Slavkovský originál — „nejvyšší muž" města

Široko daleko viditelným symbolem bývalého svobodného královského horního města Horní Slavkov (Schlaggenwald) v Chebsku je věž kostela svatého Jiří. Vysoko na Zvonovém vrchu vztyčuje svou kamennou postavu k nebi, zatímco dole v údolí se k sobě tisknou domy města. Zvláštností této věže byl starý věžný, jehož úkolem bylo obsluhovat hodinový zvon a držet ohlídku před požárem.

Se svými řídkými bílými vlasy, zbrázděnou tváří, oválnými brýlemi a dýmkou v ústech ztělesňoval věžný od svatého Jiří kus středověku. Obyvatelé městečka si věžného snad ani nedovedli představit jinak, tak si jeho zjev přirostl k srdci. Už desítky let svědomitě konal svou službu. Jak dlouho vlastně žil nahoře na věži, to nikdo nedokázal říct. Z jeho jasných očí se smál šibalský záblesk a v jeho veselých průpovídkách se skrývalo mnoho životní moudrosti. Svou stále dobrou náladu vděčil za šíři nebe, jež ho obklopovala.

Navštívit věžného od svatého Jiří dalo trochu práce. Úzké a strmé dřevěné schodiště, které uvnitř věže mnoha zákruty vedlo vzhůru k věžného příbytku, jako by nemělo konce. Čím výš člověk vystoupal, tím silněji slyšel tlumené a jednotvárné tikání velkých věžních hodin, umístěných ve zvláštní komůrce, jež musely být věžným den co den natahovány.

Z galerie věže se naskýtal nádherný kruhový výhled na město a půvabnou krajinu s jejími horami a údolími. Bylo vidět Spitzberg, Krudum a hřeben Slavkovského lesa. Za jasných dnů bylo v severozápadním směru možné rozeznat namodralou siluetu Krušných hor.

Život nahoře na věži byl spojen s různými obtížemi, neboť vodu, topivo a potraviny bylo třeba vytahat po mnoha schodech nahoru, nebo je zvenčí vytáhnout kladkou. K tomu přistupovala neustálá pohotovost a bdělost, kterou úřad věžného vyžadoval. Když město spalo, konal věžný v krátkých časových odstupech svůj obchůzkový okruh po galerii věže. Vyhlížel do tmy noci. Zpozoroval-li záři ohně, poplašil obyvatele voláním skrze velký trychtýřovitý mluvicí roh a zvoněním.

V dobách, kdy ještě neexistovalo hlášení času rozhlasem, mohli si obyvatelé Horního Slavkova řídit své hodiny přesně podle úderů hodinového zvonu, který věžný obsluhoval ze své světnice ve dne i v noci. Věžný od svatého Jiří byl v pravém smyslu slova „nejvyšším mužem" města. Jeho zorné pole bylo větší a širší než pole lidí dole v údolí. Jako málokdo jiný mohl sledovat pestrou proměnu, jež se v krajině odehrávala v koloběhu roku. I slunce to s starým věžným myslelo dobře. Posílalo mu ráno první a večer poslední paprsky. On však také nejsilněji pociťoval zuření živlů.

Od kolébky až po hrob mohl sledovat životní cestu lidí dole v městečku. Viděl kmotry a svatebčany kráčet do kostela, ale viděl také, jak dole na hřbitově spouštějí rakve do země. A jednoho dne stáli lidé i před jeho hrobem. Starý věžný už nebyl. Ale jeho krajané, kteří byli o pár let později vyhnáni z rodné hroudy, na něj nezapomněli. Když se jejich myšlenky vracejí zpět do rodného kraje, vynoří se před nimi i obraz starého věžného od svatého Jiří, jenž v jejich srdcích probouzí drahé vzpomínky.

Rudi Marterer

Vydavatel, nakladatel a odpovědný redaktor: Richard Brummeissl, Kahl am Main, Seligenstädter Weg 60, tel. (06188) 2359 — Poštovní šekový úřad 1, 6000 Frankfurt nad Mohanem, č. účtu 32795-609. Cena za kus 2,50 DM. — Tisk: Druckerei Kolb, 8757 Karlstein/Main, poštovní přihrádka 1145.