Jsi vysvobozen z trápení a bolesti, milované, drahé srdce otcovské. Stálá dřina a práce až do konce, nyní odpočívají tvé pilné ruce, které pro nás byly vždy ochotně nachystány. Vzpomínáme na tebe navěky. Tak rychle jsi od nás odešel, odpočívej sladce v Božím pokoji.
Všem přátelům a známým ze staré vlasti oznamujeme smutnou zprávu, že můj milý dobrý manžel, otec, dědeček, pradědeček, strýc a kmotr,
pan Heinrich Kempf
nar. 20. 7. 1901 zemř. 9. 1. 1985
sedlák z Riesenhofu z Leßnitz, zaopatřen svatými svátostmi, zemřel po krátké nemoci.
V tichém zármutku:
Anna Kempf, rozená Breitfelder, manželka Traudl Hess, rozená Kempf, dcera Karl Hess, zeť Erwin Hess s rodinou, vnuk Elisabeth s rodinou, vnučka Waltraud s rodinou, vnučka Marleus, Stefan, Manuela, Bernd a Christian, pravnoučata
Lettgenbrunn im Spessart, v lednu 1985
Všem přátelům a známým oznamujeme, že
paní Josefini Lorenz
zemřela v 89. roce života v Mnichově.
Tuto zprávu podal krajan Walter Füssl, který za ni také hradil předplatné Heimatbriefu. Kdo si paní Lorenzovou ještě pamatuje, ať na ni vzpomene.
„Já jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky."
Todesanzeigen: Heinrich Kempf, Josefini Lorenz, Maria Strohmeier, Josef Müller
Du bist befreit von Leid und Schmerz, geliebtes, teures Vaterherz. Stets Müh' und Arbeit bis ans Ende, nun ruhen Deine fleißigen Hände, die immer gern für uns bereit. Dein denken wir in Ewigkeit. So schnell bist Du von uns geschieden, ruhe sanft in Gottes Frieden.
Allen Freunden und Bekannten aus der alten Heimat geben wir die traurige Nachricht, daß mein lieber guter Gatter, Vater, Opa, Uropa, Onkel und Pate,
Herr Heinrich Kempf
geb. 20. 7. 1901 gest. 9. 1. 1985
Bauer vom Riesenhof aus Leßnitz, versehen mit den hl. Sakramenten, nach kurzem Leiden verstarb.
In stiller Trauer:
Anna Kempf, geb. Breitfelder, Gattin
Traudl Hess, geb. Kempf, Tochter
Karl Hess, Schwiegersohn
Erwin Hess und Familie, Enkel
Elisabeth und Familie, Enkelin
Waltraud und Familie, Enkelin
Marleus, Stefan, Manuela, Bernd u. Christian, Urenkel
Lettgenbrunn im Spessart, im Januar 1985
Allen Freunden und Bekannten wird bekanntgegeben, daß
Frau Josefini Lorenz
im 89. Lebensjahr in München verstorben ist.
Diese Mitteilung machte Landsmann Walter Füssl, der auch den Bezugspreis für den HB für sie entrichtete. Wer Frau Lorenz noch in Erinnerung hat, wird ihrer gedenken.
„
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Jedna lesní historka
Máme tady u nás umírající les. Doba to tak přináší, denně se to čte v novinách, slyší v rozhlase a ani televize v tomhle povyku nezůstává pozadu. S mnoha nadějemi vyhlížíme rozhodnutí, která mají lesu pomoci.
Tak často myslím na náš rodný les, kterému to prý ublížilo ještě víc. Co všechno nám tehdy les nabízel za dobré dary! Jak hojně tehdy bývalo lesních plodů. Stačilo jen natáhnout ruku a odnést je domů. Nádherné černé borůvky – neříkali jsme jim „Heidelbeeren", ale prostě „Schwarzbeeren" – šťavnaté a sladké, svítící ze svého zeleného listí, jsme nosili domů po vědrech. Tehdy rostly a zrály na všech mezích cest. Pak přišly brusinky, maliny, lesní jahody a ostružiny. Roh hojnosti lesa byl nevyčerpatelný. Na všech keřích a keřících rostlo něco, co se dalo natrhat a v domácnosti použít k vylepšení jídla. Zvlášť žádané byly lískové oříšky, protože se skvěle hodily na jemnější pečivo. Byly ovšem i plody nejedlé, jako psí bobule, které vypadaly velmi lákavě svou červenou barvou.
Zvlášť žádané ale byly „houby". Nejkrásnější a nejlepší byly jistě hřiby. Ale i křemenáče a syrovinky chutnaly znamenitě. Hledání těchto pochoutek bylo ovšem trochu namáhavé. Časté shýbání a zvedání nízko visících větví bylo někdy pořádně těžké. Tak nejeden Schönfelďan nebo Slavkovák měl svoje určité houbařské místečko, které tajemně střežil. Ale občas na takové hlídané místo narazil i nepovolaný. Přesto to stačilo pro oba. Ty největší a zdravé houby se pěkně nakrájely na plátky a usušily. Zvlášť dobře v zimě chutnala bramboračka, ve které bylo pár hříbků.
Ale ze zdravého lesa se tehdy nenosily domů jen vyjmenované vzácnosti – les dodával i palivo do domácnosti. Dřevorubci museli pilně vykonávat svou práci. Zdaleka bylo slyšet zpívat pily a duněla sekera. Když padl takový velikán stromu, bylo to syčení a praskání, že se člověk mohl pořádně vylekat. Sotva strom padl, hned se přistoupilo k osekávání větví. V našich lesích nezůstal ležet ani kousíček. Vždycky vypadaly jako vymetené. Nerostl snad proto tak zdravě? Nepořádek nebo otravné odpadky tam nebyly k vidění. Les tehdy voněl pryskyřicí, tak jak má les vonět.
Takzvanou „stelivo" (Streu) si vozili domů ti, kdo měli povoz. To se pěkně nasekalo a svázalo do otýpek slámovým provázkem, pak se pěkně vrstvilo. Tyto otýpky se výborně hodily na prudký žár v peci, aby se upekly „pečené knedlíky". Také k topení v peci pro vlastní domácí chléb nacházelo toto palivo – říkalo se mu „Strah" – uplatnění. Mnoho žen nosilo v nůši na zádech takzvané „paběrky" domů. Kolik kilometrů táhly svá břemena! Ale tiše, útulně znělo praskání tohoto paliva. Jak dobré byly naše vyzděné sporáky a kachlová kamna, a jak dobrá byla taková trouba, to se ukázalo při pečení „kynutých knedlíků" a jemných koláčů. Hospodyně měly s tím dobré zkušenosti a málokdy se něco zkazilo. Jak pěkně teplá taková trouba byla, to nejeden zjistil, když si v ní chtěl ohřát nohy. Nejeden sporák měl dokonce dvě trouby – spodní, určenou k pečení, a horní, na udržování jídla v teple.
I naši myslivci si přišli na své. Zajíců a srn bylo v našem kraji velmi mnoho. Jeleni už žili spíš daleko za Čistou (Lauterbach) směrem k Sangerbergu, ale přece ještě v Kaiserwaldu (Císařském lese). Les nabízel všem lidem a ve všech dobách zdravý zdroj obživy.
Nyní pomalu hyne, ten krásný les. Zda ho tak zarmoutilo vyhnání lidí, kteří ho kdysi opatrovali, a on tam už také nechce být? Ale ani tady to není o moc jinak. Nejeden strom natahuje černé a suché větve k nebi, které se také už zdá, že nikdy nezmodrá.
Kdy už příslušné a odpovědné osoby něco podniknou – hlavně něco rozumného, aby se zabránilo katastrofě? Má snad postupující technika všechno zničit jen proto, že dnešní člověk nechce přijít o svůj luxus? To všechno jsou otázky, které člověka velmi znepokojují. Vždyť kdo z nás nemyslí na děti a vnoučata? Jak mají jednou obstát ve zpustošeném světě, který jim zanecháme? Přesto naději, že Pán Bůh lidem pomůže znovu se z této životní prostředí zatěžující situace vymanit, nesmíme vzdávat.
Anna Spitzel z Krásna (Schönfeld)
Eine Waldgeschichte
Es gibt hier bei uns den sterbenden Wald. Die Zeit bringt es so mit sich, man hört und liest es täglich in den Zeitungen, hört es im Radio und auch das Fernsehen steht bei diesem Rummel nicht zurück. Mit vielen Hoffnungen sehen wir den Entscheidungen entgegen, die dem Wald helfen sollen.
So denke ich oft an unseren heimatlichen Wald, den es ja noch mehr mitgenommen haben soll. Was hat uns der Wald damals an guten Gaben geboten. Wie reichlich waren die Früchte des Waldes einst vorhanden. Man brauchte nur hinzulangen und sie nach Hause tragen. Die herrlichen Schwarzbeeren — wir sagten nicht Heidelbeeren —, die saftig und süß von ihrem grünen Laub leuchteten, haben wir eimerweise heimgetragen. Damals wuchsen sie und reiften an allen Wegrainen. Dann kamen die Preiselbeeren, die Himbeeren, die Walderdbeeren und die Brombeeren. Das Füllhorn des Waldes war unerschöpflich gewesen. An allen Sträuchern und Stauden wuchs etwas, das man pflücken und im Haushalt zur Aufbesserung der Mahlzeiten verwenden konnte. Die Haselnüsse waren besonders begehrt, denn sie eigneten sich fabelhaft für feineres Gebäck. Es gab aber auch sehr viele nicht eßbare Früchte, wie die Hundsbeeren, die sehr verlockend in ihrer roten Färbung ausgesehen haben.
Aber besonders waren die „Schwoammer" begehrt. Die schönsten und besten wohl die Steinpilze. Doch Birkenpilze und Rotkoppe schmeckten ebenfalls ausgezeichnet. Das Suchen dieser Köstlichkeiten war allerdings etwas mühevoll. Das ofte Buckeln und Heben der tiefhängenden Äste war manchmal recht schwergefallen. So mancher Schönfelder oder Schlaggenwalder hatte einen bestimmten Schwoammaplatz, den er geheimnisvoll hütete. Aber ab und zu stieß auch ein Unbefugter auf so einen gehüteten Platz. Doch es reichte für beide. Schön wurden die größten und gesunden Pilze in Scheiben geschnitten und getrocknet. Besonders gut schmeckte im Winter die Kartoffelsuppe, in der sich einige Schwammerln befanden.
Aber nicht nur die aufgezählten Kostbarkeiten wurden aus dem damals gesunden Wald heimgetragen, sondern er lieferte auch noch den Hausbrand. Fleißig mußten die Holzfäller das Werk verrichten. Weithin hörte man die Sägen singen und das Beil hallen. Wenn so ein Baumriese fiel, das war ein Zischen und Krachen, daß man richtig Angst bekommen konnte. Kaum war der Baum gefallen, da ging es an das Aushacken der Äste. Es blieb kein Stückchen in unseren Wäldern liegen. Sie wirkten stets wie ausgekehrt. Sollte er deshalb so gesund gewachsen sein? Unrat oder leidige Abfälle waren da nicht zu sehen. Der Wald roch auch damals nach Harz, eben wie ein Wald duften soll.
Die sogenannten „Streu" holten sich die, die Fuhrwerke besaßen. Das wurde schön gehackt und in Büschelchen, die mit einem Strohband umwickelt wurden, dann schön geschichtet. Diese Büschelchen eigneten sich besonders gut für eine scharfe Röhrenhitze, um die „Baochenen Kniadla" zu backen. Auch zum Feuern des Backofens für das eigene Hausbrot fanden die „Strah" — so hieß dieses Brennmaterial — ihre Verwendung. Viele Frauen haben mit dem Buckelkorb das sogenannte „Leseholz" am Rücken heimgetragen. Viele Kilometer weit schleppten sie die Lasten heim. Aber heimlich hörte sich das Knistern dieses Brennmaterials an. Wie gut doch unsere gemäuerten Herde und Kachelöfen gewesen sind und wie gut ein solcher Ofen war, das zeigte sich beim Backen der „Germkniadla" und der feinen Kuchen. Die Hausfrauen hatten da gute Erfahrungen und selten wurde etwas verdorben. Wie schön warm so eine Röhre war, das hatte mancher festgestellt, wenn er seine Füße darinnen wärmen wollte. Mancher Herd hatte ja zwei Röhren, eine untere, die für das Backen gedacht war, und die obere zum Warmhalten des Essens.
Auch unsere Jägersleut kamen auf ihre Kosten. Hasen und Rehe gab es in unserer Gegend sehr zahlreich. Die Hirsche waren schon weit über Lauterbach gegen Sangerberg zu daheim, aber doch noch im Kaiserwald. Der Wald hatte für alle Menschen und zu allen Zeiten eine gesunde Nahrungsquelle geboten.
Nun geht er langsam ein, der schöne Wald. Ob ihn die Vertreibung der Menschen so traurig machte, die ihn einst pflegten, und er auch nicht mehr dort bestehen möchte? Doch hier ist es ja beinahe nicht anders. Schwarz und dürr reckt mancher Baum seine Äste gegen den Himmel, der auch nicht mehr blau zu werden scheint.
Wann werden die zuständigen Personen und Verantwortlichen etwas unternehmen — vor allem etwas Vernünftiges, um eine Katastrophe zu verhindern? Soll die fortschreitende Technik alles vernichten dürfen, nur weil der jetzige Mensch nichts von seinem Luxus verlieren möchte? Das alles sind Fragen, die einen sehr beunruhigen. Denn wer von uns denkt nicht an die Kinder und Kindeskinder. Wie sollen diese einmal in einer verödeten Welt bestehen, die wir ihnen hinterlassen? Doch die Hoffnung, daß der Herrgott den Menschen helfen werde, sich aus dieser umweltbelastenden Lage wieder herauszufinden, dürfen wir nicht aufgeben.
Anna Spitzel (aus Schönfeld)
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.