Náš Chebsko (Egerland)
Když dnes hovoříme o Chebsku (Egerlandu), máme na mysli rozšířené Chebsko, na rozdíl od historického Chebska a kmenového Chebska. Osídlení Chebska proběhlo poměrně velmi záhy. Bylo to záležitostí řezenského (Regensburg) biskupství a různých klášterů na hranici s Čechami. Koncem 10. století probíhalo postupné osídlování Chebska a Šumavy, přičemž kláštery nechávaly hraniční les klučit hlavně svým poddaným ze sousední Horní Falce (Oberpfalz). Četné místní názvy končící na „-grün" a „-reuth" na to dodnes upomínají.
Císařské říšské město Cheb se svým územím, zmiňované už roku 1061, připadlo roku 1266 za krále Otakara přechodně a teprve roku 1322 za krále Jana jako zástavní panství k Čechám. Církevně náleželo Chebsko až do roku 1807 k řezenskému biskupství, teprve poté bylo připojeno k biskupství pražskému.
Chebsko zůstalo až do konce 18. století nezávislé na pražské správě a soudech. Toto zvláštní postavení, jaké Chebsko zaujímalo, zachovalo i tomuto kmeni jeho výrazně vystupující svébytnost a silné sebevědomí.
Věda byla až do 14. století předávána v latinském písmu. Teprve založením první německé univerzity v Praze se věda začala vyučovat i německy. Na dvoře Karla IV. převažoval německý jazyk. V klášteře Teplá se dochoval rukopis Nového zákona, psaný německy, který byl později vytištěn a v mnoha vydáních se rozšířil po Německu. Dramatikem, který nechal svá díla tisknout německy v Norimberku, byl Clemens Stephany, narozený v Buchau, v domovském kraji Žlutice (Luditz), který od roku 1558 žil v Chebu, tam psal své knihy a roku 1592 v Chebu zchudlý zemřel. Byl jedním z nejznámějších chebských dramatiků tehdejší doby. Krajanská péče kraje Žlutice mu na jeho počest nechala v Offenhausenu v Dolních Rakousích zřídit pamětní desku v tamní Dichtersteinanlage (Básnické zahradě). Stejně tak i spisovatelům Brunu Brehmovi, který pochází po otci z Chyší (Chiesch), a Dr. Wilhelmu Pleyerovi z Hammermühle Rahenstein.
Naše Chebsko bylo bohaté na lidovou kulturu. Tato lidová kultura je úzce spjata s dějinami Chebska. Naše vlastní dětství bylo utvářeno chebskými zvyky a obyčeji. V našich chebských „Gmoi" (krajanských spolcích) předáváme tyto zvyky dál našim dětem a vnukům. Musíme si uvědomovat naši historii a náš původ. Kdo například ví, že v 16. století přišel jistý Kaspar Frank z Jáchymova (Joachimsthal) do Ingolstadtu jako učitel na tamní „Hohe Schule"?
Nejsilnějším výrazem určité národopisné skupiny je lidový tanec. Tento lidový tanec je vázán na zvyky a obyčeje. Zde musíme poděkovat našim „bývalým", že předali náš lidový tanec současné mládežnické skupině.
Vedle lidového tance máme mnoho lidových písní, které jsou shromážděny v chebských zpěvnících. Kromě toho ale existují i staré, erotické a dosud za pohoršlivé považované lidové písně. Mnozí sběratelé písní text těchto erotických a dvojsmyslných písní vynechávali nebo jej „čistili". Právě v skrytém humoru chebské lidové písně se však projevuje zdravý postoj.
Samozřejmě se tyto písně nemají zpívat při oficiálních příležitostech, ale při přátelských setkáních je lze klidně někdy přednést.
Pepp Kolb
(převzato z Gmoibladlu Eghalanda Gmoi z Ingolstadtu, číslo listopad/prosinec 1984)
Na shledanou 21. a 22. září 1985 v Kahlu nad Mohanem na setkání rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald)!
Unser Egerland
Unser Egerland
Wenn wir heute vom Egerland sprechen, so meinen wir das erweiterte Egerland, zum Unterschied des historischen Egerlandes und des Stammes Egerland. Die Besiedlung des Egerlandes erfolgte verhältnismäßig schon sehr früh. Es war dies eine Angelegenheit des Regensburger Bistums und verschiedener Klöster an der Grenze zu Böhmen. Mit dem Ende des 10. Jahrhunderts erfolgte schubweise die Besiedlung des Egerlandes und Böhmerwaldes, in der Hauptsache von der benachbarten Oberpfalz ließen die Klöster ihre Bauern den Grenzwald roden. Die zahlreichen Ortsnamen auf -grün und -reuth weisen heute noch darauf hin.
Die kaiserliche Reichsstadt Eger mit ihrem Gebiet, schon 1061 zum erstenmale erwähnt, kam 1266 unter König Ottokar vorübergehend und erst 1322 unter König Johann als Pfandherrschaft zu Böhmen. Kirchlich gehörte das Egerland bis 1807 zum Regensburger Bistum, erst dann wurde es dem Prager Bistum angegliedert.
Das Egerland blieb bis zum Ende des 18. Jahrhunderts unabhängig von der Prager Verwaltung und Gerichten. Diese Sonderstellung, die das Egerland einnahm, bewahrte auch dem Volksstamm seine stark hervortretenden Eigenarten und sein kräftiges Selbstbewußtsein.
Die Wissenschaft wurde bis ins 14. Jahrhundert in lateinischer Schrift überliefert. Erst mit der Gründung der 1. deutschen Universität in Prag wurde die Wissenschaft auch in deutsch gelehrt. Am Hofe Karl des IV. war die deutsche Sprache überwiegend. Im Kloster Tepl ist eine Handschrift des neuen Testaments aufbewahrt worden, das in deutsch geschrieben und später gedruckt in vielen Auflagen in Deutschland verbreitet wurde. Ein Dramatiker, der seine Werke in deutsch in Nürnberg drucken ließ, war der in Buchau, Heimatkreis Luditz, geborene Clemens Stephany, der ab 1558 in Eger wohnte, dort seine Bücher schrieb und verarmt 1592 in Eger verstarb. Er war einer der bekanntesten Egerländer Dramatiker der damaligen Zeit. Die Heimatkreisbetreuung Luditz ließ ihm zu Ehren in Offenhausen, Niederösterreich, eine Gedenktafel in der Dichtersteinanlage errichten. Ebenso auch noch für die Schriftsteller Bruno Brehm, der väterlicherseits aus Chiesch stammt, sowie für Dr. Wilhelm Pleyer aus der Hammermühle Rahenstein.
Reich an Volkskultur war unser Egerland. Diese Volkskultur ist mit der Geschichte des Egerlandes eng verbunden. Unsere eigene Kindheit wurde durch Brauchtum und Sitte des Egerlandes geprägt. In unseren Egerländer Gmoin geben wir dieses Brauchtum an unsere Kinder und Enkel weiter. Wir müssen uns unserer Geschichte und unseres Herkommens bewußt werden. Wer weiß z.B., daß im 16. Jahrhundert ein Kaspar Frank aus Joachimsthal nach Ingolstadt als Lehrer in die „Hohe Schule" kam?
Die stärkste Ausdrucksweise einer Volksgruppe ist der Volkstanz. Dieser Volkstanz ist an das Brauchtum gebunden. Hier müssen wir unseren „Ehemaligen" danken, daß sie unseren Volkstanz an die derzeitige Jugendgruppe weitergegeben haben.
Neben dem Volkstanz haben wir die vielen Volkslieder, die in den Egerländer Liederbüchern gesammelt sind. Außerdem gibt es aber auch noch alte erotische und bisher als anstößig geltende Volkslieder. Viele Liedersammler verzichteten oder „reinigten" den Text dieser erotischen und zweideutigen Lieder. Gerade aber der hintergründige Humor des Egerländer Volksliedes zeigt eine gesunde Einstellung.
Natürlich sollen diese nicht bei offiziellen Veranstaltungen gesungen werden, jedoch bei geselligen Zusammenkünften können diese ruhig auch einmal vorgetragen werden.
Pepp Kolb
(entnommen aus dem Gmoibladl der Eghalanda Gmoi z Ingolstadt,
Folge November/Dezember 1984)
Auf Wiedersehen am 21. und 22. September 1985 in Kahl am Main zum Treffen der Schlaggenwalder!
[
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.