Milí krajané!

Až vám tento Heimatbrief přijde do rukou, léto už bude za námi. Odhlédneme-li od bouří a nečasu, které postihly mnohé kraje, dalo by se říct, že to byly krásné teplé dny. Příroda si ale do svého programu mluvit nenechá, ať člověk zasahuje sebevíc a přispívá tak k jejímu ničení. Příroda se mstí po svém.

Nejeden krajan teď zavede své myšlenky zpět do staré domoviny. Vždyť každé roční období mělo své zvláštní kouzlo. Zvlášť léto nás lákalo do lesa. To byl čas „na bobule". Černých i malin bylo hojně. My děti jsme o prázdninách chodily časně zrána s „Blösch" (konvicí) do lesa a snažily se do poledne nasbírat 2–3 litry borůvek. Odpoledne pak patřilo hraní. Lákaly rybníky, a tak se člověk vydal s dekou a ručníkem k velkému rybníku. Za mého dětství nebyla „Ebnet" ani „Muckengrunddeich" ještě „in". Teprve když si paní Dietrichová pronajala „Ebnet", začalo se tam koupat. Často jsme u vody zůstávali až do večerních hodin.

Po sezoně na borůvky přišlo na řadu „na maliny". V Cihelnické trati (Ziegelhüttener Flur) byla velká paseka s hojně obsypanými keři. Žádná cesta nebyla tehdy dětem příliš namáhavá. „Chození na houby" v srpnu dělalo obzvláštní radost a člověk se těšil, když našel pěkný zdravý hřib. Liščičky, hřiby, křemenáče a suchohřiby byly nejběžnější houby, které jsme znali. Jen školní ředitel Täuschl byl znalcem všech jedlých hub. Otravu houbami, jak se dnes často vyskytuje, jsem, pokud vím, nezažili. Ano, my děti jsme pomáhaly, jak jsme jen mohly, zlevnit domácnost. Naše nároky byly skromné. Dovolenou si tehdy nemohl dovolit nikdo. Člověk byl rád, když si dokázal opatřit denní chléb.

Kolem této doby už dozníval zvuk mlátičky obilí ze stodol. Důvěrně známé klepání cepů (Drischl) nebylo slyšet. Krásně byla sláma naskládaná v panzích. Stodoly měly více podílníků a každý měl svůj oddíl. Hádky a spory kvůli termínům mlácení nebyly. Každý přivezl svůj podíl úrody v pravý čas. V naší obci bylo docela pěkné množství stodol. Skoro v každé části obce nějaká stála. Mlátiček bylo jen velmi málo. Vím, že jedna, ruční, byla ve stodole děkanství.

Bylo třeba silných mužských rukou, které svíraly rukojeti klik a udržovaly to nemotorné zařízení v pohybu. Byla to dřina. Weidl u příkopu (am Graben) měl už na počátku dvacátých let jako první elektricky poháněnou mlátičku. Později si Dopinger pořídil mlátičku na zakázku a zavedl „placené mlácení" (Lohndrusch). Ale jednou byla v obci i parní mlátičkou garnitura. Snímek už byl v Heimatbriefu jednou zveřejněn. V obci totiž nebyli sedláci. Řemeslníci měli kousek pole a pěstovali na něm to nejnutnější. Říkalo se jim „Köibritscher". No, plahočil se každý. Bylo to opravdové přísloví: „V potu tváře své budeš jísti chléb svůj!" Platí to ještě dnes? Sotva. Kdo se dnes ještě musí starat, aby měl dost chleba?

Doma pak byl na řadě „výkop brambor". My děti jsme dopoledne chodily do školy, ale odpoledne jsme byly u těch, kdo brambory kopali. Naším úkolem bylo vytrhávat natě (Schöpfe) a snášet je na hromadu. Už uschlá nať dala pěkný ohníček, u kterého jsme pak pekly brambory. Pěkně umazané jsme se večer vracely domů.

Ještě dnes slyším, jak brambory z vozíku (Hudelwagen) hrkotaly do sklepa. Teď je jiná doba. Taková dřina dnes už neexistuje. Ale každý čtenář potvrdí, že tak krásně jako tehdy už není. No, to bude patrně i cizina, ve které žijeme už přes 40 let. Vede se nám sice dobře, ale onen pocit bezpečí, který nám dávala domovina, nám chybí.