Milí krajané
Milí krajané
Přeji všem čtenářům našeho Heimatbriefu opravdu „Veselé Velikonoce". Kéž jste všichni ve zdraví přestáli tu ponurou roční dobu. I když na mnoha místech pokrýval krajinu bílý příkrov vydatného sněhu, my starší z toho už takovou radost nemáme, jakou jsme z této roční doby cítívali kdysi. Ale zase jsme to přestáli a těšíme se na příchod teplých dnů. Den ze dne teď cítíme, jak slunce stoupá výš na obloze, a můžeme pozorovat, jak příroda ožívá. To přináší úlevu a naději.
Znovu ze srdce děkuji všem dárcům. Díky obětavosti těchto krajanů se dá udělat mnoho radosti. Jsou to balíčky do NDR, kytičky starým krajanům v domovech, kteří tak mají pocit, že na ně nezapomínáme. Bohužel neznáme mnoho adres, a tak se dá takto podpořit jen nepatrný počet lidí. Všichni se srdečnými slovy poděkovali a dávali najevo radost z toho, že jsme na ně mysleli.
Já i má žena děkujeme všem, kdo nám o svátcích poslali přání. Není možné odpovědět osobně na všechna přání a pozdravy — činíme tak tímto v tomto Heimatbriefu.
Zvláštní dík patří krajanům, kteří se podílejí na tvorbě našeho Heimatbriefu. Doufám, že mě budou podporovat i nadále. Čím by byl náš Heimatbrief bez krásných vzpomínkových příspěvků a bohaté obrazové výbavy? Při jejich prohlížení se vždy probudí nějaká pěkná vzpomínka. Je až s podivem, že i po 40 letech se ještě nacházejí staré fotografie z domova, které nás v myšlenkách vracejí zpět. Otcovský dům je sice zbořen, staré kulturní stavby, kostel, radnice a mnohé důvěrně známé zákoutí jsou vymazány nebo odsouzeny ke zkáze. Každého návštěvníka našeho bývalého domova to děsí, když se vrátí do starého, násilím opuštěného rodiště. Nikdy víc prý nechtějí, jak pak po návratu slýcháme, tuto zkázu vidět.
Dějiny nám ukazují, jak moc se toho za desetiletí dokáže změnit. Vzpomeňme jen, jak jsme sem kdysi přišli. Co jsme tu tehdy zastihli — jen trosky. Ale nejbolestnější přece byla nevlídnost, s jakou se mnozí z nás setkávali. Cikáni a mandelinky bramborové, tak nás nazývali. My jsme ale díky vlastní hrdosti dokázali, jakých výkonů jsme schopni. Brzy se poznalo, jak dobře umíme přispět k obnově zničené země. Dnes to uznávají mnozí přední politici. Bohužel však někteří straničtí funkcionáři právo na domov popírají, ba dokonce nás nazývají revanšisty, hájíme-li právo na domov. V našich řadách takový typ snad není. Ale nechceme se ani smířit s tím, že by se země osídlená po staletí, vybudovaná našimi předky, mohla jen tak vzít a lidé by mohli být vyhnáni s 50 kg zavazadel. Nikdy v dějinách lidstva nedošlo k takové krutosti, jaká byla spáchána na nás, jak to dokládá i zkáza naší domoviny. Na tomto počínání ovšem neleží žádné štěstí — spíše by se mělo mluvit o požehnání. Dnešní mocní v této zemi mají velké potíže dokázat současnému lidu blaženost pod komunismem. I tam se leckdy ozývá touha po době, kterou jsme dříve prožívali společně s dnes vyhnanými. Víme, jaké chyby se udělaly pod neblahým vlivem pana Bénesche. Ale ani my bychom neměli zapomínat na své vlastní chyby.
Našli jsme nový domov a vybudovali jsme jej takřka z ničeho. Dnes se nám daří dobře. Se zděšením hledíme na způsob života lidí žijících východně od našich hranic. Kdo by asi toužil s nimi měnit? V hloubi duše na to nikdo z nás nepomýšlí. Zasazujeme se ale za právo na domov a nechceme, aby se v Evropě ještě někdy opakovalo vyhánění lidí. Lidská práva by měly ctít a dodržovat všechny národy. Hanba, kterou na sebe národy uvalily vyhnáním milionů lidí a mnoha mrtvými, je součástí dějin, jež tyto národy těžce zatěžuje. Dnes je německý národ neustále připomínán zločiny a krutostmi, které postihly židovské spoluobčany. Ale slyšeli jsme už někdy něco o mrtvých, kteří zahynuli při vyhánění? O tom naše média mlčí a špiní vlastní hnízdo. Statisíce lidí byly po skončení války odvlečeny do českých koncentračních táborů, tam byly biti a nuceni k robotě. Kdo mluví o tomto teroru, k němuž docházelo v míru — kapitulace už přece byla podepsána? Tehdy byli Američané, kteří drželi naši část obsazenou, pouhými diváky a nechali to trpně dít. Bohužel většina amerického národa neví nic o těchto krutostech, k nimž docházelo přímo před očima Američanů. Ale na vyhnání nesou spoluvinu, a to by naši zástupci neměli zamlčovat, a měli by upozorňovat i na tento holokaust. Pan Genscher zase jednou odcestoval do Karlových Varů a setkal se s náčelníkem komunistů, aby s ním jednal o lepších podmínkách proti kočičímu zápachu, který sužuje Horní Falc. Předpokládám, že Němci budou muset přispět materiálně, má-li se toto neduh odstranit. Divím se jen, že se nevydal na pouť do Lidic, aby tam poklekl a se sklopenou hlavou vzdal pokoru. Měl by také jednou zajet do Ústí nad Labem a z Labského mostu hodit do řeky věnec za děti a ženy, které tam v roce 1945 svrhli i s kočárky. Ale na to žádnému politikovi nestačí odvaha. Mohlo by to poškodit vztahy s Východem. Příslušníkům SS vyčítají ukrutnosti páchané v táborech. Ale v Sovětském svazu se dodnes dějí tytéž věci, a svět o tom nehlesne. I tam jsou přece Židé pronásledováni stejným způsobem. Dostává se jim za to nějakého odškodnění? Ani NDR se necítí povinna poskytovat takové platby v miliardových částkách, jaké už museli a ještě budou muset zaplatit Západní Němci. Jaký křik se strhne, když nějaký německý politik vysloví názor na to, že se vznášejí peněžní požadavky za desetiletí staré, údajné škody. Kdo odškodní nás, kteří jsme byli měsíce po skončení války nuceni k robotě v českých koncentračních táborech, kde jsme nedostávali žádnou stravu a byli trestáni bitím? To naše politiky vůbec nezajímá. Zdá se, že toto téma nepatří na stůl, jinak by se narušily vztahy mezi Východem a Západem. My vyhnaní jsme tak navždy označeni za rušitele klidu. Dějiny jednou vynesou zdrcující rozsudek nad státníky, kteří takové bezpráví zavedli a trpěli.
Liebe Landsleute
Liebe Landsleute
Recht „Frohe Ostern" wünsche ich allen Lesern unseres Heimatbriefes. Mögen Sie alle recht gesund die düstere Jahreszeit überwunden haben. Auch wenn an vielen Orten das weiße Leichentuch durch den reichlichen Schnee ausgebreitet war, so kommt doch bei uns Betagten keine Freude darüber auf, wie wir diese Jahreszeit einstmals empfunden haben. Aber wir haben es wieder einmal überstanden und sehen froh der kommenden warmen Zeit entgegen. Wir spüren jetzt mit jedem Tag das Höhersteigen der Sonne am Firmament und können das Wachstum in der Natur beobachten. Das bringt Erleichterung und Hoffnungen. —
Wiederum danke ich allen Spendern von Herzen. Durch die Opferbereitschaft dieser Landsleute kann viel Freude bereitet werden. Da sind die Pakete in die DDR, die Blumengrüße an die alten Landsleute in den Heimen, die sich nicht vergessen fühlen. Leider sind uns nicht viele Adressen bekannt und so kann auch nur eine geringfügige Anzahl betreut werden. Alle bedankten sich mit herzlichen Worten und brachten ihre Freude zum Ausdruck, weil wir an sie gedacht haben.
Meine Frau und ich bedanken uns bei allen, die an den Feiertagen uns gute Wünsche sandten. Es ist nicht möglich alle Glückwünsche und Grüße persönlich zu erwidern. Wir tuen es in diesem HB.
Mein ganz besonderer Dank gebührt den unseren Heimatbrief mitgestaltenden Landsleuten. Ich hoffe, daß diese mich auch weiterhin unterstützen werden. Was wäre unser Heimatbrief ohne die schönen Erinnerungsbeiträge und die reichhaltige Bilderausstattung. Bei dem Betrachten wird doch so manche schöne Erinnerung geweckt. Es ist schon verwunderlich, daß nach 40 Jahren immer noch alte Heimatbilder vorhanden sind, die uns in der Erinnerung in die Heimat weisen. Wohl ist das Vaterhaus zerstört. Die alten Kulturbauten, Kirche, Rathaus und manch vertrautes Plätzchen sind ausgelöscht oder der Vernichtung preisgegeben. Es erschreckt alle Besucher unseres einstigen Lebensraumes, wenn sie in die alte, zwangsverlassene Geburtsstätte einkehren. Nie mehr, so hört man dann bei der Rückkehr, wollen sie diese Verwüstungen sehen.
Die Geschichte zeigt uns ja, daß sich in Jahrzehnten sehr vieles verändert. Denken wir doch daran, als wir einst hier ankamen. Was haben wir denn hier vorgefunden — nur Trümmer. Aber am schmerzlichsten war doch die Unfreundlichkeit, die sehr vielen von uns entgegenschlug. Zigeuner und Kartoffelkäfer, so wurden wir beschimpft. Aber wir haben durch unsere Selbstachtung bewiesen, welche Leistungen wir erbringen konnten. Man erkannte bald, wie gut wir zum Aufbau des zerstörten Landes fähig waren. Von vielen führenden Politikern wird das heute anerkannt. Leider wird aber auch von so manchen Parteifunktionären das Recht auf Heimat bestritten, ja man sagt wir seien Revanchisten, wenn wir das Heimatrecht verteidigen. Nun in unseren Reihen dürfte sich kein solcher Typ befinden. Aber wir wollen auch nicht hinnehmen, daß man das Jahrhunderte besiedelte, von unseren Vorfahren aufgebaute Land einfach wegnehmen und die Menschen mit 50 kg Gepäck verjagen darf. Nie gab es in der Geschichte der Menschheit derartige Grausamkeit, wie sie an uns vollzogen wurde, und wie es durch die Zerstörung unseres Heimatlandes bewiesen wird. Allerdings liegt auf diesem Tun kein Glück — vielmehr sollte man sagen Segen. Die heutigen Machthaber in diesem Lande tun sich sehr schwer dem jetzigen Volke die Glückseligkeit durch den Kommunismus zu beweisen. So manche Sehnsucht wird auch dort geäußert über die früher mit uns, jetzt Vertriebenen, erlebte Zeit. Man weiß es, welche Fehler durch den unseligen Einfluß eines Herrn Benesch gemacht worden sind. Doch auch wir sollten unsere Fehler nicht vergessen.
Wir haben eine neue Heimat gefunden und diese fast aus dem Nichts geschaffen. Es geht uns jetzt gut. Mit Schaudern sehen wir auf die Lebensweise der östlich von unseren Grenzen lebenden Menschen. Wer würde da Sehnsucht verspüren zu tauschen? Insgeheim von uns denkt wohl keiner daran. Aber wir setzen uns für das Recht der Heimat ein und wollen nicht, daß es Vertreibungen jemals wieder in Europa geben soll. Die Menschenrechte sollten von allen Völkern geachtet und gehalten werden. Die Schande, die man sich aufgeladen hat, durch die Vertreibung von Millionen Menschen und durch die vielen Toten, ist die Geschichte, die diese Völker schwer belastet. Heute wird das deutsche Volk dauernd an Verbrechen und Grausamkeiten erinnert, die den jüdischen Mitbürgern widerfahren sind. Aber haben wir schon einmal etwas von den Toten, die durch die Vertreibungen umgekommen sind, erfahren? Da schweigen unsere Medien und beschmutzen das eigene Nest. Hunderttausende wurden nach Kriegsende in die Konzentrationslager der Tschechen geschleppt, dort geschlagen und zur
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.