Vzpomínky na mé dětství

Brzké tmavé večery přinášejí mnoho vzpomínek na dávné časy. Člověku se vybaví ledaskteré události, na které si obzvlášť ve stáří rád vzpomíná. Především o Dušičkách a Památce zesnulých se se steskem myslí na domov. Vždyť po těchto dnech už brzy nastával „advent". Pletení adventního věnce bylo velkým očekáváním. Smrkové větvičky se nosily z lesa. Ty vždy přinesl dědeček z jedné ze svých pochůzek lesem. Tehdy jsem bydlela u prarodičů Frechových v Hegerhausu (Hájovně). Ale ráda jsem chodívala i domů do svého rodiště v Poříčí (Poschitzau), kde jsem měla bratrance, abych si tam s nimi hrála a užila si zábavy. Jako dítě jsem často chodívala potmě domů do Hegerhausu. Strach jsem tehdy neznala.

Tak přišel čas, kdy se v každém domě začínalo s přípravami na blížící se Vánoce. Nastal svatý Mikuláš. Ale u nás doma se tak vznešeně nejmenoval. Byl to „Zemberer", kdo se k nám vpotácel. S velkým rámusem se ohlašoval už před naším domem. Byl to vlastně div, jak vůbec našel cestu k Hegerhausu. Seděla jsem tiše jako pěna v náruči babičky. Prý že dědeček je ještě v lese. Vtom se náhle rozletěly dveře a v jizbě stál „Zemberer" ovinutý slámou, v tmavém kabátě a v těžkých botách. „Byl jsi hodný?" zněla hned otázka, přitom mával svými pruty. Vylekaná jsem nebyla. Dívala jsem se jen na jeho pytel, který držel v jedné ruce. Jestli jsem tehdy věřila, že přinese hezké a dobré věci, to už dnes nevím. Ale zdá se mi, že jsem si myslela, jen aby už zase brzy odešel. Na jeho otázky jsem prý odpovídala tiše a zakřiknutě. Ani se dál nesnažil mě strašit. Dlouho se u nás také nezdržel. Kouzelný pytel vysypal na stůl. Dokud ale byl v jizbě, netroufala jsem si sáhnout po jablkách a ořeších. Ale oči mi jistě zářily, neboť tam bylo lecjaké pečivo, bonbony a také pár kousků čokolády. Celé tabulky čokolády se tehdy u kupců vůbec nedaly sehnat.

Když odešel, řekla babička: „Podívej se, co ti Zemberer přinesl." Zřejmě jsem byla dost popletená. Velká petrolejová lampa šířila jasné světlo a dárky vypadaly opravdu lákavě. Vzala jsem si jablko a koulela je z ruky do ruky. „Máš si všechno nechat až do zítřka," řekla maminka! Mohla jsem jen přikývnout. Ale hned nato jsem ji poprosila, abych mohla spát u ní. Zemberer mě zřejmě přece jen trochu vystrašil.

Musela jsem chodit dlouhou cestu do školy z Hegerhausu do Horního Slavkova (Schlaggenwald), protože jezdit se tenkrát nedalo. Přesto to bylo 4-5 kilometrů pěšky. Většinou bývalo ještě pořádná tma. Dědeček mě doprovázel až na okraj lesa. Vždy říkal: „Já tu počkám." V obci to pak šlo rychle. Ve škole se pak nahlas vyprávělo a klábosilo o „večeru se Zembererem".

Pak se pomalu blížily Vánoce. Každou neděli se na adventním věnci zapálila jedna svíčka. Podle babiččina rušného počínání jsem poznala, že dělá spoustu příprav. Když jsem jednou odpoledne přišla ze školy domů, výrazně mě uhodila do nosu vůně spáleného smrkového chvojí. Babička znovu vyzdobila slámou koutový oltářík. Tehdy v mnoha jizbách stával v koutě, nedaleko od stropu, malý oltářík, který se většinou vykládal smrkovým chvojím, a uprostřed byl umístěn krucifix. Před ním bývala připevněna malá skleněná lampička naplněná olejem, jejíž plovák nechal svítit malý plamínek. Babička oltářík upravila a plovoucí knot už zapálila. Byl to vánoční pocit. Skoro jako by už byly Vánoce. Pak jsem se babičky zeptala, kdy začne s pečením na „cukrový stromeček" (u nás se jen zřídka říkalo vánoční stromeček). Chtěla jsem přece pomáhat vykrajovat hvězdičky, preclíky a co všechno se na něj ještě věšelo. U nás se na stromeček věšelo hlavně to, co se doma napeklo. Tak jsem směla vždycky náprstkem propichovat dírky potřebné k tomu, aby se pečivo dalo pověsit na větve.

věta pokračuje na dalším listu ⟶