Fašank ve Schönfeldu

Vzpomínku na domov nám nikdo nevezme. A ať člověk zestárne sebevíc, myšlenky se k ní pořád znovu vracejí. Tak tomu bylo i s obdobím fašanku, místy zvaným také „Fosnat". Byla to prostě nejveselejší doba roku a mladí i staří ji využívali až do poslední minuty. Každou neděli byly plné četné hospody, kde se hrálo na klavír nebo tahací harmoniku. Jeden průvod „maškarů" za druhým si podával kliku u dveří a všude se pilně tancovalo.

Fašankovým reji mě fascinoval už jako dítě. Rodiče mě často brávali s sebou do hospody. Dostávala jsem červenou limonádu a někdy „Spanln", tradiční škvarkové pečivo. Dva maškary mám dodnes před očima – měli na hlavách brambořové koše a vypadali děsivě. Sotva jsem odrostla škole, začala jsem chodit „maškařit" sama. S maskou na obličeji jsem byla – jinak klidná povaha – docela rozpustilá. Když jsem poznala svého muže, chebského Toniho, musel samozřejmě jít taky. Jeho matka ho oblékla do staromódních dámských šatů. Nemotorný, dlouhý a hubený, stál ve dveřích první hospody. Když nadzvedl sukně a nemotorně se přehraboval v kapsách kalhot, poznali ho kamarádi a volali: „Tone, kum hinta, bleib dou!" „Jawohl, ich kum glei," odpověděl a za obecného smíchu hbitě přeskočil stůl. Bylo to poprvé a naposledy, co „maškařil".

Spolky pořádaly fašankové bály, které byly hojně navštěvované. Nejedna stará panna si tehdy nasadila mladou masku a nejedna mladá dívka masku staré ženy. Při demaskování to pak dávalo nejbláznivější překvapení. Nejeden dvořil vlastní ženě, nebo se krasavice vyklubala z muže. V každém případě se zapomínalo na věk, tancovalo se do rána a leckdo bral svalovou horečku další den jako daň.

Fašankovou neděli patřil tradiční fašankový průvod. Tehdy bylo „celé Krásno (Schönfeld) na nohou" a diváci přicházeli zdaleka i zblízka. Za „maškarádu" byl zodpovědný krejčí Julius Jordan, zkráceně zvaný „Oantl Tschulle". Zpočátku šil jen pár kostýmů na objednávku, ale brzy byl jako maskérský krejčí známý v celém okolí. Založil si tehdy půjčovnu masek, která skvěle prosperovala. Tak si u něj člověk mohl obstarat, řekněme od fíkového listu počínaje, kostýmy jakékoli – z Chebska, z Vídně, ze Skotska, z Orientu, z Indie, z prérie i fantazijní kostýmy všeho druhu. I divadelní spolky si u něj často prohrabávaly zásoby.

Ještě větší veselí bylo na fašankové úterý, kdy už během dne táhly „maškarní tlupy" od hospody k hospodě, v čele s výše zmíněným „Oantl Tschulle" a jeho tahací harmonikou. Můj muž jednou takové úterý s několika přáteli „uvízl" u Waltera Gräfa (hostinec na náměstí). Byl už bílý den, když Walter zavolal: „Manna gäitz ham, d' Leut gänga scho in die Kirchn nouchn Oaschakraizla. Zohlts murgn" (Chlapi, běžte domů, lidi už jdou do kostela na ranní mši, zaplatíte zítra).

Naše náměstí dělil plavební příkop na „letní a zimní stranu". Kluci rychle přeběhli přes ulici, dolů po schůdcích a skočili do příkopu. Nechtěli, aby je viděli lidé jdoucí do kostela. Tam pak brodili po kolena v ledové vodě až k jatkám, kde zase vylezli ven. Oklikami se pak plížili domů. Všichni si z toho odnesli pořádnou rýmu. My jsme tehdy ještě nebyli svoji. Toni pořádně lhal, jak k té rýmě přišel, a já svého miláčka velice litovala. Teprve mnohem později mi řekl celou pravdu.

Dnes je už všechno jinak. Z fašanku se stal karneval a z masky maska.

„A kdo je tvůj otec?" zeptali se Franzla ve škole. „To nevím." „Franzli, to přece musíš vědět. Musíš se zeptat maminky." Druhý den, když se chlapce znovu ptali, řekl bez rozpaků: „Máma povídala, že maškara."

Egerer (Lochschmidt), Schönfeld

věta pokračuje na dalším listu ⟶