Mé myšlenky zabloudily nahoru do lesa, kam za mnou vedla cesta přes „Heid" do Horního Slavkova (Schlaggenwald). Kolikrát jsem tudy šla, s rodiči, s babičkou?! A jak krásné to bylo, jak úžasné, když člověk vyšel u „Sandu" z lesa a otevřel se mu pohled na městečko a okolní vesnice až po Krásno (Schönfeld)! Zda tam ještě někdy přejdu?

Pohled mi padl dolů na silnici. Nebylo to ode mě ani sto metrů. Vzpomněla jsem si, jak náš pan učitel Hanika z obecné školy v Meierhöfen jednou udělal s námi, svými žákyněmi, výlet k „Hans Heilingovi". Slunce žhnulo na bílou silnici a šedesát dětských nohou při pochodovém kroku vířilo takový prach, že jsme už nechtěly zpívat a toužily jen po studené limonádě. Ve své botanizační krabici jsem měla dva kmínové rohlíky se salámem, kyselé bonbony a dvě koruny. To bylo krásné, skoro jako nebeské království. V zahradě kavárny jsme seděly pod starými stromy, a zatímco jsme se posilovaly, vyprávěl nám pan učitel Hanika smutný příběh o věrolomném „Hans Heilingovi", který teď spolu s nevěstou a svatebčany a dokonce i farářem stojí zkamenělý navěky na protějším břehu Ohře. To byl přece dost tvrdý trest, bylo mi ho líto. Mezitím jsem už často byla u té zakleté společnosti, jejich osud mě stále držel v zajetí.

Můj otec chodíval často pod skalami „Hans Heiling" na ryby. Jednou vzal s sebou i mého bratra. Měli s sebou stan a zůstali na tom zakletém místě celou noc. Heini mi pak vyprávěl, že měl pořádný strach, protože si myslel, že by se skály mohly probudit k životu. Tak se hluboko zavrtal do spacáku a roztřesený usnul.

Teď jsem se dívala dolů k Ohři. U Stahlhofu řeka zatáčí širokým kolenem ze severního směru na východní. Řeka je tam hluboká a zdá se, že skoro neteče. A voda je tam černá jako na rašeliništi. Jednou o krásné jarní neděli si otec pronajal loďku, nechal nastoupit maminku, Heiniho a mě a vezl nás přes tu širokou, tmavou vodní hladinu. Mým dětským očím připadala až jako obrovské jezero s droboučkými stromky na břehu. Dostala jsem strašný strach a začala křičet, že chci hned ven. Přitom jsem vyskočila a nebezpečně rozhoupala lodičku. Otec na mě křičel, ať se posadím, maminka se mě naopak snažila něžně utišit, ačkoli se sama také třásla. Plavat totiž neuměl nikdo z nás. Poté, co otec dovezl maminku a mě na bezpečný břeh, vyjel ještě jednou s Heinim na tu temnou vodu. Maminka nespustila loďku ani na okamžik z očí. Konečně se ti dva vrátili. Ani Heinimu nebylo při tom dobře, ale tehdy musel být kluk silný a nesměl dávat najevo strach. Mně ale přesto cestou domů svěřil, že celé to plavení na loďce vůbec nebylo žádné potěšení, protože voda občas hrozila přelít se přes okraj loďky. A teď byl můj bratr někde v severní Itálii a bojoval proti přesile, a já jsem seděla tady na kraji lesa a neodvažovala se vydat na cestu domů.

Bylo kolem poledne, když se Rudi protáhl, zavrtěl se a probudil. Měl hlad a měl žízeň.

Když jsme přišli domů, bylo v domě nezvykle ticho. Zdálo se, že v něm není živá duše. V přízemí byla ale ubytována policejní stanice, v prvním patře bydlel majitel domu a druhé patro bylo pronajaté. Plížila jsem se s dítětem po schodech nahoru a doufala, že mě nikdo neuslyší. Moje sousedka ale nechala dveře jen pootevřené, protože na mě čekala. Seděla tam už celé hodiny, bála se a čekala. Byla to starší, dobrosrdečná a mírná žena. Oči měla vyplakané, tváře propadlé, ramena unaveně svěšená a hlas jí zněl tiše, jako by přicházel z velké dálky. Teprve před několika týdny přinesli rodině zprávu, že jejich jediný syn Rudolf padl na poli cti, že byl statečným vojákem a už netrpí. Nato se otec, matka a teta se svou bolestí zavřeli v bytě a nikdo se neodvážil je vyrušit. Jedné noci lapala ubohá teta po dechu a zmodrala. Běžela jsem pro doktora Pöpperla, ale ten už nemohl pomoci. Muka rozdrtila té chatrné ženě srdce. Byla svobodná a v synovci viděla vlastní dítě. Teď zůstal manželský pár sám. Muž věnoval mému klukovi hodně něhy, každý večer si s ním sedal k oknu a hrál si s ním. Můj Rudi mu byl útěchou v bolesti nad jeho vlastním Rudim. Žena naproti tomu vykonávala svou práci netečně a hleděla do světa prázdným pohledem. Zdálo se, že už nežije, že nemá už žádnou duši…

věta pokračuje na dalším listu ⟶