Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 195
/ 32
česky německy obojí klasické zobrazení →
Sken listu 32
Moje babička z Dicklova statku

Moje Dickl-babička

O babičce z Dicklova statku už bylo popsáno mnoho, zejména naší milou Hermine Walter, rozenou Palm. Dnes bych ale ráda vyprávěla, jak se moje babička, která pocházela z Trolln-hofu v Rabensgrünu a přivdala se na Dickl-hof ve Gfellu, stala mou „Dickl-babičkou" a jak později svou prostou moudrostí formovala můj život.

Před skoro šedesáti lety jsem byla malým dvouapůlletým capartem a žila jsem na Schöinhansl-hofu, kam se přiženil můj otec z Dickl-hofu. Byla jsem první vnouče a měla jsem dvě babičky: matku svého otce z Dickl-hofu a matku své matky ze Schöinhansl-hofu. První jsem milovala vroucně a druhá - no, ta prostě neměla trpělivost s malými dětmi, obzvlášť s takovým, které už brzy dávalo najevo vlastní hlavu.

Jednou jsem chtěla za svou babičkou dolů z kopce, babička nahoře to ale nechtěla dovolit a zamkla mě ve světnici. Já jsem se ale nevzdala, vylezla jsem na velké sofa s vysokým opěradlem, pak na parapet, odstrčila jsem květináče a otevřela okno. Rozhodně jsem se postavila a křičela, jak jen jsem dokázala: „Dido Buto, pojď pro mě, Dido Buto, pojď pro mě!" Dole u Dicklů zrovna moje babička vařila knedlíky. Leknutím hodila knedlíkové těsto zpátky do mísy, otřela si ruce o velkou zástěru a vyběhla nahoru do kopce, přitom pořád volala: „Jen nespadni dolů, jen nespadni dolů!" Později mi vyprávěla, jak se celá třásla, protože okno naší světnice bylo velmi vysoko, jelikož náš dům byl postavený nerovně na svahu.

Tak vznikla moje „Dickl-babička", protože jsem přece nemohla volat jen „babičko", jinak by přišla ta špatná. Od té doby se nestala jen mou Dickl-babičkou, ale Dickl-babičkou pro celou vesnici.

Moje Dickl-babička byla drobná, vrásčitá selská ženuška. Když šla uprostřed svých tří synů, sotva jim sahala pod paži. Přesto staré selské moudrosti - snad pocházející z Chebska - v mnohém formovaly můj život a dodnes mi jsou často vodítkem. Ráda bych některé z nich zapsala.

„Nenechávej ruku tak dlouho ležet v klíně." „Lidi se nemají zahazovat, jen odkládat stranou." „Přes všechno naroste tráva." „Raději si to přespi." „Co vyhodíš oknem, vrátí se dvakrát dveřmi." „Pánbůh nenechá kozlovi příliš narůst ocas." „Selka unese celý statek ve své zástěře." „Neber věc z jedné ruky do druhé, to je dvojitá práce." „Nehřeš." „Ruka ruku myje." „Ten si vykopal vlastní hrob."

Moje Dickl-babička zemřela už před pětadvaceti lety. Její prostá slova mi ale často ještě znějí v uších. Když si chci jednou sednout před televizi, hned hledám své pletací jehlice. Jak často v létě přicházím v pokušení přendat plevel z pravé ruky do levé, když už mám v hrsti celý svazek, ale pak mi přijdou na mysl slova: „dvojitá práce". Přespat noc nad nepříjemnou záležitostí - to mi už ušetřilo mnoho starostí. Dodnes toho moc nedokážu vyhodit, dokonce i v Americe, kde je přece všechno vyrobeno na vyhození, aniž bych myslela na tu selku, co dokáže celý statek unést ve své zástěře. O co je lehčí, když se po hádce můžete vrátit a říct: „Je mi to líto, odpusť mi a zase jsme dobří" - vždyť jsme toho člověka jen odložili stranou, ne zahodili.

Christl Fechter - Schöinhansl (Bountiful, Utah/USA)

Vydavatel, nakladatel, odpovědný redaktor: Richard Brummeißl, 8756 Kahl am Main, Seligenstädter Weg 60, tel. (06188) 2359 — Poštovní šekový úřad 1, 6000 Frankfurt/Main, účet č. 3271 95-609, cena za kus 2,50 DM. — Tisk: Druckerei Kolb, 8757 Karlstein/Main, poštovní přihrádka 1145.

list 32 z 32
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.