Prelát Dr. Reiß pocházel z malorolnické rodiny v Altzedlisch v Chebsku. Chebské lidové cítění i pevná zbožnost, poctivost a skromnost jeho otce ho poznamenaly na celý život. Gymnaziální studia v Stříbře ukončil s vyznamenáním. Studium na Teologické fakultě pražské Německé univerzity zakončil doktorátem. Po vysvěcení na kněze (1937) byl ustanoven kaplanem v čistě české obci u Mělníka. I přes tehdejší národnostní napětí si tam získal důvěru věřících Čechů, z nichž mu ještě mnoho let poté někteří psali vděčné dopisy. Po připojení sudetoněmeckých území a zřízení generálního vikariátu pro německou část pražské arcidiecéze jej generální vikář prelát Karl Bock povolal za svého sekretáře. Zde se seznámil i s církevní administrativní prací. Když se v roce 1945 po rozpadu poměrů stalo sudetoněmecké obyvatelstvo bezbrannou obětí zbavování práv, okrádání a násilí, podal o tom Dr. Reiß zprávu papežskému nunciovi v Praze. Jeho zpráva byla zachycena a přivedla ho na pět měsíců do karlovarského vězení. Jako zázrakem se dostal na svobodu. O svátku Nanebevzetí Panny Marie roku 1946 byl transportem vysídlen a dostal se do Hesenska, do mohučské diecéze.

Zde jej diecézní biskup roku 1947 jmenoval duchovním správcem vysídlenců pro celou diecézi. Přes další kaplanské působení u kostela sv. Marie v Offenbachu si našel čas navštěvovat své krajany, kteří v prvních letech bídy, zbaveni domova, sotva ještě měli naději do budoucna, ve vesnicích hesenské diaspory, aby jim vírou v požehnávající moc Kristova kříže dodal sílu a útěchu.

I své poslední velikonoční zamyšlení, které vyšlo v řadě krajanských časopisů, uzavřel slovy: „Bez kříže – žádná koruna." – Roku 1955 jej biskup Stohr pověřil budováním farní obce na okraji Offenbachu se dvěma velkými barákovými tábory. Dr. Reiß se staral nejen o stavbu kostela, fary, mateřské školky a farního centra, ale sjednotil i věřící přicházející odevšad ve farnosti Svatého kříže v živé společenství. I zde platila jeho zvláštní péče lidem v nouzi. Kněžství pro Dr. Reiße znamenalo službu lidem v nouzi ke cti Boží, který stvořil člověka ke svému obrazu. Jednou v rozhovoru přiznal: „Nikdy jsem nelitoval, že jsem se stal knězem, a vždy jsem byl svého kněžského povolání rád."

Jeho spolubratři a krajané, kteří se s ním jako s člověkem a knězem setkali, budou preláta Dr. Karla Reiße vzpomínat jako opravdového lidového kněze.

Pohřeb zesnulého vedl diecézní biskup prof. Dr. Karl Lehmann za asistence pomocného biskupa Gerharda Pieschla, pověřence pro pastoraci vysídlenců. Kromě vizitátorů východoněmeckých diecézních společenství vzdalo zesnulému poslední poctu nesmírné množství domácích i vysídlených kněží a věřících, zástupců obce i státu a krajanských i jiných spolků. R.i.p.

Paulus Sladek

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Římskokatolická pontifikální mše — Sudetoněmecký den 1985 ve Stuttgartu (Killesberg)

„… Na kříži vyhnaných tedy stojí slovo, které zní: odvaha. Kolik odvahy bylo potřeba k přežití? Vzpomínám si na dobu před 40 lety a vidím sám sebe, malého desetiletého uprchlického chlapce, jak stojím se svými ještě mladšími sourozenci, s matkou a babičkou — otec padl o rok dříve — úplně sám na jednom českém nádraží. Utíkali jsme před Rusy, byli jsme dostiženi, oloupeni o veškerý majetek a snažili jsme se — naivním civilním způsobem — vrátit vlakem zpátky do rodného města. Jeden vlak sice přijel — byl to vojenský transport, který zastavil se skřípajícími brzdami. Z vagonu, který zastavil přímo naproti mně, vyskočili mladí vojáci, ne o mnoho větší než já — snad to byli Kyrgyzové nebo Tataři — a zalíbil se jim můj batoh a můj svetr. Chtěli mi ho svléknout. Bránil jsem se a chtěl jsem si ho ponechat. Došlo tak k potyčce s ranami pěstí a políčky. Zachránil mě český přednosta stanice. Odpískal odjezd vlaku — moji trapiči mě nechali být a rozběhli se za svým vagonem.

Vybral jsem si tento příběh, který se mě týká, protože bych vás chtěl vyzvat, abyste sami přemýšleli a uvědomili si, jaká odvaha k přežití byla tehdy potřeba. Odkud se brala síla? Kdo pomáhal? V kolika chvílích nouze nad vámi milosrdný Bůh rozprostřel svá křídla!

V žádném z velkých pamětních projevů k 8. květnu nebylo, pokud vím, vzpomenuto na matky. Chtěl bych dnes výslovně a s vděčností a úctou vzpomenout zejména na matky a ženy. Ony nesly a dodnes nesou hlavní tíhu…"

(z kázání pomocného biskupa Gerharda Pieschla)

věta pokračuje na dalším listu ⟶