Moje služba jako pomocnice wehrmachtu
Je tomu už skoro čtyřicet let. Tažení do Ruska bylo v plném proudu. Byla jsem čerstvě vdaná a můj muž, který tam bojoval, nebyl osmnáct měsíců doma. Jak jsem tehdy toužebně čekala na zprávu od něj. Jednoho dne přišla pošta od velitelství wehrmachtu. Polekala jsem se. To neznamenalo nic dobrého. Bohudíky se to netýkalo mého muže, nýbrž mě. Jako bezdětná žena prý i já musím nasadit síly pro národ a vlast. Byla jsem tedy povolána jako pomocnice wehrmachtu do Liberce. Brzy nato odjížděl vlak se ženami a dívkami z celého karlovarského kraje. Po příjezdu do Liberce se hned začalo postupovat po vojensku. Museli jsme se seřadit po dvou a v poklusu, v pochodovém kroku to šlo k východu z nádraží. Míjeli jsme vlak, který přivážel vojáky z Ruska. Ze všech oken koukaly samé zarostlé obličeje. Smáli se a pokřikovali na nás všelicos. Kdyby mi jen oči nezastíraly slzy, byla bych se asi lépe podívala a všechno by dopadlo trochu jinak. V zástupu jsme šly do kasáren a hned s námi zacházeli jako s vojáky.
Druhý den dopoledne mě zavolali na velitelství, do stranou stojícího baráku. Už zdálky jsem slyšela rozčilené hlasy. Jeden z nich mi byl nějak povědomý. Vešla jsem dovnitř a spatřila vyhublého, zarostlého vojáka, jak divoce gestikuluje a přitom mává pistolí: „Ta žádnou dovolenou nepotřebuje, ta zůstane doma," křičel, a teprve tehdy jsem v něm poznala svého muže. Věřila jsem v zázrak.
Den předtím jsem prošla kolem něj pochodem na libereckém nádraží. Byl mezi vojáky vracejícími se z Ruska na dovolenou a my jsme se neviděli.
Do Karlových Varů dorazil o půlnoci. V pět hodin ráno teprve jel první vlak do Horního Slavkova (Schlaggenwald). Než tam dorazíš, budeš už dávno doma, pomyslel si, a přes velkou únavu vyrazil pěšky. Měl za sebou čtrnáct dní cesty vlakem. Zavazadlo tížilo čím dál víc. Ale s každým krokem byl blíž Krásnu a mně. Naše městečko leželo jako po vymření. Blízko našeho domu si zul boty, aby nikoho nevzbudil. Naše domovní dveře bývaly málokdy zamčené, tak se dostal až ke dveřím našeho bytu. Nejdřív klepal tiše, pak stále silněji, až se má matka a sestra v horním patře probudily a spěchaly ke schodům. Obě se daly do nářku, když spatřily mého muže, a on si myslel, že jsem zemřela. Po vysvětlení celé věci to byl právě můj muž, kdo uklidňoval všechny mezitím probuzené obyvatele domu. „Přivedu ji zpátky," slíbil. Po dvou hodinách spánku, krátkém umytí a návštěvě u rodičů se znovu vydal na cestu směrem k Liberci. V Karlových Varech ho nechtěli pustit přes kontrolu. Jeho dovolenkový list prý zněl jen na Krásno. Ale s poukazem na svůj zlatý odznak za zranění (pod ním, jak zdůrazňoval, poranění hlavy) a další svá vyznamenání a čestná odznaky ho nakonec pustili.
V devět hodin už byl na velitelství a já jsem přišla se svým vojenským doprovodem právě ve chvíli, kdy mával pistolí a požadoval mé propuštění. Svobodník za psacím stolem se přikrčil a právě se zase narovnával. Když mě uviděl, prudce mě k sobě přitáhl. Šikovatel nám řekl, že máme štěstí, protože zítra už bych tu nebyla, jelikož jsem byla určena do Norska. Ostatně už jsem prý patřila do Chebu. Dovolil nám tam ihned odcestovat. Tehdy měli vojáci z ruské fronty s vyznamenáními a čestnými odznaky ještě vysoký kredit, jinak by asi vše neproběhlo tak hladce.
V Chebu musel můj muž přednést svou záležitost jednomu starému rakouskému důstojníkovi. Byl velmi vlídný a nechal zavolat i mě dovnitř. Můj muž musel vyprávět o tažení do Ruska a jak přišel ke svým vyznamenáním. Nakonec řekl, že když jeden nastavuje hlavu, to stačí. „Vezměte si svou ženu s sebou, je propuštěná." Večer jsme byli doma.
Nebylo to všechno boží řízení? Kdyby můj muž tehdy nepřijel, snad bych dnes byla nezvěstná někde na severu nebo na východě.
Má služba jako pomocnice wehrmachtu trvala přesně šestatřicet hodin.
Anna Egerer (Krásno)
Vydavatel, nakladatel a odpovědný redaktor: Richard Brummeissl, Kahl am Main, Seligenstädter Weg 60, tel. (06188) 2359 — Poštovní šekový úřad 1, 6000 Frankfurt nad Mohanem, číslo účtu 327195-609. Cena za kus 2,50 DM. — Tisk: tiskárna Kolb, 8757 Karlstein/Main, poštovní přihrádka 1145.
Mein Dienst als Wehrmachtshelferin
Es ist fast 40 Jahre her. Der Rußlandfeldzug war im vollen Gange. Ich war jung verheiratet und mein Mann, der dort kämpfte, seit achtzehn Monaten nicht zu Hause gewesen. Wie wartete ich da immer sehnsüchtig auf Nachricht von ihm. Eines Tages kam Post vom Wehrmachtskommando. Ich erschrak. Das bedeutete nichts Gutes. Gott sei Dank betraf es nicht meinen Mann, sondern mich. Als kinderlose Frau, hieß es da, müsse auch ich mich für Volk und Vaterland einsetzen. Ich wurde somit als Wehrmachtshelferin nach Reichenberg einberufen. Schon bald ging ein Zug mit Frauen und Mädchen aus dem ganzen Kreis von Karlsbad ab. In Reichenberg angekommen ging es gleich militärisch zu. Wir mußten uns zwei und zwei aufstellen und ab gings im Gleichschritt marsch dem Ausgang des Bahnhofs zu. Wir kamen an einem Zug vorbei, der Soldaten aus Rußland brachte. Lauter bärtige Gesichter guckten aus den Fenstern. Sie lachten und riefen uns verschiedenes zu. Wären meine Augen nur nicht tränenverschleiert gewesen, hätte ich wahrscheinlich besser hingesehen und alles wäre ein bißchen anders gelaufen. Geschlossen ging es zur Kaserne und wir wurden gleich wie Soldaten behandelt.
Am nächsten Vormittag wurde ich zur Kommandantur gerufen, einer abseits stehenden Baracke. Schon von weitem hörte ich erregte Stimmen. Die eine kam mir irgendwie bekannt vor. Ich trat ein und sah einen abgemagerten bärtigen Soldaten stehen, der wild um sich gestikulierte und dabei eine Pistole schwang: „Die braucht keinen Urlaub, die bleibt zu Haus", brüllte er, und da erst erkannte ich meinen Mann. Ich glaubte an ein Wunder.
Am Tag zuvor war ich am Reichenberger Bahnhof an ihm vorbeimarschiert. Er war unter den Rußlandurlaubern und wir hatten uns nicht gesehen.
Er kam um Mitternacht in Karlsbad an. Um 5 Uhr früh ging erst der erste Zug nach Schlaggenwald. Bis dorthin bist du längst zu Hause, dachte er und marschierte trotz großer Müdigkeit los. Vierzehn Tage Bahnfahrt hatte er hinter sich. Immer schwerer drückte das Gepäck. Aber er kam ja mit jedem Schritt Schönfeld und mir näher. Totenstill lag unser Städtchen da. In der Nähe unseres Hauses zog er die Stiefel aus, um niemand zu wecken. Unsere Haustür war selten verschlossen, so konnte er zu unserer Wohnungstür kommen. Er klopfte erst leise, dann immer stärker, bis meine Mutter und Schwester im oberen Stockwerk erwachten und zur Treppe eilten. Beide begannen zu jammern, als sie meinen Mann sahen, und er dachte, ich wäre gestorben. Nach Klärung des Sachverhalts war es mein Mann, der alle inzwischen aufgewachten Hausbewohner beruhigte. „Ich bring sie wieder", versprach er. Nach zwei Stunden Schlaf, einer kurzen Säuberung und einem Besuch bei seinen Eltern, zog er wieder los Richtung Reichenberg. In Karlsbad wollte man ihn nicht durch die Sperre lassen. Sein Urlaubsschein laute nur auf Schönfeld, hieß es. Aber mit Hinweis auf sein goldenes Verwundetenabzeichen (darunter eine Kopfverletzung, wie er betonte) und seine anderen Orden und Ehrenzeichen, ließ man ihn passieren.
Um neun Uhr war er schon auf der Kommandantur und ich kam mit meinem militärischen Begleiter gerade dazu, wie er mit der Pistole herumfuchtelte und meine Entlassung forderte. Der Gefreite hinter dem Schreibtisch hatte sich geduckt und richtete sich eben wieder auf. Mein Mann riß mich an sich, als er mich sah. Der Spieß sagte uns, daß wir Glück hätten, denn morgen wäre ich schon nicht mehr hier, da ich für Norwegen bestimmt sei. Im übrigen gehöre ich schon nach Eger. Er erlaubte uns, sofort dorthin zu reisen. Damals standen Rußlandkämpfer mit Orden und Ehrenzeichen noch hoch im Kurs, sonst wäre wohl nicht alles so reibungslos verlaufen.
In Eger mußte mein Man einem alten österreichischen Offizier sein Anliegen vortragen. Er war sehr leutselig und ließ auch mich hereinrufen. Mein Mann mußte vom Rußlandfeldzug erzählen und wie er zu seinen Orden kam. Zum Schluß meinte er, wenn einer den Kopf hinhalte, sei es genug. „Nehmen Sie Ihre Frau mit, sie ist entlassen." Am Abend waren wir zu Hause.
Ist das alles nicht Gottes Fügung gewesen? Wäre mein Mann damals nicht gekommen, wäre ich heute vielleicht im Norden oder Osten verschollen.
Mein Dienst als Wehrmachtshelferin hat genau sechsunddreißig Stunden gedauert.
Anna Egerer (Schönfeld)
Verleger, Herausgeber und verantwortlicher Schriftleiter: Richard Brummeissl, Kahl am Main, Seligenstädter Weg 60, Tel. (06188) 2359 — Postscheckamt 1, 6000 Frankfurt/M., Konto-Nr. 327195-609. Preis je Stück 2,50 DM. — Herstellung: Druckerei Kolb, 8757 Karlstein/Main, Postfach 1145.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.