Císař Karel, který rád lovíval v Císařském lese, vlastnil v Teplém údolí zámek. Jednoho dne slyšel chudé lidi naříkat, že u soudu vždycky dostanou za pravdu jen bohatí. Rozhodl se tedy, že kdykoli bude přítomen, vezme věc do vlastních rukou. Nechal vyhlásit, že každému, ať už jakéhokoli stavu, bude soudit sám osobně. Před bránu nechal zavěsit zvon s provazcem.

Jednoho dne zvon zazvonil. Sluha, který šel podívat se ven, nikoho nespatřil, ani když zazvonilo podruhé. Když zazvonilo potřetí, šel k bráně sám císař. Tam náhle spatřil na zemi hada. „Pane," pravil had, „slíbil jsi spravedlnost každému. Prokaž tuto laskavost i mně. Na mém hnízdě sedí zlá, ošklivá ropucha a upírá mi mé děti. Pojď se mnou a zažeň ji pryč."

Císař ho následoval přes křoví a přes kameny. A skutečně, na mláďatech seděla ropucha. „Vždycky mám jen ošklivé děti," řekla. „Chtěla jsem mít jednou také hezké."

„Právo musí zůstat právem," odpověděl císař. „Mláďata patří hadovi. Ty musíš zemřít."

Had byl císaři velice vděčný.

Jednoho dne, když císař seděl u tabule s hosty a hodoval, vylezl had po noze stolu nahoru, prokličkoval mezi nádobím před zraky vyděšených hostů až k místu panovníka a hodil mu na talíř karbunkul – kámen štěstí. Stejně rychle, jako přišel, zase zmizel.

Císař daroval kámen své manželce. V noci přišel had do ložnice císařovny. „Paní," pravil, „dokud budeš ten kámen nosit u sebe, bude ti císař nezlomně oddán láskou a věrností." A hned zase zmizel.

Císařovna nosila kámen nyní stále a její manžel bez ní už nedovedl být. Když ležela na smrtelné posteli, schovala si kámen pod jazyk. Císař byl nad její ztrátou nepokojný a nechtěl se s mrtvou císařovnou rozloučit. Péči o rakev svěřil jejímu komorníkovi. Ať cestoval kamkoli, sluha i rakev museli být s ním. Sluha znal tajemství kamene, neboť tehdy naslouchal u dveří císařovniny ložnice. Postupně mu bylo čím dál víc proti mysli být pouhým průvodcem rakve.

Jednoho dne vyňal kámen z úst zemřelé a přisvojil si ho. Teprve nyní nechal panovník svou manželku pochovat a svou přízeň obrátil ke sluhovi, který ho od té doby musel doprovázet všude. Často navštěvovali pramen objevený jelenem. Jednou sluhu přemohla lehkomyslnost. Hodil karbunkul do horké vody, neboť byl přesvědčen, že za přízeň císaře vděčí jen své osobě, ne kameni. Od té chvíle upadl v nemilost. Císařova láska od té doby patřila prameni. Nechal jej upravit a založil Císařské lázně Karla (Kaiser-Karl-Bad).

Anna Egerer (Lochschmidt), Walldorf

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Veselé

Cizinec prochází vesnicí a na kostelní věži si všimne dvou hodin.

„Proč jdou ty hodiny každé jinak?" zeptal se jednoho z místních.

„To je ale pitomá otázka, fakt pitomá," odpověděl mu. „Kdyby šly obě stejně, tak by přece stačily jedny."

Anna Egerer (Lochschmidt), Walldorf

Vydavatel a odpovědný redaktor: Richard Brummeissl, Kahl am Main, Seligenstädter Weg 60, tel. (06188) 2359 — Poštovní šekový úřad 1, 6000 Frankfurt/M., číslo účtu 327195-609. Cena za kus 2,50 DM. — Tisk: Druckerei Kolb, 8757 Karlstein/Main, poštovní přihrádka 1145.