Vzpomínky pod vánočním stromkem

Každý rok, když se rozsvítí světla na vánočním stromku, se v nás probouzejí vzpomínky na dětství. Jsme proti tomu bezmocní, přicházejí na nás s podivuhodnou pravidelností. Často to bolí, a ta bolest s léty přibývá.

Díváme se na svá vnoučata a přejeme si, aby je jejich bohatě prostřený dárkový stůl udělal stejně šťastnými, jako kdysi ten náš skromný. Od té doby uplynulo mnoho vody Ohří i Labem. Mnoho se změnilo a posunulo. Během jedné naší generace prošel svět takovou proměnou, že by se člověk mohl až lekat. Když jsem byla dítě, pracovalo se v kancelářích ještě u stojacích pultů, dnes se sedí před monitory a počítači. Tehdy z toho člověk dostal ploché nohy a křečové žíly, dnes si lidé už v mladém věku stěžují na neurózy a poruchy zraku. Naše domácnosti jsou tak dokonalé, že je záhadou, proč jsme přesto pořád ve stresu. Někdy se snažím představit si, co by asi řekla moje babička, kdyby teď jednou vešla do mé kuchyně. Nejspíš by leknutím hned zase padla mrtvá k zemi. Kolo času se točí a točí, nemůžeme ho zastavit. Mnohé bylo dřív lepší, mnohé je dnes lepší. Co leží daleko v minulosti, získává teplý nádech, i když leccos bylo smutné. A to zvlášť o Vánocích. Naše mládí bylo zastíněno hospodářskou krizí, politickým napětím a národnostními konflikty. Byli jsme vděční a šťastní, když jsme přesto směli zažít trochu bezstarostné radosti, starosti rodičů totiž doléhaly i na nás. Právě o tom chci dnes napsat, protože ani na to nechceme zapomenout.

Když mi ještě nebylo celých pět let, přestěhovala se moje rodina z Poschitzau do Karlových Varů. Přesněji řečeno do Meierhöfen. Bylo to krátce před Vánocemi. Stěhovali jsme se do nového domu. Nastěhovali se i další nájemníci. Všude vládl shon a spěch, každý chtěl mít do svátků zařízeno. Všude byla zima a vonělo to vápnem, klihem a lakem. V naší kuchyni stály bedny, krabice a kufry. Maminka je zrovna vybalovala a ukládala věci do skříní. Bratra a mě posadila k oknu na vypouklý dřevěný kufr a řekla, ať se hezky díváme ven, že kolem bude projíždět mnoho lidí a povozů. Otráveně jsem pozorovala sněhové vločky. Na silnici se hned měnily v rozbředlou vodu. Spěchající hospodyně s velkými koši šplouchaly do louží a těžké povozy s uhlím nebo kaolinem rachotily po čedičové dlažbě. Heini našel svou stavebnici a začal si s ní hrát. Všechno bylo tak úplně jinak než v Poschitzau. Kamna taky nehřála a maminka na mě neměla čas. Poprvé jsem se cítila osaměle. Začala jsem vzlykat. Maminka přiběhla a utěšovala mě. Ale i v jejích očích stály slzy. Odpoledne, když se už začínalo stmívat, bičoval jeden formana své koně do mírného stoupání. Jeho vůz byl plně naložený. Koně klouzali kopyty po mokrých čedičových kamenech tak, že jen létaly jiskry. Zvířata se pod mužovým bičem plahočila, tahala, funěla a vzpínala se tak, že se jim z těl kouřilo a žíly na nich naběhly. Ten hrubián do nich pořád znovu švihal bičem. Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Popadl mě nepopsatelný vztek a bušila jsem oběma pěstmi do okenní tabulky, až maminka

K obrázku vedle ▶

Egerlandští dudáci

35 × 30 cm — porcelánitová plastika od Gretl Mattusch (Cheb), členky Egerländer Gmoi Stuttgart. Cena 350 DM (přírodní barva porcelánu), v kolorované verzi cena dohodou.

Výtěžek 300 DM je určen na pomník Ackermanna v Marktredwitz od akademického sochaře Wilhelma Hagera, 7132 Jllingen/Württ., člena Egerländer Gmoi Stuttgart.

Objednávka zasláním 350 DM na účet AEK u Sparkasse Sulzbach-Rosenberg, kód banky (BLZ) 752 517 80, číslo účtu 115 766 (pokladník Seff Heil).

věta pokračuje na dalším listu ⟶