Nevypadal, že by měl radost. Ovládal se, ale přece jen jiskřil, když synovi vyhrožoval: „Jestli mi to ještě jednou uděláš, tak dostaneš jednu přes hubu!" Franzl byl rád, že toto kolo dopadlo tak lehce, sklonil hlavu a znovu se postavil na hlídku. „A vy se koukejte ztratit, ale rychle!" vyzval nás ještě strýc Franz, ukázal směrem k Fliegelovic rohu a čekal, jestli uvolníme pole. Odplížili jsme se tedy k Fliegelovic domu a čekali na rohu, dokud se bouře neuklidnila a strýc Franz za sebou nezavřel domovní dveře. Pak nás to zase táhlo zpátky k motorce a k Franzlovi. Po chvíli mlčenlivého pozorování řekl Robertl, můj bratranec: „Franzli, sedni si na ni jednou!" Ten ale zase zrudl a odpověděl: „Ale ne, táta by nadával!" „Ale jenom jednou jedinkrát!" dotíral na něj dav. „Ne, neudělám to, táta by nadával!" odsekl vztekle Franzl. „Tak jsi prostě bázlivý! Jasně, jsi hrozně bázlivý!" křičeli všichni jeden přes druhého. Ještě než se Franzl stačil rozhodnout, jak zareagovat, vyhoupla se Marianne, která stála vedle něj, bleskurychle na sedadlo řidiče. To bylo na našeho kamaráda příliš. Nepoznávala jsem ho. Přes obličej mu létal žár a z očí mu sršel oheň. Vrhl se na svou sestru a ze všech sil ji tahal dolů. Ona měla slézt, on chtěl na sedlo. Ale ona se bránila. Při té rvačce si nikdo nevšímal motorky. Ve vyboulené Weinhartgasserl neměla moc pevnou oporu. Proto neodolala otřesům, kterým byla vystavena kvůli té hádce. Nejprve se tiše naklonila na stranu, a pak se s třeskem a skřípěním zřítila k zemi. Franzl a Marianne leželi vedle ní. Zděšeně se dívali ke dveřím domu. My jsme se pro jistotu stáhli zpátky. Vtom už přicházel strýc Franz a za ním teta Agnes. Měl na sobě motoristickou kombinézu a na hlavě koženou čepici. Kolem krku mu visely ochranné brýle a na zádech těžký ranec se zákaznickými botami.

Teď musela každou chvíli propuknout bouřka nad našimi hlavami. Ale bylo to jenom napůl tak zlé. Nás strýc Franz obdařil zničujícím pohledem, Marianne rychle zmizela v naší skupině a Franzl elegantně uhnul facce, kterou mu chtěl otec dát. Přesto jsme byli ještě chvíli jako zpitomělí. Sledovali jsme, jak teta Agnes pomáhá strýci Franzovi motorku zvednout a jak ji pak prohlíželi, jestli jí nebyla způsobena nějaká škoda. Díky bohu, všechno zůstalo celé! Strýc Franz si mohl konečně sednout na svůj stroj a odjet. Všichni jsme mávali, aby mu to pomohlo lépe spolknout tu poslední zlost.

Teď ale nastal čas jít na Vzkříšení. Ernstl a jeho sestra Hilde stihli přijít z Kohlmühle ještě včas na pád motorky. Pomalu jsme táhli přes Rabgasserl a pak kolem Modera. Franzl trochu kulhal. Od řídítek dostal ránu do lýtka, a teď se v tom místě dělala modřina. Když jsme vyšli na silnici, tak nádherně nad Gfellskou výšinou trylkovali skřivani a slunce nám svítilo tak teple do tváře, že jsme byli brzy zase v dobré náladě. Strýc Franz měl mezitím příjemný obchodní den a vedl zajímavé rozhovory. Spokojeně a s úsměvem zahýbal na motorce kolem Fliegelovic rohu, když jsme se vraceli ze Vzkříšení. Ani slovo už neztratil o té škodě, kterou jsme mu málem způsobili. Nakrčil ústa a pískal si, když stroj zasouval do kůlny. Ano, takový byl, náš strýc Franz, a tak přátelsky dál mrká z nebe mého dětství.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Sudetoněmecká pouť 1986

Velká tradiční sudetoněmecká pouť se koná 5. a 6. července 1986 do Altöttingu. Začíná v sobotu bohoslužbou a průvodem se svícemi, v neděli jsou v 8 a v 10 hodin bohoslužby, poté následuje vyznání víry a na závěr ve 14.30 hodin mariánská slavnost. Všichni krajané jsou srdečně zváni.