Tato příhoda mě poučila a vysvětlila mi něco, co dnes hraje podstatnou roli ve vztahu k mému národu. Je to totiž pocit studu! Ale není to stud toho, kdo je nedbale oblečen, před dobře a elegantně oděnými lidmi – vůči takovým pocitům jsem imunní. Nebyl to ani stud naivního prosťáčka před kultivovanými lidmi – tehdy na hřbitově jsem si byl celkem jistý, že se vyznám ve věcech, o kterých západoněmečtí turisté neměli ponětí. Nebyl to ani stud barbara před civilizovanými občany. Západ, odkud přijeli, totiž nepovažuji jen za domov naší civilizace, ale dnes i za líheň, v níž velmi často rostou a bují šílené, nebezpečné a nás všechny ohrožující myšlenky a programy. Styděl jsem se za svůj národ, ze kterého sice nechci vystoupit, ale ve kterém se dnes už necítím dobře – byl to stud za úpadek našich mravů a za naše morální slabosti.

Nemám v úmyslu se sudetským Němcům nabízet nebo se jim dokonce prodávat. Prodat bych se mohl mnohem snáz tady doma. Přemýšlím o sudetských Němcích proto, že se o nich u nás tvrdošíjně mlčí. Jen „Rudé právo", ústřední orgán KSČ, čas od času nemlčí – zatracuje je a píše „sudéťáci" s malým „s". Podobně píše o roce 1968, o Chartě 77, o exilu a tak dále. Ve všech zemích, které mají společnou hranici se Spolkovou republikou Německo nebo které trpěly válkou a nacisty, se už dávno otevřeně mluví o jejich vztahu k Němcům. I Poláci řekli ústy svých biskupů k německé otázce otevřené slovo. Všude, jen ne u nás, se německým problémem zabývala už generace před námi, a uvolnila tak rukou i hlavu generaci následující pro řešení dalších, společných problémů budoucnosti.

Sudetoněmecký problém je pro náš národ – domnívám se – tím, co latina označuje jako „pars pro toto", tedy část celku, v níž se celek se svými charakteristickými rysy odráží. Zamlčování tohoto problému je mlčením o něčem, co obsahově zahrnuje i nás, je to mlčení o nás samých. Je to mlčení o tom, jak jsme se kdysi chovali a jak jsme se tehdy chovat měli. Je to kus našeho mlčení o předpokladech našeho selhání v naší situaci.

Neustále jsme vedeni nebo sváděni k tomu, abychom si sudetské Němce představovali jako smečku dravců, před nimiž musíme všemi prostředky střežit hranici našeho řeznictví. Nebo jako přízraky, před kterými nás chrání jen Moskvou posvěcený kruh naší kredou nakresleného přátelství k SSSR. Musím přitom ale myslet na Estonce, Lotyše a Litevce, na tyto malé národy, které prošly podobnou národní obrodou jako my Češi. Z každého pobaltského národa muselo emigrovat statisíce lidí, statisíce byly odvlečeny na Sibiř, v Estonsku dnes žije už jen čtvrtina estonského obyvatelstva. Argument, že pobaltské národy jsou co do počtu malé, zatímco my Češi máme dnes 10 milionů, klame. Vzpomeňme jen na Ukrajince... Naše znárodněné továrny se teď musí jedna za druhou slučovat se sovětskými podniky, v severních Čechách a na severní Moravě, v bývalých Sudetech, obývají už celé oblasti sovětští vojáci a jejich rodinní příslušníci. A když si uvědomíme, že naše morální odolnost není nijak zvlášť vyvinutá, pak... ano, pak si musíme rozmyslet to, co si naši předkové a romantici, naši vlastenci a odbojáři rozmyslet zapomněli. Není zcela vyloučeno, že se jednou ocitneme v situaci, kdy se budeme ptát: Nebyl by život v naší vlasti lepší se sudetskými Němci než s Rusy?

Zachovejte klid! Netvrdím totiž, že se oni, sudetští Němci, mají letos nebo příští rok vrátit. Netvrdím vůbec nic, protože je neznám. Chtěl bych si jen sám promyslet svůj vztah k sousedovi a k jeho synovi, aniž bych se nechal usměrňovat svými předky, kteří toho už tolik zpackali. Kdyby byl syn mého souseda skutečně darebák, chci to poznat sám. A je-li to slušný chlapík, mohou nám – jemu i mně – naše osobní setkání přinést jen prospěch. Byla by v tom případě nejen zkouškou, ale i příležitostí začít znovu naše vzájemné vztahy s vyššími etickými a politickými nároky, než tomu bylo u našich předků. Byl by to pohled do zrcadla, možná křivého (nebo i pravdivého). Ale to bychom uviděli!

věta pokračuje na dalším listu ⟶