Andělé nemají žádnou šanci
Andělé nemají žádnou šanci
Občas se Pánu Bohu zlíbí poslat na zem anděla. Šťastný však bývá jen zřídkakdy.
Terezie nebyla žádný baculatý barokní andílek. Naopak byla útlá a křehká. Už od útlého věku trpěla záněty krku, které se pokaždé ještě zhoršily. Lékař jí musel vytírat hrdlo jodem a nakonec jí musel i vyoperovat mandle. Tehdy, před necelými sto lety, to byl ještě nesmírně nebezpečný a bolestivý zákrok. A právě v té době náš příběh začíná. Rodina tehdy žila v malé vesnici u Stříbra, docela blízko jazykové hranice. Jejich příjmy byly sice dobré, ale přesto se muselo pečlivě hospodařit a šetřit. Rodiče i děti byli přesto spokojení. Věřili v Boha a svatou církev, a to je povzneslo nad všechny starosti a trápení. Možná by byli navždy zůstali ve své tiché rodné vesnici, kdyby do jejich klidu nevstoupili cizí lidé.
Jednoho dne dostal otec dopis z Kladna. Psalo se v něm, že je třeba obsadit místo mistra kováře. Hledali muže, který by kromě odborné práce zvládl i tlumočení přes jazykovou hranici. Kvůli průzkumu nových slojí byli totiž najati pruští inženýři a geologové, zatímco dělníci byli místní Češi. K dispozici měl být hezký služební byt a mzda velmi dobrá.
Ačkoli byla tato nabídka opravdu velmi lákavá, dával otec souhlas jen s těžkým srdcem. Znamenala totiž především, že se musí s ženou a dětmi odstěhovat do cizího kraje. Právě když nad Stříbrskem zavál první drsný podzimní vítr, vydala se rodina na cestu do Kladna. V slzách se loučili s domovem. Terezie měla strach a tiskla se k matce.
V novém bytě bylo prázdno a zima. Trvalo přes dva týdny, než vlakem dorazil nábytek a domácí potřeby. Děti byly přihlášeny do školy. Otci se podařilo umístit alespoň Terezii do německé školy. Ta patřila kladenské německo-židovské obci a byla vedena podle židovské víry. Terezie se sice hodně učila a byli s ní velmi spokojeni, ale kvůli rozdílnému vyznání přesto nastaly potíže. Doma žít podle Bible a ve škole se učit podle Talmudu — to ji úplně mátlo. Rodiče to sledovali s velkými obavami. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než poslat i Terezii do české školy. Tím ale vznikla další starost. Děvče neumělo ani slovo česky, a tak ji přeřadili z druhé třídy zpátky do první. Děti na ni pokřikovaly „propadlice" a moc ji tím trápily. Protože si nechtěla rodičům znovu stěžovat, schovávala se se svými slzami v tichém pokojíku. Už po čtvrt roce směla postoupit zpátky — za tu krátkou dobu se totiž naučila česky. Její spolužačky k ní přesto nebyly hodné. Stávala tam mlčky a nechávala se bít. Ani jednou nezvedla ruku, aby udeřila zpátky, prostě to nedokázala.
Sotva si rodina začala zvykat na nový domov, přehnala se celou zemí epidemie spály. Nemoc řádila strašlivě a odnesla mnoho dětských životů. Terezie přišla o dva bratry. Rodiče zoufale pobíhali po bytě a ptali se Pána Boha, proč nechal jejich dva syny zemřít. Poprvé v životě zapochybovali o Boží dobrotě a spravedlnosti. Terezie už se na tu bídu nemohla dívat, její drobná tvářička byla čím dál hubenější. Otec s matkou se toho velmi polekali. Přemohli svůj velký zármutek a kvůli dětem se znovu snažili být veselí. V té době se vdala Anna, nejstarší dcera. Odstěhovala se za mužem do Nového Sedla. Tehdy to byla ještě pořádná dálka — celodenní cesta, muselo se přestupovat v Praze a v Chomutově. Navíc to stálo hodně peněz. Cestovat mohl vždy jen jeden z rodičů. Tentokrát měla jet matka, ještě totiž neviděla mladou domácnost své dcery. Otec s dětmi ji doprovodili na nádraží. Mávali, dokud vlak nezmizel v dáli. Doma bylo bez matky zima a cize. Patnáctiletá Marie se starala o domácnost, jak nejlépe uměla, přesto byla matčina nepřítomnost všude cítit. Když se otec večer vracel z práce, byl unavený a málomluvný. Všichni toužebně čekali na den, kdy se matka vrátí domů. Skoro počítali hodiny.
Engel haben keine Chancen
Engel haben keine Chancen
Manchmal gefällt es dem lieben Gott, Engel auf die Erde zu schicken. Sie werden aber selten glücklich.
Theresia war kein barockes Englein. Im Gegenteil, sie war zart und zerbrechlich. Schon frühzeitig litt sie an Halsentzündungen, die sich von Mal zu Mal verschlimmerten. Der Arzt mußte den Rachen mit Jod auspinseln und dann sogar die Mandeln entfernen. Das war vor fast hundert Jahren noch ein äußerst gefährlicher und qualvoller Eingriff. Zu jener Zeit beginnt nämlich diese Geschichte. Damals lebte die Familie in einem kleinen Dorf bei Mies, ganz nahe an der Sprachgrenze. Ihr Einkommen war zwar gut, aber es mußte trotzdem immer genau eingeteilt und gespart werden. Eltern und Kinder waren dennoch zufrieden. Sie glaubten an Gott und die Hl. Kirche, das hob sie über alle Mühsal und Sorgen hinweg. Vielleicht wären sie für immer in ihrem stillen Heimatdorf geblieben, wenn nicht fremde Menschen in ihre Ruhe getreten wären.
Eines Tages bekam Vater einen Brief aus Kladno. Darin stand geschrieben, daß der Posten des Schmiedemeisters zu besetzen wäre. Man suche einen Mann, der neben seiner fachlichen Arbeit Dolmetschergrenze leisten könne. Zur Erkundung neuer Flöze wären preußische „Ingenieure und Geologen verpflichtet worden, während die Arbeiter hiesige Tschechen seien. Eine schöne Dienstwohnung würde zur Verfügung stehen, und die Entlohnung wäre sehr gut.
Obgleich dieses Angebot wirklich sehr verlockend war, fiel dem Vater die Zusage schwer. Sie bedeutete vor allem, daß er mit Frau und Kindern in die Fremde ziehen mußte. Der erste rauhe Herbstwind fegte eben über das Mieser Ländchen, als die Familie nach Kladno aufbrach. Unter Tränen nahm sie Abschied von der Heimat. Theresia hatte Angst, sie drängte sich an die Mutter.
In der neuen Wohnung war es leer und kalt. Es dauerte über zwei Wochen, bis die Möbel und der Hausrat mit der Bahn eintrafen. Die Kinder wurden in der Schule angemeldet. Dem Vater gelang es, wenigstens Theresia in einer deutschsprachigen Schule unterzubringen. Diese gehörte der deutschjüdischen Gemeinde von Kladno und wurde nach dem jüdischen Glauben geführt. Theresia lernte zwar sehr, und man war mit ihr äußerst zufrieden, aber es kam wegen der verschiedenen Konfessionen doch zu Schwierigkeiten. Daheim nach der Bibel zu leben und in der Schule nach dem Talmud zu lernen, das brachte sie vollkommen durcheinander. Die Eltern beobachteten es mit großer Sorge. Es blieb ihnen letzten Endes nichts anderes übrig, als auch Theresia in die tschechische Schule zu schicken. Damit war aber wieder ein anderer Kummer verbunden. Das Mädchen konnte noch kein Wort Tschechisch. Man versetzte es deswegen von der zweiten Klasse in die erste zurück. Da schrien die Kinder „Sitzenbleiberin" und machten Theresia sehr traurig. Weil sie zu den Eltern nicht wieder mit Klagen kommen wollte, verkroch sie sich mit ihren Tränen ins stille Kämmerlein. Bereits nach einem Vierteljahr durfte sie wieder aufrücken. Sie hatte in dieser kurzen Zeit die tschechische Sprache erlernt. Ihre Mitschülerinnen waren trotzdem nicht gut zu ihr. Stumm stand sie da und ließ sich von ihnen schlagen. Kein einziges Mal hob sie die Hand zum Gegenschlag, sie konnte es einfach nicht.
Kaum hatte die Familie begonnen, sich einzugewöhnen, da erschreckte eine Scharlachepidemie das ganze Land. Die Krankheit wütete furchtbar und riß viele Kinder in den Tod. Theresia verlor zwei ihrer Brüder. Die Eltern liefen verzweifelt durch die Wohnung und fragten den lieben Gott, weshalb er ihre beiden Söhne hat sterben lassen. Zum ersten Mal zweifelten sie an Gottes Güte und Gerechtigkeit. Dieses Elend konnte Theresia nicht mehr mit ansehen. Ihr kleines Gesicht wurde immer spitziger. Darüber erschraken Vater und Mutter sehr. Sie überwanden ihre große Trauer und wurden den Kindern zuliebe wieder heiter. In dieser Zeit heiratete Anna, die älteste Tochter. Sie zog zu ihrem Mann nach Neusattl. Das war damals noch eine weite Entfernung. Eine Tagesreise war das, und man mußte in Prag und in Komotau umsteigen. Außerdem kostete es viel Geld. Immer konnte nur ein Elternteil reisen. Diesmal sollte die Mutter fahren, sie hatte den jungen Haushalt ihrer Tochter noch nicht gesehen. Vater und Kinder gingen mit zum Bahnhof. Sie winkten, bis der Zug in der Ferne verschwunden war. Daheim war es ohne Mutter kalt und fremd. Die fünfzehnjährige Marie versah den Haushalt, so gut sie konnte, trotzdem war überall Mutters Abwesenheit zu spüren. Wenn der Vater abends von der Arbeit kam, war er müd und wortkarg. Alle warteten sehnsüchtig auf den Tag, an dem die Mutter heim kommen sollte. Sie zählten beinahe die Stunden.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.