Willibald Görl
Sa(n) Mutta stammt v(a)n Houhuaf
(Zaslal krajan Jakob z Richenu u Dieburgu, Römerstraße)
V časopise Svazu Egerländer Gmoi „Der Egerländer" 85/1 vyšel obsáhlý medailonek chrámového hudebního ředitele Willibalda Görla, který zde následně otiskujeme. Pro čtenáře a pro velkou rodinu Kühnhackelovu bude jistě zajímavé dozvědět se, že jeho matka byla rozená Kühnhackelová z Hubhofu; on tedy – a sám to tak i cítí – je po matce rodákem z Horního Slavkova (Schlaggenwald). Obchodník Anton Kühnhackel byl jeho strýcem.
Rodina Görlova se roku 1948 dostala k Bodamskému jezeru. Tam žádní Egerländané nebyli. Země Bádensko patřila do francouzské zóny a přijímala jen málo vysídlenců. V roce 1950 jsem se dostal do Ittendorfu u Meersburgu na selský statek. Hledání někoho, „kdo mluví jako Egerländer", nás dva svedlo dohromady. Radost z toho, že v cizím prostředí našel krajana, dal Görl slavnostně najevo hned při první nedělní mši variací na „Schulzidackel". Když se ukázalo, že jsem jako vnuk Üblsattlera Josefa Ubla chodil do domu Kühnhackelových, bylo naše pouto rázem prohlášeno za příbuzenské.
Jeho žena, rozená Pleierová z Pichelbergu u Bleistadtu, rovněž dokonale ovládající egerländskou mluvu v její původní podobě, mě – jako výjimku – hned od počátku přijala s velkou radostí.
Více než rok jsem patřil k té rodině; k jakémusi ostrůvku uprostřed světa, jehož řeči (švábské) jsem nerozuměl. Jen dcera Isolde, ve svých 12 letech, mluvila místním nářečím lépe než rodilí mluvčí a řeči svých rodičů si nevážila. Dnes žije v Selbu jako provdaná Brandlová (hostinec Brandl-Wirtshaus Zech) a na hranici jistě nechala jazyk Bodamska definitivně za sebou.
Nad naším nerovným přátelstvím – „a Gstudierter" a zemědělský dělník – mohl leckdo kroutit hlavou. Nám samotným z toho nevznikaly žádné otázky a zůstali jsme tím, čím jsme chtěli být. Na nafoukané pány či dámy, kteří se snažili ze sebe udělat víc, než ve skutečnosti byli, jsme se dokázali – nesrozumitelně pro okolí – rychle shodnout ve své řeči: „dös wår a schaina Malaff" nebo „a dumme Ziech".
Už dávno jsme odloučeni, ale dodnes nás pojí upřímné přátelství, které na vzájemném podílu na osudu druhého neztratilo nic ze své síly.
Görlovi je hudba a Chebsko (Egerland) nade vše. Proto také dokáže přesvědčivě přimět zpěvačky a zpěváky, aby zpívali v egerländském nářečí, ačkoli sami pocházejí z Bádenska.
O Görlově hudební tvorbě se nedovedu vyjadřovat fundovaně. Stačily by mi však dva sbory, které znám a které mě obzvlášť dojímají, abych věděl, kým Görl je:
„Heimat, du meine Erde" (Domove, ty má země), na text H. Watzlika a slova Marg. Pschornové.
„Chtěl bych, až můj život dohoří a duše se s bytím rozloučí, ještě jednou v poslední noci říci, jak jsi mě obohatil, můj Egerlande.
Od dětství jsi mi dával jen krásu. S celou láskou jsem k tobě, země, rostl. A kdybych se znovu narodil do života, chtěl bych být opět jen tvým dítětem!
A znovu bych chtěl skrze květy, krev a bolest ti patřit až na věčnost."
Díky melodii, kterou k tomu Görl vytvořil, vznikla nová nádherná večerní píseň, u níž bych si přál, aby mi jednou naposledy zahrála.
Willibald Görl
Sa(n) Mutta stammt v(a)n Houhuaf
(Eingesandt von Lm. Jakob aus Richen bei Dieburg, Römerstraße)
Im Organ des Bundes der Eghalanda Gmoi „Der Egerländer" 85/1 erschien eine ausführliche Würdigung des Kirchenmusikdirektors Willibald Görl, den wir anschließend veröffentlichen. Für die Leser und für die große Familie Kühnhackel wird es interessant sein zu erfahren, daß seine Mutter eine geborene Kühnhackel vom Hubhof war; er also — und er denkt auch so — mütterlicherseits ein Schlaggenwalder ist. Der Kaufmann Anton Kühnhackel war sein Onkel.
Die Familie Görl kam 1948 an den Bodensee. Dort gab es keine Egerländer. Das Land Baden gehörte zur französischen Zone und nahm nur wenige Vertriebene auf. 1950 kam ich nach Ittendorf bei Meersburg auf einen Bauernhof. Die Suche nach einem „der red't wöi a Echalanda" führte uns beide zusammen. Die Freude in fremder Umgebung einen Landsmann gefunden zu haben, gab Görl gleich in der 1. Sonntagsmesse durch eine Variation über den „Schulzidackel" feierlichen Ausdruck. Als sich herausstellte, daß ich als Enkel des Üblsattlers Josef Ubl im Hause Kühnhackel ein- und ausging, war unsere Verbindung einfach zur Verwandtschaft erklärt.
Seine Frau, eine geborene Pleier aus Pichelberg bei Bleistadt, ebenfalls des Egerländerischen in einer ursprünglichen Fassung mächtig, nahm mich — als Ausnahme — auf Anhieb ebenfalls voll Freude auf.
Mehr als ein Jahr gehörte ich zur Familie; zu einer Insel in einer unverständlich (schwäbisch) sprechenden Welt. Nur die Tochter Isolde mit 12 Jahren sprach das Einheimische besser als die Einheimischen selbst und würdigte die Sprache ihrer Eltern nicht. Heute lebt sie in Selb als verheiratete Brandl (Brandl-Wirtshaus Zech) und wird an der Grenze mit Sicherheit die Sprache des Bodensees hinter sich gelassen haben.
Für unsere ungleiche Freundschaft — a Gstudierter und ein landwirtschaftlicher Arbeiter — mögen manche verwundert den Kopf geschüttelt haben. Uns entstanden dabei keine Fragen und wir blieben was wir sein wollten. Über aufgeblasene Herren oder Damen, die mehr aus sich zu machen suchten, als sie waren, konnten wir uns — für die Umwelt unverständlich, rasch in unserer Sprache einigen: „dös wår a schaina Malaff" oder „a dumme Ziech".
Lange schon sind wir getrennt, aber bis heute verbindet uns eine aufrichtige Freundschaft, die in der gegenseitigen Anteilnahme nicht weniger geworden ist.
Görl geht die Musik und das Egerland über alles. Deshalb bringt er es auch fertig, Sängerinnen und Sänger in Egerländer Mundart überzeugend singen zu lassen, obwohl sie aus Baden stammen.
Über Görls musikalisches Schaffen vermag ich mich nicht auszudrücken. Zwei Chöre allein, die ich kenne, die mich besonders anrühren, würden schon ausreichen, um zu wissen, wer Görl ist:
„Heimat, du meine Erde",
nach einem Text von H. Watzlik und die Worte von Marg. Pschorn.
„Ich möchte, wenn mein Leben niederbrennt
und meine Seele sich vom Dasein trennt,
noch einmal sagen in der letzten Nacht,
wie du mein Egerland mich reich gemacht.
Von Kindheit gabst nur Schönes mir.
Mit ganzer Liebe wuchs ich Land zu dir.
Und kehrte ich auf's neu ins Leben ein,
so möcht ich wiederum dein Kind nur sein!
Und wieder möcht durch Blumen, Blut und Leid,
ich dir gehören bis zur Ewigkeit."
Durch die von Görl dazu geschaffene Melodie ist ein neues herrliches Feierabendlied entstanden, von dem ich mir wünschen würde, daß es zuletzt einmal für mich gespielt werden
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.