Veselá historka z Horního Slavkova
Veselá historka z Horního Slavkova (Schlaggenwald)
O masopustu obecně a o masopustu v Horním Slavkově by se dalo vyprávět mnoho veselého, milostného i zajímavého. Když jen pomyslím na to, jak jsme už jako dorůstající mládenci prožívali svá malá dobrodružství při tancovačkách v Nádražním hotelu, u Reinholda a na plesech ve Velkém volu, vždycky se mi vybaví ty nejpříjemnější pocity. Bože, jak to bývalo někdy kouzelné a krásné.
Dnes bych chtěl vyprávět o jedné drobné příhodě z už bohužel dávno minulého masopustu v Horním Slavkově, jak se prý kdysi udála – nebo se skutečně udála.
Já sám jsem tu historku nezažil, ale byla mi vylíčena jako spolehlivá, pravdivá příhoda.
V hotelu „Ochsen" se konal velký masopustní ples. Všichni honoratioři byli přítomni – viditelně, nebo alespoň zčásti viditelně. Koneckonců, maškarní povinnost bylo třeba dodržet.
Čím méně chtěl být kdo poznán, nebo čím větší dojem chtěl udělat na ty přece jen tak krásné hornoslavkovské ženy a dívky, tím krásnější masku si vybral.
Po nějaké době se uprostřed masopustního reje náhle objevila obzvlášť krásná maska, za níž bylo možné tušit fešáka. Maska se ukázala veselá a tančila živě jako čert na řetízku.
Takto pěkně přestrojený muž se snažil získat k tanci všechny krásné ženy. Ale i ženy byly jeho kouzlu a kráse masky velice nakloněny a mnohé si s ním chtěly zatančit.
Vedle rozjařeného tanečního zážitku ale ženy brzy chtěly vědět, kdo je to vlastně drží v náručí.
Proto muže obléhaly, aby se přece jen nějakým znamením prozradil. Když se ho ptaly, kdo je nebo jak se jmenuje, jen pokýval hlavou a tiše řekl: „eben, eben" (tedy „právě, právě"). Ale víc než „eben, eben" se z něj nepodařilo dostat.
Tak to šlo celé hodiny, až se masky po půlnoci pomalu začaly svlékat, aby se lidé zbavili nezvyklého sevření. Jen naše krásná maska svou pravou tvář ukázat nechtěla. Na všechna přání a prosby stále odpovídal jen: „eben, eben".
Nakonec, hodně po půlnoci, masku přece jen sundal. Ženy, které ho obklopovaly, náhle strnuly tak, že se nemohly pohnout z místa. Krásná maska se ukázala být panem Ebenem. Pan Eben byl ale „grobitterský Lerchenvascher" (tedy umývač mrtvých) města Horní Slavkov. Pan Eben se před dámami uklonil, s úsměvem řekl „eben, eben" a zmizel ze sálu. Dámy, s nimiž tancoval, si situaci pomalu uvědomovaly a zamrazilo je, když pomyslely na to, s kým to vlastně tančily.
Tu náhle jedna mladá dívka zvolala živým hlasem: „Ach, dokud se mnou netančí sama smrt, je mi to jedno." A v tu chvíli spustila hudba svižným pochodem, který vyzval hornoslavkovské kavalíry, aby se rozběhli k dámám. Hned bylo vidět, jak rychle veselý rej zahnal špatnou náladu, takže sál brzy zase ovládl pravý hornoslavkovský masopust.
Jak řečeno, nevím, zda se ta historka opravdu odehrála tak, jak je vyprávěna, ale prý je pravdivá. Alespoň tak mi to bylo vyprávěno! „Eben, eben".
(Skutečná událost — redakce)
Hornoslavkovský Heimatbrief je poslední most k domovu!
Eine heitere Geschichte aus Schlaggenwald
Eine heitere Geschichte aus Schlaggenwald
Über den Fasching im allgemeinen und über den Fasching in Schlaggenwald ließe sich viel Lustiges, Amouröses und Interessantes berichten. Wenn ich allein daran denke, wie wir schon als Halbwüchsige unsere kleinen Abenteuer beim Tanz im Bahnhofshotel, beim Reinhold und bei den Bällen im Großen Ochsen erleben durften, kommen mir immer wieder die angenehmsten Gefühle in den Sinn. Mein Gott, war das manchmal zauberhaft und schön.
Heute will ich von einem kleinen Ereignis, aus dem ja leider schon längst vergangenem Fasching aus Schlaggenwald berichten, wie es sich einst zugetragen haben soll oder auch wirklich zugetragen hat.
Ich selbst habe die Geschichte nicht miterlebt, aber man hat sie mir zuverlässig als wahre Begebenheit geschildert.
Im „Ochsen" war ein großer Faschingsball. Alle Honoratioren waren sichtbar oder teilweise sichtbar vertreten. Schließlich sollte der Maskenzwang ja auch eingehalten werden.
Je weniger man erkannt werden wollte oder je mehr man Eindruck auf die ja ach so schönen Schlaggenwalder Frauen und Mädchen machen wollte, umso schöner hatte man die Verkleidung ausgewählt.
Da tauchte nach einiger Zeit mitten im Faschingstrubel plötzlich eine ganz besonders schöne Maske auf, hinter der man einen feschen Mann vermuten konnte. Die Maske zeigte sich lustig und tanzte lebhaft wie der Lump am Stecken.
Der so hübsch verkleidete Mann versuchte alle schönen Frauen zum Tanz zu gewinnen. Aber auch die Frauen waren seinem Charme und seiner Maskenschönheit sehr zugetan und viele wollten mit ihm tanzen.
Neben dem beschwingten Tanzerlebnis wollten die Frauen aber auch bald wissen, wer sie denn da so im Arme hielt.
Daher bestürmten sie den Mann, sich doch durch irgend ein Zeichen zu erkennen zu geben. Wenn man ihn fragte, wer er sei oder wie er heiße, nickte er mit dem Kopf und sagte leise: „eben, eben". Aber mehr als „eben, eben" war aus ihm nicht herauszubringen.
So ging es stundenlang, bis sich die Masken nach Mitternacht allmählich entblätterten, um von der ungewohnten Einengung befreit zu werden. Nur unsere schöne Maske wollte ihr wahres Gesicht nicht zeigen. Auf alle Wünsche und Bitten sagte er immer wieder nur: „eben, eben".
Schließlich weit nach Mitternacht nahm er die Maske endlich ab. Die Frauen, die ihn umstanden, waren plötzlich derart erstarrt, daß sie sich nicht von der Stelle rühren konnten. Die schöne Maske entpuppte sich als Herr Eben. Herr Eben aber war der „Grobitter Lerchenvascher" der Stadt Schlaggenwald. Herr Eben verbeugte sich vor den Damen, sagte lächelnd „eben, eben" und verschwand aus dem Saal. Langsam erfaßten die Damen, mit denen er getanzt hatte, die Lage und es schauerte sie, wenn sie daran dachten, daß sie mit dem getanzt hatten.
Da rief plötzlich ein junges Mädchen mit lebhafter Stimme: „Ach, solange der Tod nicht mit mir tanzt, soll es mir egal sein." Und in diesem Augenblick setzte auch die Musik mit einem rasanten Marsch ein, der die Schlaggenwalder Kavaliere aufforderte zu den Damen zu eilen. Schon zeigte sich, wie rasch das lustige Treiben die Mißstimmung verscheuchte, so daß bald wieder der echte Schlaggenwalder Fasching den Saal beherrschte.
Wie gesagt, ich weiß nicht, ob sich die Geschichte wirklich so zugetragen hat, aber sie soll wahr sein. Jedenfalls hat man sie mir so erzählt! „Eben, eben".
(Eine wahre Begebenheit — Die Redaktion)
Der Schlaggenwalder Heimatbrief ist die letzte Brücke zur Heimat!
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.