Milí krajané

Milí krajané

Přeji všem čtenářům našeho Heimatbriefu opravdu „Veselé Velikonoce". Kéž jste všichni ve zdraví přestáli tu ponurou roční dobu. I když na mnoha místech pokrýval krajinu bílý příkrov vydatného sněhu, my starší z toho už takovou radost nemáme, jakou jsme z této roční doby cítívali kdysi. Ale zase jsme to přestáli a těšíme se na příchod teplých dnů. Den ze dne teď cítíme, jak slunce stoupá výš na obloze, a můžeme pozorovat, jak příroda ožívá. To přináší úlevu a naději.

Znovu ze srdce děkuji všem dárcům. Díky obětavosti těchto krajanů se dá udělat mnoho radosti. Jsou to balíčky do NDR, kytičky starým krajanům v domovech, kteří tak mají pocit, že na ně nezapomínáme. Bohužel neznáme mnoho adres, a tak se dá takto podpořit jen nepatrný počet lidí. Všichni se srdečnými slovy poděkovali a dávali najevo radost z toho, že jsme na ně mysleli.

Já i má žena děkujeme všem, kdo nám o svátcích poslali přání. Není možné odpovědět osobně na všechna přání a pozdravy — činíme tak tímto v tomto Heimatbriefu.

Zvláštní dík patří krajanům, kteří se podílejí na tvorbě našeho Heimatbriefu. Doufám, že mě budou podporovat i nadále. Čím by byl náš Heimatbrief bez krásných vzpomínkových příspěvků a bohaté obrazové výbavy? Při jejich prohlížení se vždy probudí nějaká pěkná vzpomínka. Je až s podivem, že i po 40 letech se ještě nacházejí staré fotografie z domova, které nás v myšlenkách vracejí zpět. Otcovský dům je sice zbořen, staré kulturní stavby, kostel, radnice a mnohé důvěrně známé zákoutí jsou vymazány nebo odsouzeny ke zkáze. Každého návštěvníka našeho bývalého domova to děsí, když se vrátí do starého, násilím opuštěného rodiště. Nikdy víc prý nechtějí, jak pak po návratu slýcháme, tuto zkázu vidět.

Dějiny nám ukazují, jak moc se toho za desetiletí dokáže změnit. Vzpomeňme jen, jak jsme sem kdysi přišli. Co jsme tu tehdy zastihli — jen trosky. Ale nejbolestnější přece byla nevlídnost, s jakou se mnozí z nás setkávali. Cikáni a mandelinky bramborové, tak nás nazývali. My jsme ale díky vlastní hrdosti dokázali, jakých výkonů jsme schopni. Brzy se poznalo, jak dobře umíme přispět k obnově zničené země. Dnes to uznávají mnozí přední politici. Bohužel však někteří straničtí funkcionáři právo na domov popírají, ba dokonce nás nazývají revanšisty, hájíme-li právo na domov. V našich řadách takový typ snad není. Ale nechceme se ani smířit s tím, že by se země osídlená po staletí, vybudovaná našimi předky, mohla jen tak vzít a lidé by mohli být vyhnáni s 50 kg zavazadel. Nikdy v dějinách lidstva nedošlo k takové krutosti, jaká byla spáchána na nás, jak to dokládá i zkáza naší domoviny. Na tomto počínání ovšem neleží žádné štěstí — spíše by se mělo mluvit o požehnání. Dnešní mocní v této zemi mají velké potíže dokázat současnému lidu blaženost pod komunismem. I tam se leckdy ozývá touha po době, kterou jsme dříve prožívali společně s dnes vyhnanými. Víme, jaké chyby se udělaly pod neblahým vlivem pana Bénesche. Ale ani my bychom neměli zapomínat na své vlastní chyby.

Našli jsme nový domov a vybudovali jsme jej takřka z ničeho. Dnes se nám daří dobře. Se zděšením hledíme na způsob života lidí žijících východně od našich hranic. Kdo by asi toužil s nimi měnit? V hloubi duše na to nikdo z nás nepomýšlí. Zasazujeme se ale za právo na domov a nechceme, aby se v Evropě ještě někdy opakovalo vyhánění lidí. Lidská práva by měly ctít a dodržovat všechny národy. Hanba, kterou na sebe národy uvalily vyhnáním milionů lidí a mnoha mrtvými, je součástí dějin, jež tyto národy těžce zatěžuje. Dnes je německý národ neustále připomínán zločiny a krutostmi, které postihly židovské spoluobčany. Ale slyšeli jsme už někdy něco o mrtvých, kteří zahynuli při vyhánění? O tom naše média mlčí a špiní vlastní hnízdo. Statisíce lidí byly po skončení války odvlečeny do českých koncentračních táborů, tam byly biti a nuceni k robotě. Kdo mluví o tomto teroru, k němuž docházelo v míru — kapitulace už přece byla podepsána? Tehdy byli Američané, kteří drželi naši část obsazenou, pouhými diváky a nechali to trpně dít. Bohužel většina amerického národa neví nic o těchto krutostech, k nimž docházelo přímo před očima Američanů. Ale na vyhnání nesou spoluvinu, a to by naši zástupci neměli zamlčovat, a měli by upozorňovat i na tento holokaust. Pan Genscher zase jednou odcestoval do Karlových Varů a setkal se s náčelníkem komunistů, aby s ním jednal o lepších podmínkách proti kočičímu zápachu, který sužuje Horní Falc. Předpokládám, že Němci budou muset přispět materiálně, má-li se toto neduh odstranit. Divím se jen, že se nevydal na pouť do Lidic, aby tam poklekl a se sklopenou hlavou vzdal pokoru. Měl by také jednou zajet do Ústí nad Labem a z Labského mostu hodit do řeky věnec za děti a ženy, které tam v roce 1945 svrhli i s kočárky. Ale na to žádnému politikovi nestačí odvaha. Mohlo by to poškodit vztahy s Východem. Příslušníkům SS vyčítají ukrutnosti páchané v táborech. Ale v Sovětském svazu se dodnes dějí tytéž věci, a svět o tom nehlesne. I tam jsou přece Židé pronásledováni stejným způsobem. Dostává se jim za to nějakého odškodnění? Ani NDR se necítí povinna poskytovat takové platby v miliardových částkách, jaké už museli a ještě budou muset zaplatit Západní Němci. Jaký křik se strhne, když nějaký německý politik vysloví názor na to, že se vznášejí peněžní požadavky za desetiletí staré, údajné škody. Kdo odškodní nás, kteří jsme byli měsíce po skončení války nuceni k robotě v českých koncentračních táborech, kde jsme nedostávali žádnou stravu a byli trestáni bitím? To naše politiky vůbec nezajímá. Zdá se, že toto téma nepatří na stůl, jinak by se narušily vztahy mezi Východem a Západem. My vyhnaní jsme tak navždy označeni za rušitele klidu. Dějiny jednou vynesou zdrcující rozsudek nad státníky, kteří takové bezpráví zavedli a trpěli.

věta pokračuje na dalším listu ⟶