Prověrkové komise Čechů v zajateckých táborech
Nám, rodákům z Horního Slavkova (Schlaggenwald), asi není vždy známo, že po válce existovaly prověrkové komise Čechů, které působily v zajateckých táborech vítězných mocností a měly za úkol prověřovat krajany, kteří se chtěli vrátit domů a ke svým rodinám. Jeden krajan takovou prověrku sám zažil a zde ji popisuje. (Redakce)
1. ledna 1945, v silvestrovské noci, jsme se všemi dostupnými silami zaútočili na americké pozice a vynutili na protivníkovi ústup o 45 km. Byl to náš poslední pokus. Tak velké přesile jsme ale nemohli dlouho vzdorovat, a tak jsme se stáhli zpět na linii Westwallu. Ale ani tam už nebylo možné se udržet a 22. března jsme opustili i Westwall. Ucpané ústupové silnice už neumožňovaly rychlou změnu postavení, a tak jsme byli brzy obklíčeni nepřítelem. Věděli jsme, že odbila naše hodina. Skupina, která mi podléhala, se ještě jednou shromáždila a zaujala postavení. Ale ráno 23. března bylo rozhodnuto. Vzdali jsme se útočícím Američanům. S tisíci dalších válečných zajatců nás odvezli do Marseille. Tam nás roztřídili podle národnosti a kraje. Sudeťáky odvezli do pověstného tábora „Schalong". Byl to hladomorný tábor. Měl jsem na starosti 88 mužů. Každých 24 hodin dostali všichni muži, kteří mi byli svěřeni, dohromady jednu naběračku brambor, fazolí a mouky. Žádný tuk, žádný chléb, jen vodnatou řídkou kávu, která byla vlastně jen vodou. Při této stravě mnozí dlouho nevydrželi.
Jednoho dne jsem zažil to největší překvapení. Při potulování po táboře jsem přišel do jedné místnosti a tam jsem potkal svého bývalého učitele z měšťanské školy Franze Gerstnera. Zlomeně seděl v koutě a už se neudržel na nohou. Jeho slova nikdy nezapomenu: „Bylo to všechno zbytečné!" Vážil jsem si ho a měl jsem k němu respekt. Pomoci jsem mu ale nemohl.
Asi po čtyřech týdnech pobytu v „Schalongu" nás vyvolávali jednotlivě. Museli jsme nastoupit před barák a pak jeden po druhém mizel v barákové budově. Po chvíli se znovu objevil na druhé straně. Ale žádný z těch, kdo se vrátili, nesměl mluvit s tím, kdo ještě čekal před barákem. Byli jsme okamžitě drženi odděleně. Když jsem byl na řadě já a vešel do baráku, hned na mě zařval nějaký hlas: „Ty hitlerovský fašisto, pojď sem!" Protože tuhle nadávku spustil česky, zprvu jsem nereagoval, i když jsem rozuměl. Po chvíli jeho hrubých výlevů jsem řekl, že jsem Němec a nerozumím mu. Nato promluvil německy a řekl: „Vy jste přece byl přívrženec Hitlera, je to vidět na hodnostním označení." To nám Američané nechali. Na to jsem odpověděl, že jsem nebyl přívrženec Hitlera, ale Němec, který splnil svou povinnost. Nato se zasmál a podal mi formulář, který jsem vyplnil. Co tam bylo vlastně požadováno, dnes už nevím. Jen mě upozornil, že tyto údaje budou přesně přezkoumány. Sám si mé údaje přečetl, podíval se na mě a poslal mě pryč.
Několik dní po této příhodě nás sestavili do skupin, ale ne k propuštění, jak se v táboře povídalo, nýbrž do pracovních táborů. Já jsem se dostal do Dijonu do dílny, kde jsem musel dělat malířské práce. Tady byla strava i ubytování lidštější. V květnu 1946 jsem byl propuštěn do Bavorska.
Co všechno si vítězné mocnosti dovolily za krutosti na nás poražených Němcích, není žádnou slávou v dějinách. Nikdo nedokáže docenit ponížení bezbranného člověka, kdo to sám nezažil. Proto bychom měli být osudu vděční, že už 40 let máme mír. Kéž je našim dětem ušetřeno utrpení, které naše generace prožila skrze dvě války a ztrátu domova.
Wenzel Peterlik
● Prosíme o zaplacení předplatného na rok 1985 ještě před koncem roku ●
Prüfungskommissionen der Tschechen in den Kriegsgefangenenlagern
Es ist uns Schlaggenwaldern wahrscheinlich nicht immer bekannt, daß es nach dem Krieg Prüfungskommissionen der Tschechen gegeben hat, die in den Kriegsgefangenenlagern der Siegermächte auftraten und dort in dem Sinne tätig wurden, Landsleute zu überprüfen, die in ihre Heimat und zu den Angehörigen heim wollten. Ein Landsmann hat eine derartige Überprüfung selbst erlebt und gibt sie hier wieder. (Die Redaktion)
Am 1. Januar 1945, in der Silvesternacht, griffen wir mit allen verfügbaren Kräften die amerikanischen Stellungen an und zwangen dem Gegner 45 km Gelände ab. Es war unser letzter Versuch gewesen. Einer so großen Übermacht konnten wir jedoch nicht lange standhalten, so zogen wir uns wieder an die Westwallinie zurück. Aber auch da gab es keinen Halt mehr, und am 22. März räumten wir auch den Westwall. Die verstopften Rückzugsstraßen erlaubten keinen raschen Stellungswechsel mehr und so waren wir bald vom Gegner eingekreist. Wir wußten, was die Stunde geschlagen hatte. Die mir unterstellte Gruppe sammelte und bezog noch einmal Stellung. Aber am Morgen des 23. März war es dann soweit. Wir ergaben uns den anstürmenden Amerikanern. Mit tausenden anderen Kriegsgefangenen wurden wir nach Marseille verfrachtet. Dort wurden wir nach Volkszugehörigkeit und Landschaft aussortiert. Die Sudetenländer verfrachtete man in das berüchtigte Lager „Schalong". Es war ein Hungerlager. Mir unterstanden 88 Männer. Alle 24 Stunden gab es für die gesamten mir anvertrauten Männer einen Schöpflöffel Kartoffel, Bohnen und Mehl. Kein Fett, kein Brot, nur einen wässerigen dünnen Kaffee, der vielmehr nur Wasser war. Mit dieser Ernährung hielten nicht viele durch.
Eines Tages erlebte ich die größte Überraschung. Bei meinem Umherschweifen in dem Lager kam ich in einen Raum, da begegnete ich meinem einstigen Bürgerschullehrer Franz Gerstner. Gebrochen saß er in einer Ecke und konnte sich nicht mehr auf den Beinen halten. Seine Worte werde ich nie vergessen: „Es war alles umsonst!" Ich achtete ihn sehr und hatte auch Respekt. Aber helfen konnte ich nicht.
Nach etwa vier Wochen Aufenthalt in „Schalong" wurden wir einzeln aufgerufen. Vor einer Baracke mußten wir Aufstellung nehmen, dann verschwand einer nach dem anderen in einem Barackengebäude. Nach einer Weile kam er auf der anderen Seite wieder zum Vorschein. Aber keiner der Zurückgekommenen durfte mit dem noch vor der Baracke Wartenden sprechen. Wir wurden sofort abgesondert gehalten. Als ich nun an der Reihe war und die Baracke betreten hatte, brüllte mich sofort eine Stimme an: „Du Hitlerfaschist, komm her!" Da er diese Schimpfkanoda in tschechischer Sprache losgelassen hatte, reagierte ich vorerst nicht, obwohl ich es verstanden hatte. Nach einer Pause seiner flegelhaften Auslassungen sagte ich, daß ich ein Deutscher bin und ihn nicht verstehe. Da sprach er deutsch und sagte: „Sie waren doch ein Hitleranhänger, man sieht es an dem Rangabzeichen". Diese hatten uns die Amerikaner gelassen. Darauf erwiderte ich, daß ich kein Hitleranhänger gewesen sei, aber ein Deutscher, der seine Pflicht getan habe. Daraufhin lachte er und schob mir einen Formularbogen hin, den ich ausfüllte. Was da eigentlich verlangt wurde, weiß ich heute nicht mehr. Er machte mich nur darauf aufmerksam, daß man diese Angaben genau nachprüfen würde. Er selber las meine Angaben durch, schaute mich an, und hieß mich gehen.
Einige Tage nach diesem Vorfall wurden wir in Gruppen zusammengestellt, aber nicht zur Entlassung wie es in Parolen im Lager herumgesagt worden war, sondern in die Arbeitslager. Ich kam nach Dyjon in eine Werkstatt, wo ich Malerarbeiten ausführen mußte. Hier war dann auch die Verpflegung und Unterkunft menschlicher. Im Mai 1946 wurde ich dann nach Bayern entlassen.
Was sich die Siegermächte an Grausamkeiten an uns unterlegenen Deutschen geleistet haben, ist kein Ruhmesblatt in der Geschichte. Niemand kann die Erniedrigung eines Menschen in seiner Wehrlosigkeit ermessen, der diese nicht selber erlebt hat. Darum sollten wir dem Schicksal dankbar sein, daß wir nun schon 40 Jahre Frieden haben. Möge unseren Kindern das Leid erspart bleiben, was unsere Generation durch zwei Kriege und den Verlust der Heimat erduldet hat.
Wenzel Peterlik
● Wir bitten um Einzahlung der Bezugsgebühr 1985 noch vor Jahresabschluß ●
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.