Milí krajané!

Všem čtenářům našeho Heimatbriefu přejeme „veselé Vánoce a do nadcházejícího roku 1990 hodně štěstí a zdraví". Kéž je to rok pokojný a naplní se v něm naše naděje.

Upřímně děkuji všem krajanům, kteří obohatili náš Heimatbrief svými příspěvky. Zvláštní dík patří paní Walterové a Walteru Zeidlerovi, který pomáhal s výzdobou HB krásnými rodáckými obrázky.

Srdečné „děkuji" patří i všem dárcům, kteří svými štědrými částkami umožnili, aby náš Heimatbrief mohl dál vycházet.

Nyní slavíme už čtyřiačtyřicáté Vánoce od vyhnání. Mnozí krajané tehdy, když se dozvěděli, že domov je ztracen navždy, tomu nechtěli uvěřit. Věřili jsme, že se jednou vrátíme. Ta víra v návrat se nenaplnila a mnozí krajané už svůj domov nikdy nespatřili. Mnozí z nás, kteří ještě žijeme, se dosud zdráhali znovu navštívit domov, odkud jsme byli násilně vyhnáni. Ti, kdo se tam přece jen podívali, se vraceli hluboce zklamáni. V bývalých bydlištích zůstává už jen málo známých krajanů. Brzy tam nebude slyšet ani slovo německy.

Přestože se nám dnes daří dobře, jsme zbaveni starostí a o denní chléb se bát nemusíme, přece jen myslíme na tehdejší dobu. I přes bídu, kterou tehdy každý pociťoval, byl domov krásným časem. Dával nám pocit sounáležitosti. Byly nám důvěrně známé tváře, kolem nás byli přátelé a příbuzní.

Dnes jsme rozptýleni po všech koutech světa a jen zřídkakdy se sejdeme. Většina z nás je už ve věku, kdy je cestování na návštěvu příliš namáhavé. Na krajanských setkáních je to znát – jak velké mezery mezi námi vznikly.

Tak zůstávají stranou i vánoční návštěvy, kdy dřív se každý snažil být doma. Navíc je dnes úplně jiná doba, než byla ta naše v mladých letech. Člověk dnes často nenavštěvuje příbuzné, ale lyžařskou sjezdovku. Také se už nezdobí vánoční stromeček, jako jsme to dělávali my, ale kupuje se umělý, nebo žádný. Jak krásné byly tehdy naše cukrové stromečky – neříkali jsme jim vánoční stromek ani jedlička, ale „Zuckerbaum". Ten stromeček obalený sladkostmi a domácím pečivem stál téměř v každé jizbě. Jak nádherně se leskly čokoládové kousky zabalené ve staniolu, koupené od Vizence! Nebylo tedy divu, že jsme brzy začali potají jeden kousek za druhým „šlohovat". Ale hodně se dbalo na to, aby my děti stromeček neplenily. Dnes by se to dalo nazvat „výchovou k odříkání". Tehdy jsme si totiž museli odříkat leccos. Takové bohaté nadělování, jaké je dnes běžné, tehdy nebylo. Staré, otlučené hračky se často jen trochu obnovily a chybějící díly se nahradily. Byli jsme rádi, že je zase máme. Ale největší radostí byl „ozdobený stromeček".

Na Boží hod ráno se chodilo k sousedům popřát hezké svátky. Podle výdělku se dávaly malé peněžní dárky. Na strýčky a tetičky se nikdy nezapomnělo – od nich vždycky pár korun kápne. Když sníh vrzal pod podrážkami, teprve to byly opravdové Vánoce.

Vzpomínám si na jedny zcela zvláštní Vánoce. Byli jsme dva kluci a moc rádi bychom měli sáňky. Ale to zůstalo jen snem, protože si takový výdaj nešlo dovolit žádat po našich příbuzných. Kolářský mistr Schimmer v Pivovarské ulici (Brauhausgasse) měl ve výloze vystavené krásné sáňky. Často jsem kolem nich chodil. Samozřejmě jsme dávali najevo, jak krásné sáně to ve výloze stojí. Tvářili se ale, že to neslyší.

Když nastal Štědrý večer, náš stromeček byl ozdobený a ručičky hodin ukazovaly na šestou večer, chystali jsme se k večeři. Přesně v tu chvíli se zamykaly dveře, protože v tento večer nikdo nechtěl být rušen zvenčí. Vtom někdo zaklepal na okno. Teta, u které jsme žili, vyšla ven. Chvíli trvalo, než se vrátila do jizby. Nikdo se ani neptal, co kdo v tu dobu chce. My jsme tomu podivnému zaklepání na okno taky nevěnovali pozornost – asi proto, že jsme se už těšili na večeři. Vždycky totiž bylo něco zvláštního a dobré, vydatné jídlo. My kluci jsme tehdy měli vždycky pořádnou chuť k jídlu. Po večeři se na stromečku zapálilo pár svíček. Přitom jsme si nevšimli, že někdo odešel z jizby. Když jsme tak stáli a spokojeně obdivovali své dílo, řekla teta: „Otočte se!" Radostný výkřik div nerozechvěl okna jizby. Stál tam náš sen – „sáňky" – uprostřed pokoje. S úctou jsme si prohlíželi ten skvost. Nejraději bychom je hned vyzkoušeli, jak dobře jezdí. To se pak stalo na první svátek vánoční. Na to překvapení jsem nikdy nezapomněl. Byly to snad nejkrásnější Vánoce, které jsem v dětství zažil, a na které nikdy nezapomenu. Dnes (tedy už dřív) dovedu ocenit, jaká finanční oběť byla za takový dárek potřeba.

věta pokračuje na dalším listu ⟶