Slavkovský originál — „nejvyšší muž" města
Široko daleko viditelným symbolem bývalého svobodného královského horního města Horní Slavkov (Schlaggenwald) v Chebsku je věž kostela svatého Jiří. Vysoko na Zvonovém vrchu vztyčuje svou kamennou postavu k nebi, zatímco dole v údolí se k sobě tisknou domy města. Zvláštností této věže byl starý věžný, jehož úkolem bylo obsluhovat hodinový zvon a držet ohlídku před požárem.
Se svými řídkými bílými vlasy, zbrázděnou tváří, oválnými brýlemi a dýmkou v ústech ztělesňoval věžný od svatého Jiří kus středověku. Obyvatelé městečka si věžného snad ani nedovedli představit jinak, tak si jeho zjev přirostl k srdci. Už desítky let svědomitě konal svou službu. Jak dlouho vlastně žil nahoře na věži, to nikdo nedokázal říct. Z jeho jasných očí se smál šibalský záblesk a v jeho veselých průpovídkách se skrývalo mnoho životní moudrosti. Svou stále dobrou náladu vděčil za šíři nebe, jež ho obklopovala.
Navštívit věžného od svatého Jiří dalo trochu práce. Úzké a strmé dřevěné schodiště, které uvnitř věže mnoha zákruty vedlo vzhůru k věžného příbytku, jako by nemělo konce. Čím výš člověk vystoupal, tím silněji slyšel tlumené a jednotvárné tikání velkých věžních hodin, umístěných ve zvláštní komůrce, jež musely být věžným den co den natahovány.
Z galerie věže se naskýtal nádherný kruhový výhled na město a půvabnou krajinu s jejími horami a údolími. Bylo vidět Spitzberg, Krudum a hřeben Slavkovského lesa. Za jasných dnů bylo v severozápadním směru možné rozeznat namodralou siluetu Krušných hor.
Život nahoře na věži byl spojen s různými obtížemi, neboť vodu, topivo a potraviny bylo třeba vytahat po mnoha schodech nahoru, nebo je zvenčí vytáhnout kladkou. K tomu přistupovala neustálá pohotovost a bdělost, kterou úřad věžného vyžadoval. Když město spalo, konal věžný v krátkých časových odstupech svůj obchůzkový okruh po galerii věže. Vyhlížel do tmy noci. Zpozoroval-li záři ohně, poplašil obyvatele voláním skrze velký trychtýřovitý mluvicí roh a zvoněním.
V dobách, kdy ještě neexistovalo hlášení času rozhlasem, mohli si obyvatelé Horního Slavkova řídit své hodiny přesně podle úderů hodinového zvonu, který věžný obsluhoval ze své světnice ve dne i v noci. Věžný od svatého Jiří byl v pravém smyslu slova „nejvyšším mužem" města. Jeho zorné pole bylo větší a širší než pole lidí dole v údolí. Jako málokdo jiný mohl sledovat pestrou proměnu, jež se v krajině odehrávala v koloběhu roku. I slunce to s starým věžným myslelo dobře. Posílalo mu ráno první a večer poslední paprsky. On však také nejsilněji pociťoval zuření živlů.
Od kolébky až po hrob mohl sledovat životní cestu lidí dole v městečku. Viděl kmotry a svatebčany kráčet do kostela, ale viděl také, jak dole na hřbitově spouštějí rakve do země. A jednoho dne stáli lidé i před jeho hrobem. Starý věžný už nebyl. Ale jeho krajané, kteří byli o pár let později vyhnáni z rodné hroudy, na něj nezapomněli. Když se jejich myšlenky vracejí zpět do rodného kraje, vynoří se před nimi i obraz starého věžného od svatého Jiří, jenž v jejich srdcích probouzí drahé vzpomínky.
Rudi Marterer
Vydavatel, nakladatel a odpovědný redaktor: Richard Brummeissl, Kahl am Main, Seligenstädter Weg 60, tel. (06188) 2359 — Poštovní šekový úřad 1, 6000 Frankfurt nad Mohanem, č. účtu 32795-609. Cena za kus 2,50 DM. — Tisk: Druckerei Kolb, 8757 Karlstein/Main, poštovní přihrádka 1145.
Der Türmer von St. Georg
Der Türmer von St. Georg
Ein Schlaggenwalder Original — der „höchste Mann" des Städtchens
Das weithin sichtbare Wahrzeichen der ehemals kaiserlich freien Bergstadt Schlaggenwald im Egerland ist der Turm der St.-Georgskirche. Hoch oben am Glockenberg reckt er seine steinerne Gestalt in den Himmel, während sich unten im Tal die Häuser der Stadt dicht aneinander drängen. Das Besondere an diesem Turm war der alte Türmer, der die Aufgabe hatte, die Stundenglocke zu bedienen und Feuerwacht zu halten.
Mit seinem schütteren weißen Haar, seinem zerfurchten Gesicht, seiner ovalen Brille und der Tabakspfeife im Mund, verkörperte der Türmer von St. Georg ein Stück Mittelalter. Die Bewohner des Städtchens konnten sich den Türmer kaum anders vorstellen, so war seine Erscheinung ihnen ans Herz gewachsen. Seit Jahrzehnten schon versah er gewissenhaft seinen Dienst. Wie lange er tatsächlich oben am Turm lebte, konnte keiner sagen. Aus seinen hellen Augen lachte der Schalk, und in seinen lustigen Aussprüchen verbarg sich viel Lebensweisheit. Sein stets frohes Gemüt verdankte er der Weite des Himmels, die ihn umgab.
Es bereitete einige Mühe, den Türmer von St. Georg zu besuchen. Denn die enge und steile Holztreppe, die im Innern des Turms in vielen Windungen zu der Wohnung des Türmers emporführte, wollte fast kein Ende nehmen. Je höher man hinauf kam, desto stärker vernahm man das dumpfe und monotone Ticken der großen Turmuhr, die in einer besonderen Kammer aufgestellt war und vom Türmer Tag für Tag aufgezogen werden mußte.
Von der Galerie des Turmes hatte man einen herrlichen Rundblick auf die Stadt und die reizvolle Landschaft mit ihren Bergen und Tälern. Man sah den Spitzberg, den Krudum und den Höhenzug der Heide. An klaren Tagen konnte man in nordwestlicher Richtung die bläuliche Silhouette des Erzgebirges erkennen.
Das Leben oben am Turm war mit verschiedenen Schwierigkeiten verbunden, denn das Wasser, das Heizmaterial und die Lebensmittel mußten die vielen Stufen hinaufgeschleppt oder von außen mit einem Seilzug hinaufgezogen werden. Hinzu kam die ständige Bereitschaft und Wachsamkeit, die das Türmeramt erforderte. Wenn die Stadt schlief, machte der Türmer in kurzen Zeitabständen seine Runde auf der Galerie des Turmes. Er hielt Ausschau in das Dunkel der Nacht. Entdeckte er einen Feuerschein, so alamierte er die Bewohner durch Zuruf mit einem großen, trichterförmigen Sprachrohr und durch Glockengeläut.
Als es noch keine Zeitansage durch den Rundfunk gab, konnten die Bürger von Schlaggenwald ihre Uhren genau nach den Schlägen der Stundenglocke richten, die der Türmer von seiner Stube aus bei Tag und bei Nacht bediente. Der Türmer von St. Georg war in des Wortes wahrster Bedeutung der „höchste Mann" der Stadt. Sein Blickfeld war größer und weiter als das der Menschen unten im Tal. Wie kaum ein anderer konnte er den bunten Wechsel verfolgen, der sich in der Landschaft im Kreislauf des Jahres vollzog. Auch die Sonne meinte es gut mit dem alten Türmer. Sie schickte ihm am Morgen die ersten und am Abend die letzten Strahlen. Er spürte aber auch das Toben der Elemente am stärksten.
Von der Wiege bis zum Grabe konnte er den Lebensweg der Menschen unten im Städtchen verfolgen. Er sah die Taufgäste und Hochzeiter zur Kirche schreiten, er sah aber auch, wie sie drunten auf dem Friedhof die Särge in die Erde senkten. Und eines Tages standen die Leute auch vor seinem Grab. Es gab keinen alten Türmer mehr. Doch seine Landsleute, die wenige Jahre später von der heimatlichen Scholle vertrieben wurden, haben ihn nicht vergessen. Wenn ihre Gedanken zurückfliegen in die Heimat, dann taucht vor ihnen auch das Bild des alten Türmers von St. Georg auf, das in ihren Herzen liebe Erinnerungen wachruft.
Rudi Marterer
Verleger, Herausgeber und verantwortlicher Schriftleiter: Richard Brummeissl, Kahl am Main, Seligenstädter Weg 60, Tel. (06188) 2359 — Postscheckamt 1, 6000 Frankfurt/M., Konto-Nr. 32795-609. Preis je Stück 2,50 DM. — Herstellung: Druckerei Kolb, 8757 Karlstein/Main, Postfach 1145.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.