Vzpomínky pod vánočním stromkem
Každý rok, když se rozsvítí světla na vánočním stromku, se v nás probouzejí vzpomínky na dětství. Jsme proti tomu bezmocní, přicházejí na nás s podivuhodnou pravidelností. Často to bolí, a ta bolest s léty přibývá.
Díváme se na svá vnoučata a přejeme si, aby je jejich bohatě prostřený dárkový stůl udělal stejně šťastnými, jako kdysi ten náš skromný. Od té doby uplynulo mnoho vody Ohří i Labem. Mnoho se změnilo a posunulo. Během jedné naší generace prošel svět takovou proměnou, že by se člověk mohl až lekat. Když jsem byla dítě, pracovalo se v kancelářích ještě u stojacích pultů, dnes se sedí před monitory a počítači. Tehdy z toho člověk dostal ploché nohy a křečové žíly, dnes si lidé už v mladém věku stěžují na neurózy a poruchy zraku. Naše domácnosti jsou tak dokonalé, že je záhadou, proč jsme přesto pořád ve stresu. Někdy se snažím představit si, co by asi řekla moje babička, kdyby teď jednou vešla do mé kuchyně. Nejspíš by leknutím hned zase padla mrtvá k zemi. Kolo času se točí a točí, nemůžeme ho zastavit. Mnohé bylo dřív lepší, mnohé je dnes lepší. Co leží daleko v minulosti, získává teplý nádech, i když leccos bylo smutné. A to zvlášť o Vánocích. Naše mládí bylo zastíněno hospodářskou krizí, politickým napětím a národnostními konflikty. Byli jsme vděční a šťastní, když jsme přesto směli zažít trochu bezstarostné radosti, starosti rodičů totiž doléhaly i na nás. Právě o tom chci dnes napsat, protože ani na to nechceme zapomenout.
Když mi ještě nebylo celých pět let, přestěhovala se moje rodina z Poschitzau do Karlových Varů. Přesněji řečeno do Meierhöfen. Bylo to krátce před Vánocemi. Stěhovali jsme se do nového domu. Nastěhovali se i další nájemníci. Všude vládl shon a spěch, každý chtěl mít do svátků zařízeno. Všude byla zima a vonělo to vápnem, klihem a lakem. V naší kuchyni stály bedny, krabice a kufry. Maminka je zrovna vybalovala a ukládala věci do skříní. Bratra a mě posadila k oknu na vypouklý dřevěný kufr a řekla, ať se hezky díváme ven, že kolem bude projíždět mnoho lidí a povozů. Otráveně jsem pozorovala sněhové vločky. Na silnici se hned měnily v rozbředlou vodu. Spěchající hospodyně s velkými koši šplouchaly do louží a těžké povozy s uhlím nebo kaolinem rachotily po čedičové dlažbě. Heini našel svou stavebnici a začal si s ní hrát. Všechno bylo tak úplně jinak než v Poschitzau. Kamna taky nehřála a maminka na mě neměla čas. Poprvé jsem se cítila osaměle. Začala jsem vzlykat. Maminka přiběhla a utěšovala mě. Ale i v jejích očích stály slzy. Odpoledne, když se už začínalo stmívat, bičoval jeden formana své koně do mírného stoupání. Jeho vůz byl plně naložený. Koně klouzali kopyty po mokrých čedičových kamenech tak, že jen létaly jiskry. Zvířata se pod mužovým bičem plahočila, tahala, funěla a vzpínala se tak, že se jim z těl kouřilo a žíly na nich naběhly. Ten hrubián do nich pořád znovu švihal bičem. Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Popadl mě nepopsatelný vztek a bušila jsem oběma pěstmi do okenní tabulky, až maminka
K obrázku vedle ▶
Egerlandští dudáci
35 × 30 cm — porcelánitová plastika od Gretl Mattusch (Cheb), členky Egerländer Gmoi Stuttgart. Cena 350 DM (přírodní barva porcelánu), v kolorované verzi cena dohodou.
Výtěžek 300 DM je určen na pomník Ackermanna v Marktredwitz od akademického sochaře Wilhelma Hagera, 7132 Jllingen/Württ., člena Egerländer Gmoi Stuttgart.
Objednávka zasláním 350 DM na účet AEK u Sparkasse Sulzbach-Rosenberg, kód banky (BLZ) 752 517 80, číslo účtu 115 766 (pokladník Seff Heil).
Erinnerungen unter dem Christbaum
Jedes Jahr, wenn die Lichter am Weihnachtsbaum brennen, kramen wir in Kindheitserinnerungen. Wir sind machtlos dagegen, sie kommen über uns in schöner Gleichmäßigkeit. Oft tut es weh, und dieser Schmerz nimmt mit den Jahren zu.
Wir schauen auf unsere Enkel und wünschen, daß sie ihr reicher Gabentisch ebenso glücklich machen kann, wie das einstmals unser bescheidener getan hat. Seither ist viel Egerwasser die Elbe zugeflossen. Es hat sich vieles geändert und verschoben. Innerhalb unserer Generation hat die Welt eine solche Wandlung erfahren, daß man erschrecken könnte. Als ich ein Kind war, arbeitete man in den Büros noch an Stehpulten, heute sitzt man vor Monitoren und Computern. Damals bekam man Plattfüße und Krampfadern, heute klagt man frühzeitig über Neurosen und Sehstörungen. Unsere Haushaltungen sind derartig perfektioniert, daß es ein Rätsel ist, weshalb wir trotzdem immer im Streß sind. Manchmal versuche ich mir vorzustellen, was wohl meine Großmutter sagen würde, käme sie jetzt einmal in meine Küche. Wahrscheinlich würde sie vor Schreck gleich wieder tot umfallen. Das Rad der Zeit dreht und dreht sich, wir können es nicht aufhalten. Vieles war früher besser, vieles ist heute besser. Was weit zurück liegt, bekommt einen warmen Schein, auch wenn manches traurig war. Und das besonders zur Weihnachtszeit. Unsere Jugend war von Wirtschaftskrise, politischen Spannungen und nationalen Konflikten überschattet. Wir waren dankbar und glücklich, wenn wir trotzdem ein wenig unbeschwerte Freude erleben durften, die Sorgen der Eltern lasteten auch auf uns. Darüber will ich heute schreiben, denn wir wollen auch das nicht vergessen.
Als ich noch nicht ganz fünf Jahre alt war, kam meine Familie von Poschitzau nach Karlsbad. Genauer gesagt nach Meierhöfen. Es war kurz vor Weihnachten. Wir zogen in ein neues Haus. Noch mehr Mieter waren eingezogen. Es war ein Hasten und Jagen, jeder wollte bis zum Fest eingerichtet sein. Überall war es kalt, und es roch nach Kalk, Leim und Lack. In unserer Küche standen Kisten, Kartons und Koffer. Mama war dabei, sie auszuräumen und den Hausrat in die Schränke zu verstauen. Meinen Bruder und mich hatte sie vor das Fenster auf einen gewölbten Holzkoffer gesetzt und gesagt, daß wir schön beim Fenster raussehen sollten, es kämen viele Leute und Fuhrwerke vorbei. Verdrossen schaute ich den Schneeflocken zu. Sie matschten auf der Straße gleich zu Wasser. Eilige Hausfrauen mit großen Körben patschten in die Pfützen, und schwere Gespanne mit Kohlen oder Kaolin ratterten über das Basaltpflaster. Heini hatte seinen Baukasten gefunden und fing an, damit zu spielen. Es war alles so ganz anders als in Poschitzau. Der Ofen wurde auch nicht warm, und Mama hatte keine Zeit für mich. Zum ersten Mal fühlte ich mich einsam. Ich begann zu schluchzen. Mama eilte herbei und tröstete mich. Aber auch in ihren Augen standen Tränen. Am Nachmittag, es begann bereits zu dämmern, peitschte ein Fuhrmann seine Rösser die sachte Steigung hoch. Sein Wagen war vollgeladen. Die Pferde rutschten mit ihren Hufen so über die nassen Basaltsteine, daß die Funken nur so aufflogen. Die Tiere mühten sich unter der Peitsche des Mannes, sie zerrten und schnaubten und bäumten sich auf, daß ihre Leiber dampften und die Adern anschwollen. Immer wieder peitschte der Rohling auf sie ein. So etwas hatte ich noch nie gesehen. Ich bekam eine unbeschreibliche Wut und schlug mit beiden Fäusten an die Fensterscheibe, daß Mama
Zum Bild nebenan ▶
Egerländer Dudelsack-Musikanten
35 x 30 cm — Porzellanit-Plastik von Gretl Mattusch (Eger), Mitglied der Egerländer Gmoi Stuttgart. Preis DM 350,- (Naturporzellan-Farbe), falls kolleriert Preis nach Vereinbarung.
Erlös von 300,- DM zum Zwecke eines Ackermann-Denkmals in Marktredwitz des Akad. Bildhauers Wilhelm Hager, 7132 Jllingen/Württ., Mitglied der Egerländer Gmoi, Stuttgart.
Bestellung durch Einzahlung von DM 350,-, Konto AEK der Sparkasse Sulzbach-Rosenberg, BLZ 752 517 80, Konto-Nr. 115 766 (Schatzmeister Seff Heil).
[obr]
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.