⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Dopoledne jsme jeli do Krušných hor. Hans zvolil trasu přes Nejdek. Silnice byla dobrá, ale vlevo i vpravo truchlila pustá krajina. Nad širokými, sklizenými poli se prášil vítr a nechával šednout hubené břízky. I v tom malém městečku pod horami vyrostly jako houby ze země obvyklé obytné věže a paneláky. Že i v neděli visělo na maličkých balkonech prádlo, nám trochu napovědělo, nakolik může být socialistická dělnická rodina ve svém jedno-, dvou- nebo třípokojovém bytě šťastná a spokojená. Na hubeném trávníku před kostelem vrzal a rachotil starý, sešlý kolotoč. Možná to byla před sedmdesáti lety v Ždírnici (Zettlitz) na svatoanenské pouti poslední novinka. Teď se ale s ním už netočily žádné cypřišové krajinky, ani girlandy z květin, ani flašinet. Unavení a otlučení viseli koníčci na smutné kostře kolotoče. Přesto tam stály, ty malé holčičky a kluci, a s úžasem hleděly na zázrak.
Pomalu začalo mrholit, protože se nad horami stáhly šedé mraky. Zanedlouho jsme byli v Jáchymově. Poznala jsem ho podle lázeňského sanatoria. Malý slavný Jáchymov zchudl, jeho řady domů mají mnoho mezer a náměstí je téměř bez života. Jen tu a tam kdosi spěchal po hrbolatém chodníku. Neohlédla jsem se.
Mezitím pořádně pršelo. Stěrače zběsile jezdily sem a tam. Z husté clony mlhy proti nám vyjely tři nebo čtyři saské zájezdové autobusy. A pak jsme poprvé uviděli uhynulý les, sice jen v obrysech, ale o to hrůzněji. Padlé stromové mrtvoly už zarůstala žlutá plazivá tráva, mezi nimi k nebi žalovaly rozštěpené pahýly. Tady už nemůže poskakovat žádná srnka a ani zpívat ptáček. Tady umlká pod slzami každé slovo, a tím spíš každá píseň.
„Kde lesy tajemně šumí, kde vřes tak rudě kvete, s králem bych nechtěl měnit, neb tam nahoře stojí můj domek."
to jsme jako děti rádi zpívávali. Nikdo netušil, že z krásných zelených Krušných hor bude brzy pustý horský hřeben.
Hluboký smutek se vkradl do našeho auta. I náš Andreas byl hluboce otřesen. Přitiskl se k mamince a položil ruku na mou. Z Božího Daru (Gottesgab) nebylo nic vidět, nejspíš to pohltila mlha. Nebo se snad propadl jako ten les?
U hotelu na Klínovci (Keilberg) Hans zastavil. Chtěl koupit pohlednice. My ostatní jsme zůstali sedět. Mlčky jsme hleděli k hotelu, který musí chátrat v samotě. Ostatně pohlednice byly staré nejméně dvacet let, protože tak zelený, jak je na nich, Klínovec už dávno není.
Jeli jsme teď dolů z kopce, směrem na Chomutov. A pořád kolem nás byly rozštěpené pahýly stromů a žlutá tráva a nad námi lijavé mraky. Ale silnice byla dobrá, dokonce velmi dobrá. Postupně se zase vyplížilo slunce. Zamžouralo na ubohé vesnice, na pusté pole a na širokou rovinu kolem Žatce. I v Chomutově je dost obytných věží a paneláků pro spoustu rodin. Zelené plochy jsou zaprášené a zapomenuté, nikdo za ně neodpovídá. Nad sportovním stadionem varuje v obrovských rozměrech Rudá hvězda k neochvějné věrnosti. Nikdo si jí nevšímal, i tady byly ulice prázdné. Cestou zpátky do Karlových Varů jsme viděli jen málo vozidel. Sotva jsme ale viděli i nějakého chodce nebo turistu. Kde byli všichni ti lidé, co tam žijí ve městech a vesnicích? Schovali se snad? Už zdálky nás vyděsila ta elektrárna, která v širokém údolí Ohře, krátce před Kadaní, čadí svým jedovatým kouřem a tím spoluzavinila umírání krušnohorského lesa. Byla jsem ráda, když jsme toho supícího obra měli za sebou. Kadaň spala šedivá na druhém břehu Ohře. Teprve kolem Vikletic se krajina stala půvabnou, skoro jako dřív. Na svazích toho půvabného údolí jsou ještě stále krásné ovocné sady a mezi nimi kostelní věž a nejeden příjemný dům. Hned jsem si vzpomněla, že sem jezdíval na ryby můj otec. Někdy jsme byli u toho i my děti. Museli jsme pak hledat žížaly a chytat kobylky. V Ohři bylo hodně ryb, hlavně úhořů. V nedalekém domku trati bydlel český dráhař. Jeho žena byla plná a dobrosrdečná. Vytahovala nejtučnější žížaly z hnoje na slepičím dvoře a k tomu nám ještě dávala ty nejlepší padavá jablka. Byla to žena, která milovala lidi, rozuměla všem jazykům a ráda se smála. Takoví lidé jsou naštěstí všude.
seinem tiefen Kinderschlaf aufgescheucht worden. Hotelbedienstete hatten nämlich zu dieser Zeit mit nerventötendem Scherbengesplitter alle leeren Wein-, Sekt- und Schnapsflaschen der vergangenen hauseigenen Barnacht in den Container geworfen. Und das in einem Hotel mit Rang und Namen!
Am Vormittag fuhren wir in das Erzgebirge. Hans wählte die Route über Neudek. Die Straße war gut, aber links und rechts trauerte ein ödes Land. Über die weitgezogenen, abgeernteten Felder staubte der Wind und ließ die mageren Flugsamenbirken ergrauen. Auch in der kleinen Stadt am Fuße des Gebirges sind die üblichen Wohntürme und Wohnblocks wie Pilze aus dem Boden gewachsen. Daß sogar am Sonntag auf den winzigen Balkönchen Wäsche hing, ließ uns ein bißchen ahnen, inwieweit eine sozialistische Arbeiterfamilie in ihrer Ein-, Zwei- oder Dreiräumchenwohnung froh und zufrieden sein kann. Auf dem mageren Rasen vor der Kirche quietschte und rasselte ein altersschwaches Ringelspiel. Vielleicht war es vor siebzig Jahren in Zettlitz auf dem Annafest die letzte Neuheit gewesen. Doch nun drehten sich mit ihm keine Zypressenlandschaften mehr, auch keine Blumengirlanden und keine Spielorgel. Müde und schäbig hingen die Pferdchen an dem tristen Gerippe des Karussells. Trotzdem standen sie da, die kleinen Buben und Mädchen und bestaunten ein Wunder.
Langsam begann es zu nieseln, denn über das Gebirge hatten sich graue Wolken gehängt. Im Nu waren wir in St. Joachimsthal. Ich erkannte es an dem Kursanatorium. Das kleine berühmte Joachimsthal ist arm geworden, seine Häuserzeilen haben viele Lücken bekommen, und sein Markt ist fast ohne Leben. Nur dann und wann hastete jemand den holprigen Gehsteig entlang. Ich schaute nicht zurück.
Mittlerweile regnete es heftig. Die Scheibenwischer sausten aufgeregt hin und her. Drei oder vier sächsische Oblatenbusse kamen aus dichter Nebelwand uns entgegen. Und dann sahen wir zum ersten Mal den gestorbenen Wald, zwar nur schemenhaft, aber um so grauenerregender. Die gestürzten Baumleichen waren bereits vom gelbkriechenden Gras überwuchert, dazwischen klagten ihre gespreißelten Stümpfe zum Himmel. Hier kann kein Rehlein mehr springen und auch kein Vöglein mehr singen. Hier verstummt unter Tränen jedes Wort und erst recht jedes Lied.
„Wu de Wälder haamlich rauschen,
wu de Haad su rötlich blüht,
mit kann König mächt ich tauschen,
weil do drubn mei Haisel stieht."
haben wir als Kinder schon gern gesungen. Niemand konnte ahnen, daß das schöne grüne Erzgebirge bald eine öde Bergkette sein würde.
Tiefe Trauer drängte sich in unseren Wagen. Selbst unser Andreas war zutiefst erschüttert. Er drängte sich an seine Mama und legte seine Hand auf meine. Von Gottesgab war nichts zu sehen, wahrscheinlich hatte es der Nebel verschluckt. Oder sollte es versunken sein wie der Wald?
Beim Keilberghotel hielt Hans den Wagen an. Er wollte Ansichtskarten kaufen. Wir anderen blieben sitzen. Schweigend blickten wir zum Hotel, das in Einsamkeit dahinsiechen muß. Übrigens waren die Ansichtskarten mindestens zwanzig Jahre alt, denn so grün wie auf ihnen, ist der Keilberg schon längst nicht mehr.
Wir fuhren nun talwärts, Richtung Komotau. Und immer waren um uns gespreißelte Baumstümpfe und gelbes Gras und über uns gießende Wolken. Aber die Straße war gut, sogar sehr gut. Allmählich kam die Sonne wieder vorgekrochen. Sie blinzelte auf die armseligen Dörfer, auf die öden Felder und auf die weite Ebene um Saaz. Auch in Komotau gibt es reichlich Wohntürme und Häuserblocks für zig Familien. Die Grünflächen sind verstaubt und vergessen, niemand ist für sie zuständig. Über dem Sportstadion mahnt der Rote Stern in gewaltigen Ausmaßen zur unverbrüchlichen Treue. Niemand beachtete ihn, auch hier waren die Straßen leer. Unterwegs nach Karlsbad sahen wir nur wenige Fahrzeuge. Wir sahen aber auch kaum einen Spaziergänger oder Wanderer. Wo waren all die Menschen, die dort in den Städten und Dörfern leben? Hatten sie sich verkrochen? Bereits aus der Ferne erschreckte uns jenes Kraftwerk, das im breiten Tal der Eger, kurz vor Kaaden, seinen giftigen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.