Milí krajané!

Znovu se mnozí odběratelé Heimatbriefu zasloužili o to, aby list mohl dál vycházet, a prokázali svou obětavost. Z této štědrosti se všichni můžeme radovat a být na ni hrdí, protože bez zpráv z kdysi násilně opuštěné domoviny bychom se neobešli. Všem dárcům vyslovuji upřímné poděkování. Je div, že po tak dlouhém vyhnanství máme stále tolik vědomostí o staré domovině a můžeme je předávat dál. Kéž jich zůstane hodně i nadále a ať nám i nadále dělají radost.

Letnice jsou za námi. Ve Stuttgartu se opět sešlo pěkné hloučko krajanů. Byly to radostné chvíle společného setkání. Je vždy znovu udivující, jaké útrapy a finanční oběti jsou krajané ochotni podstoupit, aby v tento den byli u toho a dali najevo, že vyhnání Němců z území osídlených po staletí zůstává kulturní ostudou zemí, které je provedly. To, že takové projevy nejsou v naší zemi vítány u různých takzvaných „hlasatelů míru", dokazuje ostatně každý rok skutečnost, že tisk, rozhlas a televize o nich mlčí, nebo o nich referují jen zcela okrajově.

Jaký velký rozruch se dělal kolem 8. května 1945. My vyhnanci vskutku nemáme důvod tento den nijak zvlášť připomínat. Nás sudetské Němce to postihlo nejtíže. Nejenže jsme v této válce museli přinést jedny z největších krvavých obětí, ale ani od Třetí říše jsme nezažili valné vstřícnosti. Myslím, že máme jen málo důvodů cítit vinu za hrozné zločiny, které byly spáchány. Naší tehdejší „národní nouze" bylo bezostyšně zneužito k tomu, aby nás prostě pohltili, místo aby nám dali samosprávu na našem území, k níž byla česká strana téměř ochotna přistoupit. Co jsme věděli o hrůzách v koncentračních táborech? Kdo nás vůbec informoval o tom, že tam mají být plynové komory? Když se dnešní politici, kteří jsou ve zralém či velmi zralém věku, klaní pokleknuti před obětmi, je třeba se ptát, proč tehdy proti těmto zločinům nic nepodnikli. Copak celý svět tehdy tento režim neuznával? Nebyli snad Francouzi, Angličané, Američané a další zastoupeni v Německu diplomatickými misemi? Neúčastnili se tito pánové velkých stranických sjezdů v Norimberku? Nejsou to pak stejní zločinci, když takový systém podporovali? Bylo by možné klást mnoho a mnoho otázek leckomu z dnešních nevinně se tvářících.

Jedno je však jisté a historikové to potvrzují: kolektivní vina neexistuje, a to platí i pro nás sudetské Němce. Ani naši přátelé na Západě neměli žádný důvod slavit 8. květen 1945. Všeobecné uspokojení nad koncem války bylo dáno již před 40 lety. A od té doby nebyl nikde na světě ten tolik citovaný mír skutečně cítit. I tady je třeba se ptát, kdo dodával zbraně k oněm válečným konfliktům. Nejsou to snad zločinci? Ať Východ, nebo Západ – všichni na tom mají podíl. Přitom němečtí politici na Východě i Západě zapřísahají, že z německé půdy už nikdy nesmí vzejít válka. Kdo to však určuje? Nejsme snad oba německé státy součástí spojenectví, která se k sobě nechovají zrovna přátelsky? I kdyby z německé půdy nevzešly žádné bojové akce, budou se přece odehrávat na naší půdě. Důvody případné války byly stanoveny už v Jaltě a Postupimi roku 1945. Rozdělení Německa je a zůstává trnem v oku. Oba státy proti sobě stojí dobře vyzbrojené. Bylo to vidět stále na vojenských přehlídkách ve východním Berlíně, kde se otevřeně vozí rakety. O naší armádě to tvrdit nelze – ani 1. května, ani při jiných příležitostech naši Bundeswehr nikde nevidět. A tak by to mělo zůstat i nadále. Naši dnešní přátelé a spojenci se dnes nemohou zprostit odpovědnosti za rozhodnutí tehdejších vlád. Nesou dnes stejnou měrou odpovědnost za světový řád a jsou stejně provinilí jako my Němci. Oba tábory nesou tíhu minulosti a mají se za co stydět. Tehdejší politici sledovali ve své nenávisti jediný cíl – zasáhnout celý německý národ a pokud možno jej vyhladit. Stačí připomenout „Morgenthauův plán", který počítal s kastrací všech německých mužů. Jaká mysl si mohla něco takového vymyslet? O této ostudě v zemi, kde takový krajan žije, dosud nepadlo jediné slovo. My se ale máme neustále bít v prsa a přiznávat vinu, na níž se podíleli všichni. Ale dost o tom. Dějiny to jednou posoudí zcela jinak, než to dnešní poměry dovolují. Jedno je však jisté: při případné nové válce to pocítí i Amerika. Rakety dosáhnou svého cíle i tam. My však doufáme, že mír vydrží ještě velmi dlouho a že budeme moci dál žít ve svobodě.

věta pokračuje na dalším listu ⟶