Tato příhoda mě poučila a vysvětlila mi něco, co dnes hraje podstatnou roli ve vztahu k mému národu. Je to totiž pocit studu! Ale není to stud toho, kdo je nedbale oblečen, před dobře a elegantně oděnými lidmi – vůči takovým pocitům jsem imunní. Nebyl to ani stud naivního prosťáčka před kultivovanými lidmi – tehdy na hřbitově jsem si byl celkem jistý, že se vyznám ve věcech, o kterých západoněmečtí turisté neměli ponětí. Nebyl to ani stud barbara před civilizovanými občany. Západ, odkud přijeli, totiž nepovažuji jen za domov naší civilizace, ale dnes i za líheň, v níž velmi často rostou a bují šílené, nebezpečné a nás všechny ohrožující myšlenky a programy. Styděl jsem se za svůj národ, ze kterého sice nechci vystoupit, ale ve kterém se dnes už necítím dobře – byl to stud za úpadek našich mravů a za naše morální slabosti.
Nemám v úmyslu se sudetským Němcům nabízet nebo se jim dokonce prodávat. Prodat bych se mohl mnohem snáz tady doma. Přemýšlím o sudetských Němcích proto, že se o nich u nás tvrdošíjně mlčí. Jen „Rudé právo", ústřední orgán KSČ, čas od času nemlčí – zatracuje je a píše „sudéťáci" s malým „s". Podobně píše o roce 1968, o Chartě 77, o exilu a tak dále. Ve všech zemích, které mají společnou hranici se Spolkovou republikou Německo nebo které trpěly válkou a nacisty, se už dávno otevřeně mluví o jejich vztahu k Němcům. I Poláci řekli ústy svých biskupů k německé otázce otevřené slovo. Všude, jen ne u nás, se německým problémem zabývala už generace před námi, a uvolnila tak rukou i hlavu generaci následující pro řešení dalších, společných problémů budoucnosti.
Sudetoněmecký problém je pro náš národ – domnívám se – tím, co latina označuje jako „pars pro toto", tedy část celku, v níž se celek se svými charakteristickými rysy odráží. Zamlčování tohoto problému je mlčením o něčem, co obsahově zahrnuje i nás, je to mlčení o nás samých. Je to mlčení o tom, jak jsme se kdysi chovali a jak jsme se tehdy chovat měli. Je to kus našeho mlčení o předpokladech našeho selhání v naší situaci.
Neustále jsme vedeni nebo sváděni k tomu, abychom si sudetské Němce představovali jako smečku dravců, před nimiž musíme všemi prostředky střežit hranici našeho řeznictví. Nebo jako přízraky, před kterými nás chrání jen Moskvou posvěcený kruh naší kredou nakresleného přátelství k SSSR. Musím přitom ale myslet na Estonce, Lotyše a Litevce, na tyto malé národy, které prošly podobnou národní obrodou jako my Češi. Z každého pobaltského národa muselo emigrovat statisíce lidí, statisíce byly odvlečeny na Sibiř, v Estonsku dnes žije už jen čtvrtina estonského obyvatelstva. Argument, že pobaltské národy jsou co do počtu malé, zatímco my Češi máme dnes 10 milionů, klame. Vzpomeňme jen na Ukrajince... Naše znárodněné továrny se teď musí jedna za druhou slučovat se sovětskými podniky, v severních Čechách a na severní Moravě, v bývalých Sudetech, obývají už celé oblasti sovětští vojáci a jejich rodinní příslušníci. A když si uvědomíme, že naše morální odolnost není nijak zvlášť vyvinutá, pak... ano, pak si musíme rozmyslet to, co si naši předkové a romantici, naši vlastenci a odbojáři rozmyslet zapomněli. Není zcela vyloučeno, že se jednou ocitneme v situaci, kdy se budeme ptát: Nebyl by život v naší vlasti lepší se sudetskými Němci než s Rusy?
Zachovejte klid! Netvrdím totiž, že se oni, sudetští Němci, mají letos nebo příští rok vrátit. Netvrdím vůbec nic, protože je neznám. Chtěl bych si jen sám promyslet svůj vztah k sousedovi a k jeho synovi, aniž bych se nechal usměrňovat svými předky, kteří toho už tolik zpackali. Kdyby byl syn mého souseda skutečně darebák, chci to poznat sám. A je-li to slušný chlapík, mohou nám – jemu i mně – naše osobní setkání přinést jen prospěch. Byla by v tom případě nejen zkouškou, ale i příležitostí začít znovu naše vzájemné vztahy s vyššími etickými a politickými nároky, než tomu bylo u našich předků. Byl by to pohled do zrcadla, možná křivého (nebo i pravdivého). Ale to bychom uviděli!
Diese Episode belehrte mich, und sie erläuterte mir etwas, das heute in der Beziehung zu meinem Volk eine wesentliche Rolle spielt. Es ist nämlich ein Schamgefühl! Es ist aber nicht das Schamgefühl eines nachlässig Gekleideten gegenüber gut und elegant angezogenen Leuten, gegen solche Gefühle bin ich immun. Es war auch nicht die Scham eines naiven Einfaltspinsels vor kultivierten Leuten, ich war mir damals auf dem Friedhof ziemlich sicher, daß ich mich in Sachen auskenne, von denen die bundesdeutschen Touristen keine Ahnung hatten. Es war auch nicht das Schamgefühl eines Barbaren vor zivilisierten Bürgern. Den Westen, woher sie kamen, betrachte ich nämlich nicht nur als die Heimat unserer Zivilisation, sondern heute auch als eine Brutstätte, in der sehr oft wahnsinnige, gefährliche und uns alle bedrohende Ideen und Programme wachsen und gedeihen. Ich schämte mich für mein Volk, aus dem ich zwar nicht aussteigen will, in dem ich mich aber heute nicht mehr wohl fühle, es war ein Schamgefühl für den Verfall unserer Sitten und für unsere moralischen Schwächen.
Ich habe nicht im Sinn, mich den Sudetendeutschen anzubieten oder gar zu verkaufen. Verkaufen können hätte ich mich viel leichter hier, zu Hause. Ich denke an die Sudetendeutschen, weil sie hier hartnäckig verschwiegen werden. Nur „Rudé Právo, das Zentralorgan der KP, schweigt ab und zu nicht, es verdammt sie und schreibt „sudétáci" mit einem kleinen „s". Ähnlich schreibt das Blatt über das Jahr 1968, über die Charta 77, übers Exil und so weiter. In allen Ländern, die mit der Bundesrepublik Deutschland eine gemeinsame Grenze haben oder die durch den Krieg und durch die Nazis gelitten haben, wird schon längst offen über ihr Verhältnis zu den Deutschen gesprochen. Auch die Polen sagten durch ihre Bischöfe zu der deutschen Frage ein offenes Wort. Überall, nur nicht bei uns, hatte sich mit dem deutschen Problem schon die Generation vor uns befaßt und damit der nachfolgenden die Hände und die Köpfe für die Lösung von weiteren, gemeinsamen Problemen in der Zukunft freigemacht.
Das sudetendeutsche Problem ist für unser Volk — vermute ich — das, was das Lateinische als „pars pro toto" bezeichnet, also ein Teil vom Ganzen, in dem sich das Ganze mit seinen charakteristischen Merkmalen widerspiegelt. Das Verschweigen dieses Problems ist ein Schweigen über etwas, was inhaltlich auch uns einschließt, es ist ein Schweigen über uns selbst. Es ist ein Schweigen darüber, wie wir uns einst verhalten haben und wie wir uns damals hätten verhalten sollen. Es ist ein Stück unseres Schweigens über die Voraussetzungen unseres Versagens in unserer Situation.
Wir werden ständig dazu geführt oder verführt, uns die Sudetendeutschen als ein Rudel Raubtiere vorzustellen, vor denen wir die Grenze zu unserem Fleischerladen mit allen Mitteln sichern müssen. Oder als Gespenster, vor denen uns nur ein von Moskau abgesegneter Kreidekreis unserer Freundschaft zur UDSSR schützt. Ich muß dabei aber an die Esten, Letten und an die Litauer denken, an diese kleinen Völker, die eine ähnliche nationale Wiedergeburt wie wir Tschechen durchgemacht haben. Aus jedem baltischen Volk mußten Hunderttausende emigrieren, Hunderttausende wurden nach Sibirien verschleppt, in Estland gibt es heute nur noch ein Viertel von estnischer Bevölkerung. Das Argument, die baltischen Völker sind ja zahlenmäßig klein, wir Tschechen dagegen sind heute 10 Millionen, trügt. Denken wir nur an die Ukrainer... Unsere verstaatlichten Fabriken müssen jetzt eine nach der anderen mit sowjetischen Betrieben fusionieren, in Nordböhmen und in Nordmähren, im einstigen Sudetenland, sind bereits ganze Gebiete von sowjetischen Soldaten und von ihren Angehörigen bewohnt. Und wenn man bedenkt, daß unsere moralische Widerstandskraft nicht sonderlich entwickelt ist, dann... ja dann müssen wir uns überlegen, was unsere Vorfahren und Romantiker, unsere Patrioten und Widerstandskämpfer zu überlegen vergessen haben. Es ist nicht ganz ausgeschlossen, daß wir einmal in eine Situation kommen, in der wir uns fragen werden: Wäre das Leben in unserer Heimat nicht besser mit den Sudetendeutschen als mit den Russen?
Bewahrt Ruhe! Ich behaupte nämlich nicht, das sie, die Sudetendeutschen, noch in diesem Jahr oder im nächsten zurückkommen sollen. Ich behaupte überhaupt nichts, denn ich kenne sie nicht. Ich möchte mir nur mein Verhältnis zu meinem Nachbarn und zu dessen Sohn allein überlegen, ohne von meinen Vorfahren, die ja schon soviel vermasselt haben, reglementiert zu werden. Wenn der Sohn meines Nachbarn tatsächlich ein Gauner sein sollte,
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.