Fašank ve Schönfeldu
Vzpomínku na domov nám nikdo nevezme. A ať člověk zestárne sebevíc, myšlenky se k ní pořád znovu vracejí. Tak tomu bylo i s obdobím fašanku, místy zvaným také „Fosnat". Byla to prostě nejveselejší doba roku a mladí i staří ji využívali až do poslední minuty. Každou neděli byly plné četné hospody, kde se hrálo na klavír nebo tahací harmoniku. Jeden průvod „maškarů" za druhým si podával kliku u dveří a všude se pilně tancovalo.
Fašankovým reji mě fascinoval už jako dítě. Rodiče mě často brávali s sebou do hospody. Dostávala jsem červenou limonádu a někdy „Spanln", tradiční škvarkové pečivo. Dva maškary mám dodnes před očima – měli na hlavách brambořové koše a vypadali děsivě. Sotva jsem odrostla škole, začala jsem chodit „maškařit" sama. S maskou na obličeji jsem byla – jinak klidná povaha – docela rozpustilá. Když jsem poznala svého muže, chebského Toniho, musel samozřejmě jít taky. Jeho matka ho oblékla do staromódních dámských šatů. Nemotorný, dlouhý a hubený, stál ve dveřích první hospody. Když nadzvedl sukně a nemotorně se přehraboval v kapsách kalhot, poznali ho kamarádi a volali: „Tone, kum hinta, bleib dou!" „Jawohl, ich kum glei," odpověděl a za obecného smíchu hbitě přeskočil stůl. Bylo to poprvé a naposledy, co „maškařil".
Spolky pořádaly fašankové bály, které byly hojně navštěvované. Nejedna stará panna si tehdy nasadila mladou masku a nejedna mladá dívka masku staré ženy. Při demaskování to pak dávalo nejbláznivější překvapení. Nejeden dvořil vlastní ženě, nebo se krasavice vyklubala z muže. V každém případě se zapomínalo na věk, tancovalo se do rána a leckdo bral svalovou horečku další den jako daň.
Fašankovou neděli patřil tradiční fašankový průvod. Tehdy bylo „celé Krásno (Schönfeld) na nohou" a diváci přicházeli zdaleka i zblízka. Za „maškarádu" byl zodpovědný krejčí Julius Jordan, zkráceně zvaný „Oantl Tschulle". Zpočátku šil jen pár kostýmů na objednávku, ale brzy byl jako maskérský krejčí známý v celém okolí. Založil si tehdy půjčovnu masek, která skvěle prosperovala. Tak si u něj člověk mohl obstarat, řekněme od fíkového listu počínaje, kostýmy jakékoli – z Chebska, z Vídně, ze Skotska, z Orientu, z Indie, z prérie i fantazijní kostýmy všeho druhu. I divadelní spolky si u něj často prohrabávaly zásoby.
Ještě větší veselí bylo na fašankové úterý, kdy už během dne táhly „maškarní tlupy" od hospody k hospodě, v čele s výše zmíněným „Oantl Tschulle" a jeho tahací harmonikou. Můj muž jednou takové úterý s několika přáteli „uvízl" u Waltera Gräfa (hostinec na náměstí). Byl už bílý den, když Walter zavolal: „Manna gäitz ham, d' Leut gänga scho in die Kirchn nouchn Oaschakraizla. Zohlts murgn" (Chlapi, běžte domů, lidi už jdou do kostela na ranní mši, zaplatíte zítra).
Naše náměstí dělil plavební příkop na „letní a zimní stranu". Kluci rychle přeběhli přes ulici, dolů po schůdcích a skočili do příkopu. Nechtěli, aby je viděli lidé jdoucí do kostela. Tam pak brodili po kolena v ledové vodě až k jatkám, kde zase vylezli ven. Oklikami se pak plížili domů. Všichni si z toho odnesli pořádnou rýmu. My jsme tehdy ještě nebyli svoji. Toni pořádně lhal, jak k té rýmě přišel, a já svého miláčka velice litovala. Teprve mnohem později mi řekl celou pravdu.
Dnes je už všechno jinak. Z fašanku se stal karneval a z masky maska.
„A kdo je tvůj otec?" zeptali se Franzla ve škole. „To nevím." „Franzli, to přece musíš vědět. Musíš se zeptat maminky." Druhý den, když se chlapce znovu ptali, řekl bez rozpaků: „Máma povídala, že maškara."
Egerer (Lochschmidt), Schönfeld
Fasching in Schönfeld
Fasching in Schönfeld
Die Erinnerung an die Heimat kann uns niemand nehmen. Und wenn man noch so alt wird, immer wieder schweifen die Gedanken dorthin zurück. So auch in der Faschingszeit, mancherorts auch Fosnat genannt. Es war halt die lustigste Zeit des Jahres und sie wurde von jung und alt bis zur letzten Minute ausgenützt. Jeden Sonntag waren die vielen Wirtshäuser, in denen Klavier oder Ziehharmonika gespielt wurde, voller Gäste. Ein Trupp „Maschkerer" um den andern gab sich die Türklinke in die Hand und überall wurde fleißig getanzt.
Schon als Kind war ich vom Faschingstreiben faßziniert. Meine Eltern nahmen mich oft mit ins Wirtshaus. Ich bekam rote Limonade und manchmal „Spanln", das tradionelle Schmalzgebäck. Zwei Maschkerer sehe ich heute noch vor mir. Sie hatten Kartoffelkörbe über die Köpfe gestülpt. und sahen furchterregend aus. Kaum war ich der Schule entwachsen, ging ich selber „maschkern". Mit einer Larve vorm Gesicht war ich, sonst eine ruhige Natur, ein ausgelassener Mensch. Als ich meinen Mann, den Egerer Toni, kennen lernte, mußte er natürlich mit. Seine Mutter zog ihm altmodische Frauenkleider an. Linkisch, lang und dürr, stand er in der ersten Wirtsstube unter der Tür. Als er die Röcke hob und umständlich in den Hosentaschen kramte, erkannten ihn seine Freunde und riefen: „Tone, kumm hinta, bleib dou!" „Jawohl, ich kumm glei", sagte er, und unter allgemeinen Gelächter stieg er flux über den Tisch. Das war das erste und letzte Mal, daß er „maschkern" war.
Die Vereine veranstalteten Faschingsbälle, die gut besucht wurden. Da hat sich manch alte Maid eine junge und manch junges Mädchen eine alte Larve aufgesetzt. Das gab bei der Demaskierung oft die tollsten Überraschungen. Da hat manch' einer der eignen Frau den Hof gemacht, oder die Schöne entpuppte sich als Mann. Auf jeden Fall wurde das Alter vergessen, es wurde getanzt bis in die Früh und mancher Muskelkater in Kauf genommen.
Faschingssonntag war der traditionelle Faschingszug. Da war „ganz Schönfeld auf den Beinen" und von weit und breit kamen die Zuschauer. Für die „Maschkerade" war der Schneider Jordan Julius, kurz „Oantl Tschulle" genannt, zuständig. Nähte er im Anfang nur einige Kostüme auf Bestellung, wurde er bald als Maskenschneider in der ganzen Umgebung bekannt. Da gründete er einen Maskenverleih, der herrlich florierte. So konnte man bei ihm, sozusagen vom Feigenblatt anfangen, alle Kostüme bekommen, vom Egerland, von Wien, Schottland, dem Orient, Indien, aus der Prärie und Phantasiekostüme aller Art. Selbst Theatervereine durchstöberten oft seinen Fundus.
Hoch her ging es noch am Faschingsdienstag, wo schon am Tag die „Maschkeratrupps" von Wirtshaus zu Wirtshaus zogen, bei einem voran, der genannte „Oantl Tschulle", mit seiner Ziehharmonika. Mein Mann ist einmal mit einigen Freunden an so einem Dienstag beim Gräf Walter (Gasthaus am Markt) versackt. Es war schon Tag, da rief der Walter: „Manna gäitz ham, d' Leut gänga scho in die Kirchn nouchn Oaschakraizla. Zohlts murgn".
Unseren Marktplatz teilte der Flößgraben in die „Sommer- und Winterseite". Rasch liefen die Burschen über die Straße, die Stafferln hinunter und sprangen in den Graben. Sie wollten von den Kirchgängern nicht gesehen werden. Dort maschierten sie im knietiefen, eiskalten Wasser bis zum Schlachthäusl, wo sie wieder herauskrabbelten. Auf Umwegen schlichen sie dann nach Hause. Alle hatten eine tüchtige Erkältung davongetragen. Wir waren damals noch nicht verheiratet. Toni log tüchtig wie er zu der Erkältung kam, und ich bedauerte meinen Liebsten sehr. Viel später hat er mir erst die ganze Wahrheit erzählt.
Heute ist halt alles anders geworden. Aus dem Fasching wurde der Karneval und aus der Larve die Maske. —
„Und wer ist Dein Vater?" wurde der Franzl in der Schule gefragt. „Des woas i niat". „Franzl, das mußt Du doch wissen. Da mußt halt Deine Mutter fragen". Am andern Tag, als der Bub wieder gefragt wird, sagt er forsch: „Ma Mutta hout g'sägt a Maschkerer"
A. Egerer (Lochschmidt), Schönfeld
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.