Nevypadal, že by měl radost. Ovládal se, ale přece jen jiskřil, když synovi vyhrožoval: „Jestli mi to ještě jednou uděláš, tak dostaneš jednu přes hubu!" Franzl byl rád, že toto kolo dopadlo tak lehce, sklonil hlavu a znovu se postavil na hlídku. „A vy se koukejte ztratit, ale rychle!" vyzval nás ještě strýc Franz, ukázal směrem k Fliegelovic rohu a čekal, jestli uvolníme pole. Odplížili jsme se tedy k Fliegelovic domu a čekali na rohu, dokud se bouře neuklidnila a strýc Franz za sebou nezavřel domovní dveře. Pak nás to zase táhlo zpátky k motorce a k Franzlovi. Po chvíli mlčenlivého pozorování řekl Robertl, můj bratranec: „Franzli, sedni si na ni jednou!" Ten ale zase zrudl a odpověděl: „Ale ne, táta by nadával!" „Ale jenom jednou jedinkrát!" dotíral na něj dav. „Ne, neudělám to, táta by nadával!" odsekl vztekle Franzl. „Tak jsi prostě bázlivý! Jasně, jsi hrozně bázlivý!" křičeli všichni jeden přes druhého. Ještě než se Franzl stačil rozhodnout, jak zareagovat, vyhoupla se Marianne, která stála vedle něj, bleskurychle na sedadlo řidiče. To bylo na našeho kamaráda příliš. Nepoznávala jsem ho. Přes obličej mu létal žár a z očí mu sršel oheň. Vrhl se na svou sestru a ze všech sil ji tahal dolů. Ona měla slézt, on chtěl na sedlo. Ale ona se bránila. Při té rvačce si nikdo nevšímal motorky. Ve vyboulené Weinhartgasserl neměla moc pevnou oporu. Proto neodolala otřesům, kterým byla vystavena kvůli té hádce. Nejprve se tiše naklonila na stranu, a pak se s třeskem a skřípěním zřítila k zemi. Franzl a Marianne leželi vedle ní. Zděšeně se dívali ke dveřím domu. My jsme se pro jistotu stáhli zpátky. Vtom už přicházel strýc Franz a za ním teta Agnes. Měl na sobě motoristickou kombinézu a na hlavě koženou čepici. Kolem krku mu visely ochranné brýle a na zádech těžký ranec se zákaznickými botami.
Teď musela každou chvíli propuknout bouřka nad našimi hlavami. Ale bylo to jenom napůl tak zlé. Nás strýc Franz obdařil zničujícím pohledem, Marianne rychle zmizela v naší skupině a Franzl elegantně uhnul facce, kterou mu chtěl otec dát. Přesto jsme byli ještě chvíli jako zpitomělí. Sledovali jsme, jak teta Agnes pomáhá strýci Franzovi motorku zvednout a jak ji pak prohlíželi, jestli jí nebyla způsobena nějaká škoda. Díky bohu, všechno zůstalo celé! Strýc Franz si mohl konečně sednout na svůj stroj a odjet. Všichni jsme mávali, aby mu to pomohlo lépe spolknout tu poslední zlost.
Teď ale nastal čas jít na Vzkříšení. Ernstl a jeho sestra Hilde stihli přijít z Kohlmühle ještě včas na pád motorky. Pomalu jsme táhli přes Rabgasserl a pak kolem Modera. Franzl trochu kulhal. Od řídítek dostal ránu do lýtka, a teď se v tom místě dělala modřina. Když jsme vyšli na silnici, tak nádherně nad Gfellskou výšinou trylkovali skřivani a slunce nám svítilo tak teple do tváře, že jsme byli brzy zase v dobré náladě. Strýc Franz měl mezitím příjemný obchodní den a vedl zajímavé rozhovory. Spokojeně a s úsměvem zahýbal na motorce kolem Fliegelovic rohu, když jsme se vraceli ze Vzkříšení. Ani slovo už neztratil o té škodě, kterou jsme mu málem způsobili. Nakrčil ústa a pískal si, když stroj zasouval do kůlny. Ano, takový byl, náš strýc Franz, a tak přátelsky dál mrká z nebe mého dětství.
Hermine Walter, roz. Palm
Er sah nicht aus, als ob er sich freuen würde. Beherrscht, aber doch auch funkelnd, drohte er seinem Filius: „Wenn d'må fei dös nuåmol toust, dånn dafängst uina!" Franzl war froh, daß diese Runde so glimpflich über die Bühne gegangen war, zog den Kopf ein und begab sich wieder auf Wachposition. „U ihrts schauts, daß'ds weitakummts, owa wenn gschwind!" forderte uns Onkel Franz noch auf, wies in Richtung Fliegelecke und wartete, ob wir das Feld räumen würden. Da schlichen wir hin zum Fliegelhaus und warteten an der Ecke, bis sich der Sturm gelegt und Onkel Franz die Haustür von innen zugeschlagen hatte. Dann trieb es uns wieder zurück zum Motorrad und zum Franzl. Nach einer Weile des stummen Betrachtens sagte Robertl, mein Vetter: „Franzl, toute doch åmol affesetzen!" Der aber wurde wieder rot und antwortete: „Å-na, da Dada schimpft!" „Owa doch nur a anzichs Mol!" triezelte ihn die Menge. „Na, ich tou's neat, da Dada schimpft!" gab der Franzl wütend zurück. „Offat bist hålt feig! Jawohl, du bist vül za feig!" schrieen alle durcheinander. Noch bevor sich der Franzl entschließen konnte, wie er nun reagieren sollte, schwang sich Marianne, die neben ihm gestanden hatte, blitzschnell auf den Fahrersitz. Das war unserem Freund zuviel. Ich erkannte ihn nicht wieder. Über sein Gesicht raste Glut und aus den Augen schoß Feuer. Er stürzte sich auf seine Schwester und zerrte mit aller Gewalt an ihr. Sie sollte runter, er wollte auf den Sattel. Aber sie wehrte sich. Bei dem Gerangel beachtete niemand das Motorrad. Es hatte im holprigen Weinhartgasserl keinen sehr festen Stand. Darum hielt es den Erschütterungen, denen es durch die Auseinandersetzung ausgesetzt war, nicht mehr stand. Erst neigte es sich leise zur Seite, und dann stürzte es schwer und knirschend zu Boden. Franzl und Marianne lagen daneben. Entsetzt blickten sie zur Haustür. Wir waren vorsichtshalber zurückgewichen. Da kam auch schon Onkel Franz, hinter ihm Tante Agnes. Er hatte seine Adjustierung an und die Lederkappe auf dem Kopf. Um den Hals hing die Schutzbrille und auf dem Rücken der schwere Tornister mit den Kundschaftsschuhen.
Jetzt mußte jeden Augenblick das Donnerwetter über uns hereinbrechen. Aber es wurde nur halb so schlimm. Uns bedachte der Onkel Franz mit einem vernichtenden Blick, Marianne tauchte rasant in unserer Gruppe unter, und der Franzl wich elegant der Watschn aus, die ihm sein Vater verabfolgen wollte. Trotzdem waren wir noch eine ganze Weile wie bedeppert. Wir schauten zu, wie Tante Agnes dem Onkel Franz half, das Motorrad aufzurichten, und wie sie es nachher untersuchten, ob ihm kein Leid zugefügt worden war. Gottlob, es war alles heil geblieben! Onkel Franz konnte sich endlich auf seine Maschine setzen und losbrausen. Wir winkten alle, damit er den letzten Ärger besser runterschlucken konnte.
Nun war es aber Zeit geworden, daß wir zur Auferstehungsfeier gingen. Der Ernstl und seine Schwester Hilde waren noch rechtzeitig aus der Kohlmühle zum Motorradsturz gekommen. Langsam zogen wir durch das Rabgasserl und dann beim Moder vorbei. Der Franzl hatschte ein bisserl. Vom Lenker hatte er einen Rempler in die Wade bekommen, nun wurde an der Stelle ein blauer Fleck. Als wir auf die Landstraße kamen, trillerten über der Gfeller Höhe so wunderbar die Lerchen, und die Sonne schien uns so warm entgegen, daß wir bald wieder obenauf waren. Onkel Franz hatte inzwischen einen erfreulichen Geschäftsgang gehabt und interessante Gespräche geführt. Vergnügt und schmunzelnd bog er auf seinem Motorrad um die Fliegelecke, als wir von der Auferstehungsfeier kamen. Kein Wort verlor er mehr über das Leid, das wir ihm beinahe zugefügt hätten. Er spitzte seinen Mund und pfiff sich eins, als er die Maschine in den Verschlag schob. Ja, so war er, der Onkel Franz, und so blinzelt er freundlich weiter vom Himmel meiner Kindheit.
Hermine Walter, geb. Palm
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Sudetoněmecká pouť 1986
Velká tradiční sudetoněmecká pouť se koná 5. a 6. července 1986 do Altöttingu. Začíná v sobotu bohoslužbou a průvodem se svícemi, v neděli jsou v 8 a v 10 hodin bohoslužby, poté následuje vyznání víry a na závěr ve 14.30 hodin mariánská slavnost. Všichni krajané jsou srdečně zváni.
Sudetendeutsche Wallfahrt 1986
Die große traditionelle Sudetendeutsche Wallfahrt findet am 5. und 6. Juli 1986 nach Altötting statt. Sie beginnt am Samstag mit Gottesdienst und Lichterprozession, am Sonntag sind um 8 Uhr und um 10 Uhr Gottesdienste, anschließend ist die Glaubenskundgebung und zum Abschluß um 14.30 Uhr die Marienfeier. Alle Landsleute sind herzlich eingeladen.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.