel cestu k Hegerhausu. Seděla jsem tiše jako pěna v náruči babičky. Prý že dědeček je ještě v lese. Vtom se náhle rozletěly dveře a v jizbě stál „Zemberer" ovinutý slámou, v tmavém kabátě a v těžkých botách. „Byl jsi hodný?" zněla hned otázka, přitom mával svými pruty. Vylekaná jsem nebyla. Dívala jsem se jen na jeho pytel, který držel v jedné ruce. Jestli jsem tehdy věřila, že přinese hezké a dobré věci, to už dnes nevím. Ale zdá se mi, že jsem si myslela, jen aby už zase brzy odešel. Na jeho otázky jsem prý odpovídala tiše a zakřiknutě. Ani se dál nesnažil mě strašit. Dlouho se u nás také nezdržel. Kouzelný pytel vysypal na stůl. Dokud ale byl v jizbě, netroufala jsem si sáhnout po jablkách a ořeších. Ale oči mi jistě zářily, neboť tam bylo lecjaké pečivo, bonbony a také pár kousků čokolády. Celé tabulky čokolády se tehdy u kupců vůbec nedaly sehnat.
Když odešel, řekla babička: „Podívej se, co ti Zemberer přinesl." Zřejmě jsem byla dost popletená. Velká petrolejová lampa šířila jasné světlo a dárky vypadaly opravdu lákavě. Vzala jsem si jablko a koulela je z ruky do ruky. „Máš si všechno nechat až do zítřka," řekla maminka! Mohla jsem jen přikývnout. Ale hned nato jsem ji poprosila, abych mohla spát u ní. Zemberer mě zřejmě přece jen trochu vystrašil.
Musela jsem chodit dlouhou cestu do školy z Hegerhausu do Horního Slavkova (Schlaggenwald), protože jezdit se tenkrát nedalo. Přesto to bylo 4-5 kilometrů pěšky. Většinou bývalo ještě pořádná tma. Dědeček mě doprovázel až na okraj lesa. Vždy říkal: „Já tu počkám." V obci to pak šlo rychle. Ve škole se pak nahlas vyprávělo a klábosilo o „večeru se Zembererem".
Pak se pomalu blížily Vánoce. Každou neděli se na adventním věnci zapálila jedna svíčka. Podle babiččina rušného počínání jsem poznala, že dělá spoustu příprav. Když jsem jednou odpoledne přišla ze školy domů, výrazně mě uhodila do nosu vůně spáleného smrkového chvojí. Babička znovu vyzdobila slámou koutový oltářík. Tehdy v mnoha jizbách stával v koutě, nedaleko od stropu, malý oltářík, který se většinou vykládal smrkovým chvojím, a uprostřed byl umístěn krucifix. Před ním bývala připevněna malá skleněná lampička naplněná olejem, jejíž plovák nechal svítit malý plamínek. Babička oltářík upravila a plovoucí knot už zapálila. Byl to vánoční pocit. Skoro jako by už byly Vánoce. Pak jsem se babičky zeptala, kdy začne s pečením na „cukrový stromeček" (u nás se jen zřídka říkalo vánoční stromeček). Chtěla jsem přece pomáhat vykrajovat hvězdičky, preclíky a co všechno se na něj ještě věšelo. U nás se na stromeček věšelo hlavně to, co se doma napeklo. Tak jsem směla vždycky náprstkem propichovat dírky potřebné k tomu, aby se pečivo dalo pověsit na větve.
Erinnerungen an meine Kindheit
Die frühen dunklen Abende bringen viele Erinnerungen an das Einstmals. Es fällt einem so manches Geschehen ein, an das man sich besonders im Alter gerne erinnert. Vor allem in den Allerheiligen- und Allerseelentagen denkt man mit Wehmut an daheim. Stand doch nach diesen Tagen bald die „Adventszeit" an. Das Adventskranzbinden war eine große Erwartung. Die Fichtenzweige wurden aus dem Wald geholt. Diese brachte stets ein Großvater mit von seinen Waldgängen. Damals war ich bei den Großeltern Frech im Hergerhaus. Aber gerne ging ich auch heim in meinen Geburtsort nach Poschitzau, wo ich Cousins hatte, um dort zu spielen und uns zu vergnügen. Als Kind ging ich oft im Dunkeln nach Hause ins Hegerhaus. Furcht kannte ich damals nicht.
So kam die Zeit heran, wo in jedem Haus mit den Vorbereitungen für das kommende Weihnachtsfest begonnen wurde. Der Nikolaustag war angebrochen. Aber so vornehm wurde dieser in meiner Heimat nicht genannt. Es war der „Zemberer", der da hereinstolperte. Mit großem Lärm hatte er sich schon vor unserem Haus angekündigt. Es war überhaupt ein Wunder, wie dieser zum Hegerhaus gefunden hatte. Mucksmäuschenstill verhielt ich mich in den Armen der Großmutter. Der Großvater sei noch im Wald, hieß es. Da wurde die Tür plötzlich aufgerissen, und da stand nun der mit Stroh umwickelte in einem dunklen Mantel und mit schweren Stiefeln ausgerüstete „Zemberer" in der Stube. „Bist du brav gewesen?" war gleich die Frage, dabei fuchtelte er mit seinen Ruten herum. Erschreckt war ich nicht. Ich schaute nur auf seinen Sack, den er in der einen Hand hielt. Ob ich damals geglaubt habe, daß er schöne und gute Sachen bringen werde, das weiß ich heute nicht mehr. Aber ich meine gedacht zu haben, wenn er nur bald wieder gehen würde. Auf seine gestellten Fragen dürfte ich auch kleinlaut geantwortet haben. Er machte auch weiter keine Anstalten mich zu ängstigen. Von langer Dauer war sein Verweilen auch nicht. Den Wundersack leerte er auf den Tisch. Solange er aber in der Stube war, getraute ich mich nicht nach den Äpfeln und Nüssen zu greifen. Aber meine Augen dürften doch geglänzt haben, denn es waren allerlei Backwerk, Zuckerln und auch einige Rippchen Schokolade darunter. Ganze Tafeln, die gab es damals gar nicht bei den Kaufleuten.
Als er gegangen war, sagte die Großmutter: „Schau nur, was der Zemberer dir gebracht hat." Anscheinend war ich doch sehr verwirrt gewesen. Die große Petroleumlampe verbreitete helles Licht und die Gaben sahen recht verlockend aus. Ich nahm mir einen Apfel und rollte ihn von einer Hand in die andere. „Sollst alles bis morgen aufheben", sagte die Mutter! Ich konnte nur nicken. Aber gleich darauf bat ich sie, mich bei ihr schlafen zu lassen. Wahrscheinlich hatte mich der „Zemberer" doch etwas geängstigt.
Ich mußte den weiten Schulweg vom Hegerhaus nach Schlaggenwald gehen, denn fahren, das gab es ja nicht. Immerhin waren es 4 - 5 Kilometer Fußweg. Meist war es noch sehr dunkel. Der Großvater führte mich bis zum Waldrand. Wie immer sagte er: „Ich warte hier. Hurtig ging es im Orte zu. In der Schule gab es lautes Erzählen und ein Geschwätz über den „Zemberer-Abend".
Dann nahte allmählich das Weihnachtsfest. Ein Lichtlein wurde an jedem Sonntag am Adventskranz angezündet. Am geschäftigen Tun der Großmutter merkte ich, daß sie viele Vorbereitungen traf. Als ich eines Nachmittags aus der Schule heimkam, da stieg mir auffallend der Geruch von abgebrannten Fichtenreisig entgegen. Großmutter hatte das Eckaltärchen neu mit Stroh versehen. Damals stand in vielen Stuben in einer Ecke, nicht weit von der Stubendecke entfernt, ein Altärchen, das man meistens mit Fichtenreisig auslegte, und in der Mitte war das Kruzifix aufgestellt. Davor hatte man eine kleine Glaslampe befestigt, die mit Öl gefüllt war und der Schwimmer sein kleines Flämmchen leuchten ließ. Großmutter hatte das Altärchen hergerichtet und das Schwimmerchen auch schon angezündet. Es war ein weihnachtliches Gefühl. Fast schon wie Weihnachten. Dann fragte ich die Großmutter, wann sie mit dem Backen der für den Zuckerbaum (Christbaum wurde nur selten in unserer Gegend gesagt) beginnen würde. Ich wollte doch gerne helfen beim Ausstechen der Sterne, Bretzeln und was man sonst noch alles daran hing. Bei uns wurde überwiegend Selbstgebackenes
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.