Ke Dni vlasti 1985: Věrnost Německu — 40 let po válce, vyhnání a rozdělení
Den vlasti, který každoročně slavnostně připomínáme, stojí v roce 1985 zcela ve znamení vzpomínky na události, jež pro mnoho milionů východních Němců a přes tři miliony sudetských Němců začaly koncem války v roce 1945. Před 40 lety se rozjelo kruté masové vyhánění. Ani Němci, kteří uprchli před frontovými boji, se už nesměli vrátit do svých rodných míst a byli komunistickými dobyvateli vyháněni. V prvních měsících provázela tyto zločiny proti lidskosti hrůzná krutost. Příliš dlouho se nad tím rozprostíral závoj mlčení. V posledních třech letech se to začalo měnit.
Nechceme nic vyčíslovat, nechceme se hádat o čísla, nechceme podněcovat nenávist. Stejně tak nechceme potlačovat vzpomínku na nesčetné zločiny, jichž se dopouštěli i Němci. Každý zavražděný člověk, ať Němec nebo ne-Němec, je nevyčíslitelnou hodnotou, každé mučení hrůzným utrpením.
V letošním roce si však nepřipomínáme jen příčiny a okolnosti vyhnání, jeho následky a úkoly, které z něj vyplývají pro nás i pro druhé — nejen v souvislosti s novým vyháněním — pro současnost a budoucnost, ale stejně tak německé a evropské katastrofy, které ukončením válečných operací 8. května 1945 částečně skončily. Byl to zároveň konec krutých diktatur u nás i u jiných národů, jejichž hrůzy a zločiny byly obludné. Miliony obětí války a krutého násilí jsou pro náš národ, pro jiné národy, ale i pro vyhnance i 40 let poté důvodem ke smutku a zamyšlení.
Mezinárodní právo nezná trestní řízení, ale platí, že politické i jiné neštěstí, páchané jménem Němců i jiných, je třeba překonávat konstruktivní spoluprací s poškozenými národy a přitom rozvíjet dobré stránky Němců — i ve prospěch svobody a existence jiných národů. I na tyto konstruktivní úkoly v roce 1985 vzpomínáme. Právě my, vyhnanci z domova, jak při Dni sudetských Němců ve Stuttgartu konstatoval mluvčí sudetských Němců, máme historické poslání být na základě vlastní hořké zkušenosti se systémy bezpráví a násilí průkopníky trvalého smíření mezi národy.
Nezastíráme však skutečnost, že bezstarostnost, chybná rozhodnutí, vlastní zaviněné slabosti a nedocenění diktatury ze strany svobodných států předcházely průlomu Hitlerovy politiky podrobování. Následky těchto zásadních chyb by se neměly přehlížet. Připomínají, že v prostoru svobodných států a národů se odstrašení vojensko-politického vydírání, vůle k obraně a obranná síla nesmí rozvíjet příliš pozdě.
Ve Stuttgartu sudetští Němci znovu požadovali: Nikdy více válku, nikdy více diktaturu, nikdy více vyhánění! My, sudetští Němci, jsme připraveni ke smíření se svými východními sousedními národy, k čemuž jsme se přihlásili už v Chartě německých vyhnanců. Toto smíření však může mít naději na trvání jen tehdy, bude-li se opírat o lidská práva, mezinárodní právo, právo na domov a právo na svobodné sebeurčení všech národů a národnostních skupin.
Den vlasti je pro nás tradičně příležitostí znovu se přihlásit k právu na domov i pro sudetoněmeckou národnostní skupinu. Před 35 lety jsme se v Eichstättu a později ve Stuttgartu slavnostně zřekli pomsty a odplaty, nikoli však své vlasti a svého práva. V duchu před 35 lety ve Stuttgartu vyhlášené „Charty německých vyhnanců" a v roce 1950 uzavřené „Wiesbadenské dohody" se svobodně žijícími Čechy zůstává naším cílem Evropa partnerství svobodných národů a národnostních skupin, budovaná na právu na domov a právu na svobodné sebeurčení. Věrnost domovu, pevně zakotvená v našich srdcích, k tomu přispěje svým dílem.
Proto zní naše heslo ke Dni vlasti 1985:
Věrnost Německu — 40 let po válce, vyhnání a rozdělení! (SN podle DOD od Dr. Herberta Czaji, DOD zvláštní vydání I/85)
Zum Tag der Heimat 1985: Treue zu Deutschland — 40 Jahre nach Krieg, Vertreibung und Teilung
Zum Tag der Heimat 1985:
Treue zu Deutschland — 40 Jahre nach Krieg, Vertreibung und Teilung
Der Tag der Heimat, den wir jedes Jahr feierlich begehen, steht im Jahr 1985 ganz im Zeichen der Erinnerung an die Ereignisse, die für viele Millionen Ostdeutsche und über drei Millionen Sudetendeutsche mit dem Kriegsende 1945 begannen. Die grausame Massenvertreibung war vor 40 Jahren in Gang gekommen. Auch vor den Frontkämpfen geflüchtete Deutsche wurden nicht mehr in ihre Heimatorte zurückgelassen und von den kommunistischen Eroberern vertrieben. Furchtbare Grausamkeiten begleiteten in den ersten Monaten diese Verbrechen gegen die Menschlichkeit. Zu lange breitete man darüber den Schleier des Schweigens. In den letzten drei Jahren begann sich dies zu ändern.
Wir wollen nicht aufrechnen, nicht über Zahlen streiten, nicht Haß schüren. Ebensowenig wollen wir die Erinnerung an zahllose Untaten, die auch Deutsche begingen, verdrängen. Jeder gemordete Mensch, Nichtdeutscher und Deutscher ist ein unschätzbarer Wert, jede Folter grauenvolles Leid.
In diesem Jahr gedenken wir aber nicht nur der Ursachen und Umstände der Vertreibung, ihrer Folgen und Aufgaben, die sie uns und anderen — nicht zuletzt im Zusammenhang mit neuen Vertreibungen — für Gegenwart und Zukunft stellen, sondern ebenso der deutschen und europäischen Katastrophen, die durch Beendigung der Kriegshandlungen am 8. Mai 1945 ihr teilweises Ende fanden. Dies war auch das Ende grausamer Diktaturen bei uns und anderen Völkern, deren Schrecken und Untaten ungeheuerlich waren. Die Millionen von Toten des Krieges und grausamer Gewalttaten sind für unser Volk, für andere Völker, aber auch für die Vertriebenen 40 Jahre danach Anlaß zu Trauer und Besinnung.
Das Völkerrecht kennt keinen Strafprozeß, aber es gilt, politisches und anderes Unheil, im Namen Deutscher und anderer vollzogen, durch konstruktive Zusammenarbeit mit den geschädigten Völkern zu überwinden und dabei die guten Seiten der Deutschen — auch zugunsten der Freiheit und Existenz anderer Völker — zu entfalten. 1985 gedenken wir ebenso dieser konstruktiven Aufgaben. Gerade wir, die Heimatvertriebenen, so stellte der Sprecher der Sudetendeutschen anläßlich des Sudetendeutschen Tages in Stuttgart fest, haben den geschichtlichen Auftrag, auf der Grundlage unserer eigenen bitteren Erfahrung mit Unrechts- und Gewaltsystemen Wegbereiter einer dauerhaften Versöhnung unter den Völkern zu sein.
Wir verkennen aber nicht die Tatsache, daß Sorglosigkeit, Fehlentscheidungen, selbst verursachte Schwächen und Verkennung der Diktatur seitens der freien Staaten dem Durchbruch der Unterwerfungspolitik Hitlers vorangingen. Die Folgen dieser fundamentalen Fehler sollte man nicht übersehen. Sie mahnen, daß man im Bereich freier Staaten und Völker die Abschreckung militärisch-politischer Erpressung, Verteidigungswillen und Verteidigungskraft nicht zu spät entfalten darf.
In Stuttgart haben die Sudetendeutschen erneut geforder: Nie wieder Krieg, nie wieder Diktatur, nie wieder Vertreibung! Wir Sudetendeutschen sind zur Aussöhnung mit unseren östlichen Nachbarvölkern bereit, zu der wir uns bereits in der Charta der deutschen Heimatvertriebenen bekannt haben. Diese Aussöhnung kann aber nur, soll sie Aussicht auf einigen Bestand haben, auf der Grundlage von Menschenrechten, Völkerrecht, dem Recht auf die Heimat und dem auf freie Selbstbestimmung aller Völker und Volksgruppen beruhen.
Der Tag der Heimat ist für uns traditionell der Anlaß, uns erneut zu dem Recht auf Heimat auch der sudetendeutschen Volksgruppe zu bekennen. Wir verzichteten vor 35 Jahren in Eichstätt und später in Stuttgart feierlich auf Rache und Vergeltung, nicht aber auf unsere Heimat und auf unser Recht. Im Geiste der vor 35 Jahren in Stuttgart verkündeten „Charta der deutschen Heimatvertriebenen" und des 1950 mit den in Freiheit lebenden Tschechen abgeschlossenen „Wiesbadener Abkommens" bleibt ein Europa der Partnerschaft freier Völker und Volksgruppen, aufgebaut auf dem Recht auf die Heimat und dem Recht auf freie Selbstbestimmung, unser Ziel. Treue zur Heimat, die fest in unseren Herzen verankert ist, wird das ihre dazu beitragen.
Deshalb ist unser Leitwort zum Tag der Heimat 1985:
Treue zu Deutschland — 40 Jahre nach Krieg, Vertreibung und Teilung! (SN nach einem DOD von Dr. Herbert Czaja, DOD Sonderausg. I/85)
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.