⟵ věta pokračuje z předchozího listu

vyděšeně přiběhla. Byla jsem schopná toho kočího rozkousat, rozškrábat a ubít. Pořád mi říkali, že musím být hodná, protože Ježíšek prý z nebe všechno vidí – proč tedy dopustil, aby ten muž tak strašně bičoval své koně? Uklidnila jsem se jen pomalu a nikdy jsem na to nezapomněla.

V pět hodin zapískaly z továren sirény konec směny. I to pro mě bylo nové, znala jsem jen zvonění kostelních zvonů. Pod matnými pouličními lampami jsem viděla spěchající lidi mizet v obchodech. Za okny se rozsvěcelo a zatahovaly se záclony. Samé obrazy, které mi byly cizí a naplňovaly mě smutkem.

O několik let později přišla ledová zima 1929/30. Znovu se blížily Vánoce. Pochybovala jsem, že Ježíšek vůbec přijde, protože mráz zametl ulice do naprosté prázdnoty. Den před Štědrým večerem musela maminka na pohřeb. Zemřela dcera jednoho zákazníka. Maminka se zachumlala až přes hlavu, volné zůstaly jen oči, člověk ji vůbec nemohl poznat. Já jsem s ní chtěla bezpodmínečně jít. Maminka se mě to snažila rozmluvit, ale nepodařilo se jí to. Tak mě taky zabalila až po bradu a vyrazily jsme spolu. Před domovními dveřmi mě mráz udeřil do tváře jako bič. Vydržela jsem jen tři domy daleko, pak jsem vzlykla: „Mami, já nemůžu!" Pak jsem běžela, jak nejrychleji jsem uměla, zpátky domů. Prsty jsem už měla tak zkřehlé, že mi u teplých kamen v nich mravenčilo, jako by po nich lezly nesčetné mravenci. Maminka přišla domů, až se stmívalo. Obličej měla bledý a ztrhaný. Na Štědrý večer ležela v horečce v posteli. Otec nám vyřídil hezký pozdrav od Ježíška a jeho dárky položil pod ozdobený stromek. To byly smutné Vánoce! Bez naší maminky prostě nic nebylo doopravdy hezké.

O rok později se Meierhöfen prohnalo mnoho starostí a smutku. Když jednoho rána chtěli zaměstnanci porcelánky „Epiag" nastoupit do práce, řekli jim už u velké brány, že pro ně už žádná práce nebude. Cestou do školy jsem potkávala ty muže a ženy. Měli bledé tváře, někteří slzy v očích. Ke všemu tomu trápení ještě vypukla epidemie spály. Škola musela být zavřena, protože třídy byly poloprázdné. Když krátce nato zastavila provoz i jedna továrna v Altrohlau, dostala jsem strach, že by to mohlo potkat i mého otce a my bychom pak museli hladovět. Otec mě ale utěšoval a říkal, že do toho má ještě hodně daleko.

A skutečně, svůj obchod dokázal ještě rozšířit a koupit dům. Byl teprve dva roky starý a patřil předtím jednomu truhlářskému mistrovi. Ten se stal jednou z prvních obětí obávané hospodářské krize.

Často jsem poslouchala, když se bavili dospělí. Mluvili skoro jen o nezaměstnanosti a rozprodejích majetku. Stále víc lidí muselo chodit „na razítko" pro podporu. Dostávali pak dvacet korun a bochník chleba, bez ohledu na to, jak velká byla rodina. Zástup žebráků, podomních obchodníků, pouličních muzikantů, brusičů nůžek, kotlářů a drátovníků rostl a rostl. Z Krušných hor přicházeli krajkářky, knoflíkáři, prodavači hub a ženy prodávající borůvky a brusinky. Všichni chtěli něco prodat. Do nouze se dostávali i lidé, kteří práci měli, protože mzdy se čím dál rychleji snižovaly. Mnoho lidí si u obchodníka nechávalo psát na dluh. Dluh byl čím dál větší, protože splátky byly čím dál menší. Následkem toho lidé chodili k lichváři. A pak to bylo teprve doopravdy zlé. Každou sobotu jsem vídala, jak ulicemi Meierhöfen chodí ten lichvář. Byl obávaný. Jakmile ho lidé zahlédli, zmizeli ve vchodech domů. Byl vždy neoholený, nosil pomačkaný, roztřepený oblek, mastnou čapku a sešmajdané boty. S sebou vedl špinavé, rozviklané kolo. Prý byl bohatý. Přesto pořád naříkal tak, že by to obměkčilo i kámen.

Nezaměstnaní brali každou práci, která se naskytla. Někteří se sdružovali do skupin a hloubili v naší na hnědé uhlí bohaté krajině malé šachty. Bylo to sice zakázané, ale četníci nad tím přivírali oči. V noci muži pracovali ve svých špatně zajištěných dolcích a ve dne vozili uhlí na prodej do města. Bytové poměry byly postupně katastrofální. Celé rodiny bydlely v jediné místnosti. Někteří si nemohli dovolit ani to. Se svým majetkem se pak stěhovali ven na okraj obce, kde si z nejrůznějších materiálů stavěli chatrč. Pořád znovu si přinášeli staré plechové reklamní cedule a jimi zakrývali děravá místa. Znala jsem jednu poctivou, pracovitou rodinu, která ze dne na den přišla o práci, kromě nejmladšího syna. Ten chlapec byl učněm u mého otce. Jednoho dne jsem viděla,

věta pokračuje na dalším listu ⟶