Až přijde Ježíšek

Hermine Walter, roz. Palm

Poslouchej, chlapče, poslouchej, z dálky sem k nám doléhá zvonku hlas! Ježíšek přichází, hned uvidíš sám, jak z nebe vysoko snáší se k nám.

Viď, budeš hodný, přijdeš ke mně blíž, z okna ti ukážu, sám uvidíš, jak andělé odshora až dolů rozžíhají hvězdy v temném nebi!

Až potom půjde to Jezulátko dveřmi k nám do světnice dál, hned budeš potichoučku, tiše jak myška, sepneš si ruce a budeš zbožný!

Co si asi myslíš, na to se ptám, na leccos a na kdeco se ptám tě, jestli vždy sníš svou polévku pořádně, nebo na modlitbu občas zapomínáš.

Bůh Otec si to zapsal do knížky, co jsi celý ten rok prováděl, jeho chlapec byl u toho po ruce a všechny tvé hříšky si přečetl.

Teď ti radím, na mou duši, ať řekneš pravdu, jinak čeká tě peklo! Radši se hned ke všemu přiznej, pak budeš mít od toho pokoj a klid!

Ježíšek se určitě zaraduje a jistě ti všechno odpustí, tak snad můj Anderl ještě dostane tu úplně novou parní lokomotivu.

(Pro mého vnuka Andrease)

⟵ věta pokračuje z předchozího listu

jak se ti lidé s pláčem stěhují s ručním vozíkem do nouzového bytu. Později se přidali k jedné uhlířské partě.

Samozřejmě jsem neviděla jen utrpení a bídu. Maminka s námi často chodila do města. Procházeli jsme se po nádherných promenádách, přes Starou louku a parky až za „Freundschaftssaal". Tam jsme v kavárenské zahradě pili čokoládu a jedli jemné pečivo. Majitel kavárny byl zákazníkem mého otce. Lidé zde byli všichni dobře oblečení a upravení, seděli u bílých stolů v pohodlných židlích a poslouchali koncert. Servírky poletovaly neslyšně mezi řadami stolů a velmi pozorně obsluhovaly hosty. Někdy mě otec vzal s sebou na koňské dostihy. Protože měl pracovně co do činění se správou dostihové dráhy, mohli jsme bez problémů do elitního prostředí vybrané společnosti. Otec mě držel za ruku a vedl přes bílý štěrk. Měla jsem to moc ráda. Pohled na hezké, elegantní ženy a upravené pány i vůně drahých mýdel a parfémů natolik okouzlily mé srdce, že se mi o tom ještě dlouho zdálo. Když jsem ale po skončení dostihů procházela východem a podél plotu viděla žebráky, byla jsem z toho hluboce zdrcená.

Jednoho dne jsme se přestěhovali do nového domu. Zprvu jsem nechtěla, protože jsem se bála. Ten dům totiž stál v záplavovém území potoka Chodaubach, i když na nepatrné vyvýšenině. Voda se k našemu domu nikdy nedostala, zastavila se tři metry před ním. Blízká obecná škola však stála úplně ve vodě. Jednou to trvalo tři týdny, než se mohlo znovu vyučovat. Tehdy se rozhodlo Chodaubach regulovat, a dát tak mnoha nezaměstnaným práci a chleba, byť jen na několik měsíců. Sotva jsme se nastěhovali do svého domu, maminka vážně onemocněla. Vypadala mizerně a často měla vyplakané oči. Když jsem se jí na to ptala, dávala mi vyhýbavé odpovědi. Měla jsem o ni velký strach. Stále častěji musela přijíždět moje babička z Gfell, aby se starala o domácnost. Na jaře 1932 naše hodná maminka zemřela. Moje dětství skončilo. Vracelo se jen tehdy, když jsem směla být u babičky v Gfell. Nahradila mi to, co jsem ztratila s maminkou.

Od podzimu jsem chodila do školy v Karlových Varech. Do pokoje mi dali klavír a musela jsem cvičit každou volnou chvíli, zatímco ostatní děti si směly hrát venku.

Mezitím zástup nezaměstnaných dál rostl. Politické fronty tvrdly, vztahy mezi Němci a Čechy byly čím dál napjatější. Bída rostla den ze dne a s ní i chuť k agresi. Lidé, kteří bývali dřív mírumilovní a přátelští, byli teď nespravedliví, zahořklí a podráždění. Jednou, když jsem šla cestou domů ze školy — foukal ledový vítr —, měla jsem na sobě krásné nové rukavice. Dostala jsem je k Vánocům. Byly z měkké vlny a měly podle tehdejší módy široké, pestře pruhované manžety. Naproti mi šla nosička obědů. Znala jsem ji, protože nám v sobotu vždycky nosila týdeník. Její muž sice ještě práci měl, ale vydělával velmi málo. Ten manželský pár měl syna, který byl nadaný a směl na gymnázium. Měl z něj jednou být někdo „lepší". Rodiče si dřeli prsty do krve, aby mu to umožnili. Protože se však cítili zklamaní Pánem Bohem, přiklonili se k Marxovi a Engelsovi. Pořád zvedali pěst a křičeli proti „kapitálu". Když ten hodný chlapec později padl v Rusku, běžela jeho ubohá matka do kostela ve Fischern hledat útěchu u Pána Boha. Byla to právě ona, kdo teď šel naproti mně. Už z dálky mi nadávala, že jsem kapitalistický spratek, protože chodím v rukavicích s manžetami. Prý nejsem nic jiného než rozmazlený spratek a měla bych se stydět. Kdybych byla její dcerou, zmlátila by mě do bezvědomí. K tomu musím dodat, že ta žena neměla ani kabát, ani šátek, natož rukavice. Přes černou zástěru měla přehozený jen tenoučký kabátek. Když mě ta žena uviděla, přetekla jí trpělivost. Vychrlila mi do tváře všechen svůj nahromaděný vztek.

Můj otec měl mezitím sám velké starosti. Zakázky prudce ubývaly a musel propouštět zaměstnance. Jeden výrobce rukavic si nechal v Karlových Varech stavět vilu, ale ještě než byl dům hotový, zkrachoval. Otec při tom přišel o několik tisíc korun za nezaplacenou práci. To jeho podnikání pořádně otřáslo. Kdyby neměl jednoho stálého zákazníka odolného vůči krizi, dopadla by tato záležitost pro něj nejspíš velmi zle.

V letních měsících roku 1938 dosáhla hospodářská krize svého vrcholu. Shromáždění, stávky, demonstrace a střety byly na denním pořádku.

Ze strany státu se dělalo vše pro to, aby se prohloubila propast mezi Němci a Čechy a potlačilo se němectví. Zatímco to se přes hranice Německa do naší domoviny nesla velká slova a krásné sliby. Všichni jsme prý měli žít jako rovnoprávní občané ve sjednocené říši, být šťastní, mít práci a už nikdy nemuset hladovět. Koho pak může udivovat, že utlačovaní a vyhladovělí lidé houfně podléhali těmto lákadlům? Kdo nemůže dát svým dětem chleba a musí je nechat mrznout, dlouho se neptá, odkud pochází plný talíř – takového člověka je snadné získat. Ať už z kterékoli strany. A kdo tomu nevěří, má oči zaslepené.

Uprostřed tohoto období velké nouze zemřela moje babička. Najednou jsem se houpala jako v ořechové skořápce na rozbouřeném moři a nikde jsem nemohla najít klidný přístav. Tehdy si mě jednoho dne vzala k sobě do Chemnitz moje teta Marie.

O rok později, na Štědrý večer prvních válečných Vánoc, jsem znovu spatřila domov. Přijela jsem vlakem a stála jsem na předním nádvoří Horního nádraží v Karlových Varech. Pode mnou leželo město tiché a zatemněné. Jen tu a tam zablesklo nedovolené světlo. Nad horami Slavkovského lesa (Kaiserwald) se třpytily nesčetné hvězdy. Fiakrista z nedalekého stanoviště ke mně přišel a přátelsky pozdravil. „Rechta schöna Weihnachten, Freilein!" řekl (nářečím: Pěkné Vánoce, slečno!), pak práskl bičem, až koně vesele vyrazili klusem. Brzy jsem ucítila, jak z mého srdce mizí bolestivý tlak, kterému se říká stesk po domově.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶