Víš, matičko, co se mi zdálo?

U svého těžce nemocného dítěte sedí matka a tiše pláče, neboť jí v tomto životě ještě nikdy nezasvitlo slunce. Sklíčena bolestí a žalem vzlyká, až se jí srdce div nezlomí, vtom dítě náhle procitne a v horečce tiše promluví:

„Víš, matičko, co se mi zdálo? Viděla jsem do nebe, bylo tam tolik krásných andílků, k nim bych tak ráda šla. Tam nemusíme hladem trpět, řeknu to milému Pánu Bohu, ať mi dá také dvě křidélka, ta mě pak do nebe donesou.

Bůh mu vzal nevěstu, leží tiše venku na hřbitově, avšak jeho věrnému srdci byla ta muka duše přespříliš. V prvním žalu ztratil vědomí, matce se srdce sevřelo úzkostí, tu unaveně otevře oči a rozjasněně začne zpívat:

Víš, matičko, co se mi zdálo, viděla jsem do nebe, má sladká Anička je tam tak smutná, chodí tam jako andílek. Prosila mě s pláčem: ach, nenechávej mě tam docela samotnou. Proto opatruj tě Bůh, má milá matičko, má svatba bude v nebi.

Párek už v pokročilém věku sedí spolu za jitra. Že mu na srdci leží cosi zvláštního, je na něm zřetelně znát. Hladí mu šedivé vlasy: copak je ti dnes, staříčku? Tu jí pohlédne hluboko do očí a smutně jí sdělí svůj žal:

Víš, matičko, co se mi zdálo, viděl jsem nás oba v nebi, byl jsem tak mladý a čerstvý a svěží a tys byla jako kdysi tak krásná. Co ještě hledáme na tomto světě, ráda bych už byla vysvobozena. Proto pojď, má stará, hodná matičko, půjdeme spolu do nebe.

Toto je jedna z mnoha básní, které teta Adele sesbírala a které jsem si směla před dvěma lety, když jsem ji navštívila, opsat.

Adele Harbauer (Thumas, Rabensgrün), Kratisried/Allgäu

věta pokračuje na dalším listu ⟶