⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Pomalu se mi zase začalo dělat nevolno, když jsem na sebe nechala působit tenhle jarní obrázek. Náhle jsem se cítila stará a nemotorná. Kůže jako by mi ztuhla ve škraloup, tak jsem se v ní cítila sevřená. Byla jsem ošklivé šedivé káčátko, zatímco Herta byla štíhlá, půvabná srnka. Zazářila na mě svýma jasnýma očima a zeptala se: „Ty ještě nejsi hotová?" To bylo po tyrolsku. Rychle jsem posbírala všechny své komplexy a zatím je zastrčila kamsi do zadní části hlavy, pak jsem se tělesně i duševně vzchopila a rozběhla se s klepajícíma se nohama za tou srnkou.
Když jsme došly k Ohři, zavanul od vody chladivý vánek na mé rozpálené tváře. Herta jako by z mého trápení nic nepostřehla. Švitořila a chichotala se pořád dál a byla ráda, že jsem ji nepřerušovala. Až u fišernského mostu jsme opustily břeh řeky. Až sem k nám doléhal hlahol hlasů z náměstí u tržnice.
Naše třída nás přivítala veselým štěbetáním. Otáčely nás a obracely, štípaly a osahávaly a vířily v kruhu. Všem se naše kroje moc líbily, a mně po těle lezly nesčetné mravenečky. „Herto, je mi špatně!" zasténala jsem své srnce do ucha. Vyděšeně se na mě podívala, ale hned mě nečekanou silou vytáhla z veselého davu a táhla mě přes ulici k pěkně udržovaným městským domům, které tam stály v dlouhé řadě. Hned první domovní dveře byly otevřené. Zakopávaly jsme po pár schodech nahoru ke dveřím do chodby, pak se má samaritánka opřela o zvonek. Celou věčnost jsem bojovala před krásnými dveřmi s barevnými skleněnými výplněmi, než jsem to musela vzdát. Ke dveřím domu jsem to už nezvládla. Všechno, co jsem ještě měla v žaludku, jsem rovnoměrně rozprostřela po těch pár schodech. Bylo mi to opravdu trapné a strašně mě to mrzelo, ale jinak jsem nemohla nic dělat, protože mě Herta energicky odtrhla od místa mého marného zápasu. Když jsme dorazily na náměstí, právě se dával do pohybu slavnostní průvod. Svižné pochodové melodie mi pomohly znovu trochu nabýt rozvahu a postoj. Pochodovaly jsme dolů k Teplé a pak jsme šly kolem Alžbětiných lázní s jejich parkem. U hlavní pošty se průvod přesunul přes most k Meinlovu rohu a pak dál proti proudu řeky naším nádherným lázeňským městem až k Vřídlu. Po obou stranách ulic mávalo mnoho a mnoho lidí květinami, praporky a barevnými balónky. Byl to hluk a rachot s hudbou a bubnováním. Pro mě toho bylo dost. Už jsem sama nešla, jen mě táhli a strkali. Krátce předtím, než se u Vřídla průvod rozpouštěl, mě z davu vytrhla silná ruka. Byl to můj otec. Bez síly jsem mu padla na hruď. Přišel v posledním okamžiku, aby mě zachytil. Plný zlých předtuchů a obav sem spěchal, protože můj zeleno-bledý obličej mu nešel z mysli.
Teď mě zvedl a nesl davem lidí až na Divadelní náměstí, kde stálo stanoviště drožek. Už zdálky volal: „Rychle, dítě je nemocné!" Drožkář ale odpověděl: „To nejde, protože kvůli svěcení pramene jsou ulice zavřené!" Otec zakřičel: „To je mi úplně jedno! Na mou zodpovědnost." Tak muž uvolnil svůj kočár a nechal otce se mnou nastoupit. Opatrně mě uložil na polštáře, pak se kočár rozjel. U Vřídla se pořád ještě tísnil dav lidí, hustý a neprostupný. Teď ale otec zařval z plných plic: „Z cesty, dítě je nemocné!" Policista, který nás chtěl zastavit, uskočil polekaně stranou a lidé ustoupili a vytvořili uličku. Naši koně pak už bez překážek klusali až do Meierhöfenu. Otec hned nechal zavolat našeho doktora Siegla, který znovu mohl konstatovat, že mám angínu. Trvalo mi několik týdnů, než jsem se dostatečně postavila na nohy, abych mohla chodit do školy. Mezitím musela moje třída napsat slohovou práci na téma „Svěcení pramene". Mně byla tato práce prominuta.
Kdyby si ale někdo myslel, že jsem se tehdy jen chtěla vyhnout povinnosti, ráda bych to dnes vyvrátila tím, že jsem tuto slohovou práci právě dodatečně napsala.
Hermine Walter, rozená Palm
**Krajané! Prosíme o zaplacení předplatného Heimatbriefu!**
im selben Augenblick meine Freundin Herta zur Tür herein und lenkte die Gedanken aller Anwesenden auf erfreulichere Dinge. Wunderhübsch sah sie aus, frisch und zart wie ein Elflein. Sie hatte ein weiß-himmelblau-rosanes Dirndl an, das aus Tirol eingeführt worden war, woher auch Hertas Mama kam. In der Hand hatte das süße Kind ein Sträußlein süßer Maiglöckchen.
Langsam wurde mir wieder übel, als ich dieses Frühlingsbild in mich aufgenommen hatte. Ich fühlte mich plötzlich alt und unbeholfen. Meine Haut schien zu einer Kruste erstarrt, so eingeengt war ich in ihr. Ein häßliches graues Entlein war ich, Herta dagegen ein schlankes, rankes Reh. Sie leuchtete mich mit ihren blanken Augen an und fragte: „Bischt no nit ferta?" Das war tirolerisch. Da raffte ich schnell alle meine Komplexe zusammen und verstaute sie einstweilen im Hinterkopf, dann gab ich mir einen körperlichen und einen seelischen Ruck und rannte mit zitternden Beinen hinter dem Rehlein her.
Als wir an die Eger kamen, fächelte vom Wasser her ein kühles Lüfterl an meine heißen Wangen. Herta schien von meiner Mühsal nichts zu merken. Sie zwitscherte und kicherte immerfort und war froh, daß ich sie nicht unterbrach. Bei der Fischener Brücke verließen wir erst das Flußufer. Bis hierher hörten wir das Stimmengewirr vom Markthallenplatz.
Unsere Klasse empfing uns mit fröhlichem Geschnatter. Wir wurden gedreht und gewendet, bezupft und befingert und im Kreise gewirbelt. Alle fanden unsere Dirndl wunderschön, und mir krabbelten ungezählte Ameisen durch die Glieder. „Herta, mir wird schlecht!" ächzte ich meinem Rehlein ins Ohr. Bestürzt sah es mich an, aber dann riß es mich mit ungeahnten Kräften aus der munteren Menge und zerrte mich über die Straße zu den gutgepflegten Stadthäusern, die dort in einer langen Zeile standen. Gleich die erste Haustüre stand offen. Wir stolperten die wenigen Stufen zu einer Korridortüre hoch, dann lehnte sich meine Samariterin an den Klingelknopf. Eine Ewigkeit kämpfte ich vor der schönen Buntglasscheibentüre, bis ich dann doch aufgeben mußte. Ich schaffte die Haustüre nicht mehr. Alles, was ich noch im Magen hatte, verteilte ich gleichmäßig auf die paar Stufen. Es war mir wirklich peinlich, und es tat mir schrecklich leid, aber sonst konnte ich nichts tun, denn Herta riß mich energisch von der Stätte meines vergeblichen Kampfes. Als wir auf den Platz kamen, setzte sich auch schon der Festzug in Bewegung. Die flotten Marschklänge halfen mir wieder ein bisserl Fassung und Haltung zu erlangen. Wir marschierten runter zur Tepl und gingen dann am Elisabethbad mit seinem Park vorbei. Bei der Hauptpost bewegte sich der Festzug über die Brücke zum Meinl-Eck und dann weiter flußaufwärts durch unsere herrliche Kurstadt bis zum Sprudel. Links und rechts der Straßen winkten viele, viele Menschen mit Blumen, Fähnchen und bunten Luftballons. Es war ein Lärm und Getöse mit Musik und Paukenschlag. Für mich wurde das Maß voll. Ich ging schon nicht mehr selbst, ich wurde nur noch gezerrt und geschoben. Kurz bevor sich beim Sprudel der Festzug auflöste, riß mich eine starke Hand aus der Menge. Es war mein Vater. Kraftlos fiel ich an seine Brust. Er war im letzten Augenblick gekommen, um mich aufzufangen. Voller böser Ahnungen und Ängste war er hierher geeilt, denn mein grünblasses Gesicht war ihm nicht aus dem Sinn gegangen.
Nun hob er mich hoch und trug mich durch die Menschenmassen bis zum Theaterplatz, wo ein Fiakerstand war. Schon von weitem rief er: „Schnell, das Kind ist krank!" Der Fiaker aber antwortete: „Dös geht net, weil wegn der Brunnenweihe d'Straßn gsperrt is!" Mein Vater schrie: „Dös ist mir ganz egal! Auf meine Verantwortung." Da machte der Mann seine Chaise frei und ließ Vater mit mir einsteigen. Vorsichtig bettete er mich auf die Polster, dann ruckte der Wagen an. Beim Sprudel staute sich immer noch die Menschenmenge, zäh und undurchdringlich. Nun aber brüllte Vater aus Leibeskräften: „Weg da, das Kind ist krank!" Ein Polizist, der uns aufhalten wollte, sprang erschrocken beiseite, und die Leute traten zurück und bildeten eine Gasse. Unsere Pferde trabten dann ungehindert bis Meierhöfen. Vater ließ gleich unseren Dr. Siegl kommen, der wieder einmal feststellen konnte, daß ich Angina hatte. Mehrere Wochen brauchte ich, bis ich fest genug auf den Beinen stehen konnte, um in die Schule gehen zu können. Inzwischen hatte meine Klasse einen Deutschaufsatz mit dem Titel „Die Brunnenweihe" schreiben müssen. Mir wurde diese Arbeit erlassen.
Falls aber jemand annehmen sollte, daß ich mich damals nur drücken wollte, möchte ich das heute widerlegen, indem ich hiermit die Klassenarbeit nachgeholt habe.
Hermine Walter, geb. Palm
Landsleute! Wir bitten die Bezugsgebühr für den Heimatbrief einzuzahlen!
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.