Veselá historka z Horního Slavkova

Veselá historka z Horního Slavkova (Schlaggenwald)

O masopustu obecně a o masopustu v Horním Slavkově by se dalo vyprávět mnoho veselého, milostného i zajímavého. Když jen pomyslím na to, jak jsme už jako dorůstající mládenci prožívali svá malá dobrodružství při tancovačkách v Nádražním hotelu, u Reinholda a na plesech ve Velkém volu, vždycky se mi vybaví ty nejpříjemnější pocity. Bože, jak to bývalo někdy kouzelné a krásné.

Dnes bych chtěl vyprávět o jedné drobné příhodě z už bohužel dávno minulého masopustu v Horním Slavkově, jak se prý kdysi udála – nebo se skutečně udála.

Já sám jsem tu historku nezažil, ale byla mi vylíčena jako spolehlivá, pravdivá příhoda.

V hotelu „Ochsen" se konal velký masopustní ples. Všichni honoratioři byli přítomni – viditelně, nebo alespoň zčásti viditelně. Koneckonců, maškarní povinnost bylo třeba dodržet.

Čím méně chtěl být kdo poznán, nebo čím větší dojem chtěl udělat na ty přece jen tak krásné hornoslavkovské ženy a dívky, tím krásnější masku si vybral.

Po nějaké době se uprostřed masopustního reje náhle objevila obzvlášť krásná maska, za níž bylo možné tušit fešáka. Maska se ukázala veselá a tančila živě jako čert na řetízku.

Takto pěkně přestrojený muž se snažil získat k tanci všechny krásné ženy. Ale i ženy byly jeho kouzlu a kráse masky velice nakloněny a mnohé si s ním chtěly zatančit.

Vedle rozjařeného tanečního zážitku ale ženy brzy chtěly vědět, kdo je to vlastně drží v náručí.

Proto muže obléhaly, aby se přece jen nějakým znamením prozradil. Když se ho ptaly, kdo je nebo jak se jmenuje, jen pokýval hlavou a tiše řekl: „eben, eben" (tedy „právě, právě"). Ale víc než „eben, eben" se z něj nepodařilo dostat.

Tak to šlo celé hodiny, až se masky po půlnoci pomalu začaly svlékat, aby se lidé zbavili nezvyklého sevření. Jen naše krásná maska svou pravou tvář ukázat nechtěla. Na všechna přání a prosby stále odpovídal jen: „eben, eben".

Nakonec, hodně po půlnoci, masku přece jen sundal. Ženy, které ho obklopovaly, náhle strnuly tak, že se nemohly pohnout z místa. Krásná maska se ukázala být panem Ebenem. Pan Eben byl ale „grobitterský Lerchenvascher" (tedy umývač mrtvých) města Horní Slavkov. Pan Eben se před dámami uklonil, s úsměvem řekl „eben, eben" a zmizel ze sálu. Dámy, s nimiž tancoval, si situaci pomalu uvědomovaly a zamrazilo je, když pomyslely na to, s kým to vlastně tančily.

Tu náhle jedna mladá dívka zvolala živým hlasem: „Ach, dokud se mnou netančí sama smrt, je mi to jedno." A v tu chvíli spustila hudba svižným pochodem, který vyzval hornoslavkovské kavalíry, aby se rozběhli k dámám. Hned bylo vidět, jak rychle veselý rej zahnal špatnou náladu, takže sál brzy zase ovládl pravý hornoslavkovský masopust.

Jak řečeno, nevím, zda se ta historka opravdu odehrála tak, jak je vyprávěna, ale prý je pravdivá. Alespoň tak mi to bylo vyprávěno! „Eben, eben".

(Skutečná událost — redakce)

Hornoslavkovský Heimatbrief je poslední most k domovu!