Milí krajané!
Všem čtenářům našeho Heimatbriefu přejeme „veselé Vánoce a do nadcházejícího roku 1990 hodně štěstí a zdraví". Kéž je to rok pokojný a naplní se v něm naše naděje.
Upřímně děkuji všem krajanům, kteří obohatili náš Heimatbrief svými příspěvky. Zvláštní dík patří paní Walterové a Walteru Zeidlerovi, který pomáhal s výzdobou HB krásnými rodáckými obrázky.
Srdečné „děkuji" patří i všem dárcům, kteří svými štědrými částkami umožnili, aby náš Heimatbrief mohl dál vycházet.
Nyní slavíme už čtyřiačtyřicáté Vánoce od vyhnání. Mnozí krajané tehdy, když se dozvěděli, že domov je ztracen navždy, tomu nechtěli uvěřit. Věřili jsme, že se jednou vrátíme. Ta víra v návrat se nenaplnila a mnozí krajané už svůj domov nikdy nespatřili. Mnozí z nás, kteří ještě žijeme, se dosud zdráhali znovu navštívit domov, odkud jsme byli násilně vyhnáni. Ti, kdo se tam přece jen podívali, se vraceli hluboce zklamáni. V bývalých bydlištích zůstává už jen málo známých krajanů. Brzy tam nebude slyšet ani slovo německy.
Přestože se nám dnes daří dobře, jsme zbaveni starostí a o denní chléb se bát nemusíme, přece jen myslíme na tehdejší dobu. I přes bídu, kterou tehdy každý pociťoval, byl domov krásným časem. Dával nám pocit sounáležitosti. Byly nám důvěrně známé tváře, kolem nás byli přátelé a příbuzní.
Dnes jsme rozptýleni po všech koutech světa a jen zřídkakdy se sejdeme. Většina z nás je už ve věku, kdy je cestování na návštěvu příliš namáhavé. Na krajanských setkáních je to znát – jak velké mezery mezi námi vznikly.
Tak zůstávají stranou i vánoční návštěvy, kdy dřív se každý snažil být doma. Navíc je dnes úplně jiná doba, než byla ta naše v mladých letech. Člověk dnes často nenavštěvuje příbuzné, ale lyžařskou sjezdovku. Také se už nezdobí vánoční stromeček, jako jsme to dělávali my, ale kupuje se umělý, nebo žádný. Jak krásné byly tehdy naše cukrové stromečky – neříkali jsme jim vánoční stromek ani jedlička, ale „Zuckerbaum". Ten stromeček obalený sladkostmi a domácím pečivem stál téměř v každé jizbě. Jak nádherně se leskly čokoládové kousky zabalené ve staniolu, koupené od Vizence! Nebylo tedy divu, že jsme brzy začali potají jeden kousek za druhým „šlohovat". Ale hodně se dbalo na to, aby my děti stromeček neplenily. Dnes by se to dalo nazvat „výchovou k odříkání". Tehdy jsme si totiž museli odříkat leccos. Takové bohaté nadělování, jaké je dnes běžné, tehdy nebylo. Staré, otlučené hračky se často jen trochu obnovily a chybějící díly se nahradily. Byli jsme rádi, že je zase máme. Ale největší radostí byl „ozdobený stromeček".
Na Boží hod ráno se chodilo k sousedům popřát hezké svátky. Podle výdělku se dávaly malé peněžní dárky. Na strýčky a tetičky se nikdy nezapomnělo – od nich vždycky pár korun kápne. Když sníh vrzal pod podrážkami, teprve to byly opravdové Vánoce.
Vzpomínám si na jedny zcela zvláštní Vánoce. Byli jsme dva kluci a moc rádi bychom měli sáňky. Ale to zůstalo jen snem, protože si takový výdaj nešlo dovolit žádat po našich příbuzných. Kolářský mistr Schimmer v Pivovarské ulici (Brauhausgasse) měl ve výloze vystavené krásné sáňky. Často jsem kolem nich chodil. Samozřejmě jsme dávali najevo, jak krásné sáně to ve výloze stojí. Tvářili se ale, že to neslyší.
Když nastal Štědrý večer, náš stromeček byl ozdobený a ručičky hodin ukazovaly na šestou večer, chystali jsme se k večeři. Přesně v tu chvíli se zamykaly dveře, protože v tento večer nikdo nechtěl být rušen zvenčí. Vtom někdo zaklepal na okno. Teta, u které jsme žili, vyšla ven. Chvíli trvalo, než se vrátila do jizby. Nikdo se ani neptal, co kdo v tu dobu chce. My jsme tomu podivnému zaklepání na okno taky nevěnovali pozornost – asi proto, že jsme se už těšili na večeři. Vždycky totiž bylo něco zvláštního a dobré, vydatné jídlo. My kluci jsme tehdy měli vždycky pořádnou chuť k jídlu. Po večeři se na stromečku zapálilo pár svíček. Přitom jsme si nevšimli, že někdo odešel z jizby. Když jsme tak stáli a spokojeně obdivovali své dílo, řekla teta: „Otočte se!" Radostný výkřik div nerozechvěl okna jizby. Stál tam náš sen – „sáňky" – uprostřed pokoje. S úctou jsme si prohlíželi ten skvost. Nejraději bychom je hned vyzkoušeli, jak dobře jezdí. To se pak stalo na první svátek vánoční. Na to překvapení jsem nikdy nezapomněl. Byly to snad nejkrásnější Vánoce, které jsem v dětství zažil, a na které nikdy nezapomenu. Dnes (tedy už dřív) dovedu ocenit, jaká finanční oběť byla za takový dárek potřeba.
Liebe Landsleute!
Allen Lesern unseres Heimatbriefes wünschen wir eine „frohe Weihnacht. Für das kommende Jahr 1990 viel Glück und Gesundheit". Möge es ein friedliches Jahr werden und die Hoffnungen erfüllen.
Vielen herzlichen Dank sage ich allen Landsleuten, die unseren Heimatbrief mit ihren Beiträgen bereichert haben. Ganz besonders gilt der Dank Frau Walter und Walter Zeidler, letzterer den HB mit den schönen Heimatbildern gestalten half.
Ein herzliches „Dankeschön" an alle Spender, die die Erhaltung unseres Heimatbriefes mit ansehnlichen Beträgen ermöglichten.
Nun begehen wir zum 44. Mal das Weihnachtsfest seit der Vertreibung. Viele Landsleute haben damals nach dem Bekanntwerden, daß für immer die Heimatstätte verloren sei, es nicht wahrhaben wollen. Man meinte, wir würden wieder zurückkehren. Der Glaube an die Rückkehr hat sich nicht bewahrheitet und viele Landsleute haben die Heimat nie wiedersehen können. Viele von uns Lebenden haben bisher auch verzichtet, die Heimat, aus der wir gewaltsam vertrieben wurden, noch einmal aufzusuchen. Diejenigen aber, die sich dort umgesehen haben, kamen mit großer Enttäuschung zurück. Nur noch wenige bekannte Landsleute befinden sich in den einstigen Wohngebieten. Bald werden dort keine deutschen Laute mehr zu vernehmen sein.
Obwohl es uns heute gut geht, von den Sorgen erlöst und wir um's tägliche Brot nicht bangen müssen, denken wir doch an die damalige Zeit. Trotz der Not, die ja jeder wahrgenommen hat, war es daheim eine schöne Zeit gewesen. Sie gab uns das Gefühl des Geborgenseins. Vertraut waren uns die Gesichter, Freunde und die Verwandten waren um uns.
Heute sind wir in alle Winkel zerstreut und ganz selten kommt man zusammen. Die meisten von uns sind in einem Alter, wo das Reisen zu einem Besuch zu anstrengend ist. Man merkt es bei den Heimattreffen, wie groß die Lücken geworden sind.
So bleiben auch die Besuche an den Weihnachtsfesten, wo doch früher jeder trachtete daheim zu sein, aus. Außerdem ist heute eine ganz andere Zeit, als es die unsere in jungen Jahren gewesen war. Man besucht oft nicht mehr die Angehörigen, sondern eine Skipiste. Man putzt auch keinen Tannenbaum mehr, wie wir es getan haben, sondern kauft sich einen künstlichen oder überhaupt keinen mehr. Wie schön waren damals unsere Zuckerbäume, Christbaum oder Tannenbaum sagten wir nicht. Der mit Süßigkeiten und eigenem hergestellten Backwerk behangene Zuckerbaum war fast in allen Stuben. Wie herrlich glänzten die vom Vizenz erstandenen in Stanniol gewickelten Schokoladestücke. War es da ein Wunder, wenn man schon bald anfing verstohlen eines ums andere zu mopsen? Aber es wurde sehr darauf geachtet, daß wir Kinder uns des Plünderns des Baumes enthielten. Man kann es heute als „Erziehung zum Verzicht" betrachten. Man mußte ja damals auf vieles verzichten. Eine solche reichliche Bescherung wie heutzutage hat es nicht gegeben. Oft wurde das alte zerschundende Spielzeug etwas aufgefrischt und fehlende Glieder erneuert. Man war froh es wieder zu haben. Aber die größte Freude war der „geputzte Baum".
Am ersten Christtag in aller Früh ging man zum Nachbar gute Feiertage wünschen. Je nach Einkommen wurde ein kleines Geldgeschenk gegeben. Onkel und Tanten wurden nie vergessen. Da gab es ja immer einige Kronen. Wenn der Schnee unter den Sohlen knirschte, dann war richtig Weihnachten.
Ich erinnere mich an ein ganz besonderes Weihnachtsfest. Wir waren zwei Buben und hätten halt gerne einen Schlitten gehabt. Aber das blieb ein Traum, denn es war unmöglich diese Geldauslagen unseren Angehörigen zuzumuten. Der Wagnermeister Schimmer in der Brauhausgasse hatte einen schönen Rodler im Fenster ausgestellt. Oft ging ich daran vorbei. Natürlich haben wir verlauten lassen, was für ein schöner Rodler dort im Fenster stehe. Man tat so als höre man es nicht.
Als nun der Hl. Abend gekommen war, wir unser Bäumchen geschmückt hatten, und der Uhrzeiger auf 6 Uhr abends stand, rüsteten wir uns für das Abendessen. Pünktlich um diese Zeit wurde die Türe versperrt, denn man wollte an diesem Abend nicht von außen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.