Milí krajané!
Až vám tento Heimatbrief přijde do rukou, léto už bude za námi. Odhlédneme-li od bouří a nečasu, které postihly mnohé kraje, dalo by se říct, že to byly krásné teplé dny. Příroda si ale do svého programu mluvit nenechá, ať člověk zasahuje sebevíc a přispívá tak k jejímu ničení. Příroda se mstí po svém.
Nejeden krajan teď zavede své myšlenky zpět do staré domoviny. Vždyť každé roční období mělo své zvláštní kouzlo. Zvlášť léto nás lákalo do lesa. To byl čas „na bobule". Černých i malin bylo hojně. My děti jsme o prázdninách chodily časně zrána s „Blösch" (konvicí) do lesa a snažily se do poledne nasbírat 2–3 litry borůvek. Odpoledne pak patřilo hraní. Lákaly rybníky, a tak se člověk vydal s dekou a ručníkem k velkému rybníku. Za mého dětství nebyla „Ebnet" ani „Muckengrunddeich" ještě „in". Teprve když si paní Dietrichová pronajala „Ebnet", začalo se tam koupat. Často jsme u vody zůstávali až do večerních hodin.
Po sezoně na borůvky přišlo na řadu „na maliny". V Cihelnické trati (Ziegelhüttener Flur) byla velká paseka s hojně obsypanými keři. Žádná cesta nebyla tehdy dětem příliš namáhavá. „Chození na houby" v srpnu dělalo obzvláštní radost a člověk se těšil, když našel pěkný zdravý hřib. Liščičky, hřiby, křemenáče a suchohřiby byly nejběžnější houby, které jsme znali. Jen školní ředitel Täuschl byl znalcem všech jedlých hub. Otravu houbami, jak se dnes často vyskytuje, jsem, pokud vím, nezažili. Ano, my děti jsme pomáhaly, jak jsme jen mohly, zlevnit domácnost. Naše nároky byly skromné. Dovolenou si tehdy nemohl dovolit nikdo. Člověk byl rád, když si dokázal opatřit denní chléb.
Kolem této doby už dozníval zvuk mlátičky obilí ze stodol. Důvěrně známé klepání cepů (Drischl) nebylo slyšet. Krásně byla sláma naskládaná v panzích. Stodoly měly více podílníků a každý měl svůj oddíl. Hádky a spory kvůli termínům mlácení nebyly. Každý přivezl svůj podíl úrody v pravý čas. V naší obci bylo docela pěkné množství stodol. Skoro v každé části obce nějaká stála. Mlátiček bylo jen velmi málo. Vím, že jedna, ruční, byla ve stodole děkanství.
Bylo třeba silných mužských rukou, které svíraly rukojeti klik a udržovaly to nemotorné zařízení v pohybu. Byla to dřina. Weidl u příkopu (am Graben) měl už na počátku dvacátých let jako první elektricky poháněnou mlátičku. Později si Dopinger pořídil mlátičku na zakázku a zavedl „placené mlácení" (Lohndrusch). Ale jednou byla v obci i parní mlátičkou garnitura. Snímek už byl v Heimatbriefu jednou zveřejněn. V obci totiž nebyli sedláci. Řemeslníci měli kousek pole a pěstovali na něm to nejnutnější. Říkalo se jim „Köibritscher". No, plahočil se každý. Bylo to opravdové přísloví: „V potu tváře své budeš jísti chléb svůj!" Platí to ještě dnes? Sotva. Kdo se dnes ještě musí starat, aby měl dost chleba?
Doma pak byl na řadě „výkop brambor". My děti jsme dopoledne chodily do školy, ale odpoledne jsme byly u těch, kdo brambory kopali. Naším úkolem bylo vytrhávat natě (Schöpfe) a snášet je na hromadu. Už uschlá nať dala pěkný ohníček, u kterého jsme pak pekly brambory. Pěkně umazané jsme se večer vracely domů.
Ještě dnes slyším, jak brambory z vozíku (Hudelwagen) hrkotaly do sklepa. Teď je jiná doba. Taková dřina dnes už neexistuje. Ale každý čtenář potvrdí, že tak krásně jako tehdy už není. No, to bude patrně i cizina, ve které žijeme už přes 40 let. Vede se nám sice dobře, ale onen pocit bezpečí, který nám dávala domovina, nám chybí.
Liebe Landsleute!
Wenn dieser Heimatbrief zu Euch kommt, dann ist der Sommer vorbei. Abgesehen von den Unwettern, die viele Landesteile heimgesucht haben, könnte man sagen, es waren schöne warme Tage gewesen. Nun, die Natur läßt sich in ihr Programm nicht hineinreden, auch wenn der Mensch noch soviele Eingriffe vornimmt, die zu ihrer Zerstörung beitragen. Die Natur rächt sich auf ihre Weise.
So manche Landsleute werden ihre Gedanken in die alte Heimat zurückschweifen lassen. Hat doch jede Jahreszeit einen besonderen Reiz gehabt. Besonders der Sommer hat uns in den Wald gelockt. Da war die „Beerenzeit". Schwarz- und Himbeeren gab es reichlich. Wir Kinder zogen in den Ferien am frühen Morgen mit der „Blösch" (Kanne) in den Wald und versuchten bis Mittag 2-3 Liter Schwarzbeeren zusammenzubringen. Der Nachmittag gehörte dann uns zum Spielen. Die Deiche lockten, und man zog mit Decke und Handtuch zum großen Deich. Zu meiner Kinderzeit war die „Ebnet" oder der „Muckengrunddeich" nicht „in" gewesen. Erst als Frau Dietrich die „Ebnet" gepachtet hatte, setzte dort der Badebetrieb ein. Oft bis in die Abendstunden blieben wir am Wasser.
Nach der Schwarzbeerzeit kam das „Himbeerholen" dran. Da gab es in der Ziegelhüttener Flur einen großen Hau mit reichlich tragenden Sträuchern. Kein Weg war damals den Kindern zu beschwerlich. Das „Schåmmergehen" im August machte besonderen Spaß, und man freute sich einen schönen gesunden Steinpilz gefunden zu haben. Eierschwammerln, Steinpilze, Birken- u. Rotkoppen waren die häufigsten Pilze, die bekannt waren. Nur der Schuldirektor Täuschl war ein Kenner aller eßbaren Pilze. Eine Schwåmmåvergiftung, wie sie hier häufig vorkommt, gab es meines Wissens nicht. Ja, wir Kinder halfen so gut wir konnten den Haushalt zu verbilligen. Bescheiden waren unsere Ansprüche. Urlaubsfahrten konnte sich damals niemand leisten. Man war froh, das tägliche Brot herbeischaffen zu können.
Um diese Zeit war das Geräusch des Korndreschers aus den Stadeln verklungen. Der traute Klang der Drischl (Dreschflegel) war nicht mehr zu hören. Schön war das Stroh in die Pansen geschlichtet. Die Stadel hatten mehrere Teilhaber und ein jeder hatte sein Abteil. Hader und Streitigkeiten wegen der Termine des Dreschens gab es nicht. Jeder brachte seinen Ernteanteil zur rechten Zeit unter. In unserem Ort gab es eine ganz schöne Anzahl von Stadeln. Fast in jedem Ortsteil war einer errichtet gewesen. Dreschmaschinen gab es nur sehr wenige. Ich weiß, daß eine mit der Hand zu bedienende in der Scheune der Dechantei war.
Kräftige Männerhände waren nötig, die die Holme der Leiergriffe umfaßten und das Ungetüm in Schwung hielten. Es war eine Knochenarbeit. Der Weidl am Graben hatte in den ersten zwanziger Jahren als erster schon eine elektrisch betriebene Dreschmaschine. Später hatte sich Dopinger eine Lohndreschmaschine angeschafft und führte den „Lohndrusch" ein. Aber einmal war auch eine Dampfdreschmaschinengarnitur im Ort. Ein Bild war bereits im HB veröffentlicht gewesen. Im Ort waren ja keine Bauern. Die Handwerker hatten ein Stücklein Feld und bauten das Nötigste an. „Köibritscher" nannte man diese. Nun geplagt hat sich jeder. Es war ein wahres Sprichwort: „Im Schweiße deines Angesichts sollst Du Dein Brot verdienen!" Trifft das heute noch zu? Wohl kaum. Wer braucht sich heute noch um genügend Brot zu sorgen?
Nun wäre daheim das „Kartoffelgraben" an der Reihe. Wir Kinder waren vormittags in der Schule, aber am Nachmittag da waren wir bei den Kartoffelgräberinnen. Unsere Aufgabe war das Ausziehen der Schöpfe (Kartoffelkraut) und dieses zu einem Haufen zusammenzutragen. Das bereits dürre Kraut gab ein schönes Feuerchen, in dem wir dann Kartoffeln gebraten haben. Schön beschmiert kehrten wir am Abend heim.
Heute noch höre ich die Kartoffeln vom Hudelwagen in den Keller poltern. Nun ist eine andere Zeit. Solche Plagerei gibt es heute nicht mehr. Aber jeder Leser wird bestätigen, so schön wie damals ist es nicht mehr. Nun, das dürfte auch die Fremde sein, in der wir schon mehr als 40 Jahre leben. Es geht uns zwar gut, aber die Geborgenheit, die uns die Heimat gab, vermissen wir.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.