Jsi vysvobozen z trápení a bolesti, milované, drahé srdce otcovské. Stálá dřina a práce až do konce, nyní odpočívají tvé pilné ruce, které pro nás byly vždy ochotně nachystány. Vzpomínáme na tebe navěky. Tak rychle jsi od nás odešel, odpočívej sladce v Božím pokoji.

Všem přátelům a známým ze staré vlasti oznamujeme smutnou zprávu, že můj milý dobrý manžel, otec, dědeček, pradědeček, strýc a kmotr,

pan Heinrich Kempf

nar. 20. 7. 1901 zemř. 9. 1. 1985

sedlák z Riesenhofu z Leßnitz, zaopatřen svatými svátostmi, zemřel po krátké nemoci.

V tichém zármutku:

Anna Kempf, rozená Breitfelder, manželka Traudl Hess, rozená Kempf, dcera Karl Hess, zeť Erwin Hess s rodinou, vnuk Elisabeth s rodinou, vnučka Waltraud s rodinou, vnučka Marleus, Stefan, Manuela, Bernd a Christian, pravnoučata

Lettgenbrunn im Spessart, v lednu 1985

Všem přátelům a známým oznamujeme, že

paní Josefini Lorenz

zemřela v 89. roce života v Mnichově.

Tuto zprávu podal krajan Walter Füssl, který za ni také hradil předplatné Heimatbriefu. Kdo si paní Lorenzovou ještě pamatuje, ať na ni vzpomene.

„Já jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky."

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Jedna lesní historka

Máme tady u nás umírající les. Doba to tak přináší, denně se to čte v novinách, slyší v rozhlase a ani televize v tomhle povyku nezůstává pozadu. S mnoha nadějemi vyhlížíme rozhodnutí, která mají lesu pomoci.

Tak často myslím na náš rodný les, kterému to prý ublížilo ještě víc. Co všechno nám tehdy les nabízel za dobré dary! Jak hojně tehdy bývalo lesních plodů. Stačilo jen natáhnout ruku a odnést je domů. Nádherné černé borůvky – neříkali jsme jim „Heidelbeeren", ale prostě „Schwarzbeeren" – šťavnaté a sladké, svítící ze svého zeleného listí, jsme nosili domů po vědrech. Tehdy rostly a zrály na všech mezích cest. Pak přišly brusinky, maliny, lesní jahody a ostružiny. Roh hojnosti lesa byl nevyčerpatelný. Na všech keřích a keřících rostlo něco, co se dalo natrhat a v domácnosti použít k vylepšení jídla. Zvlášť žádané byly lískové oříšky, protože se skvěle hodily na jemnější pečivo. Byly ovšem i plody nejedlé, jako psí bobule, které vypadaly velmi lákavě svou červenou barvou.

Zvlášť žádané ale byly „houby". Nejkrásnější a nejlepší byly jistě hřiby. Ale i křemenáče a syrovinky chutnaly znamenitě. Hledání těchto pochoutek bylo ovšem trochu namáhavé. Časté shýbání a zvedání nízko visících větví bylo někdy pořádně těžké. Tak nejeden Schönfelďan nebo Slavkovák měl svoje určité houbařské místečko, které tajemně střežil. Ale občas na takové hlídané místo narazil i nepovolaný. Přesto to stačilo pro oba. Ty největší a zdravé houby se pěkně nakrájely na plátky a usušily. Zvlášť dobře v zimě chutnala bramboračka, ve které bylo pár hříbků.

Ale ze zdravého lesa se tehdy nenosily domů jen vyjmenované vzácnosti – les dodával i palivo do domácnosti. Dřevorubci museli pilně vykonávat svou práci. Zdaleka bylo slyšet zpívat pily a duněla sekera. Když padl takový velikán stromu, bylo to syčení a praskání, že se člověk mohl pořádně vylekat. Sotva strom padl, hned se přistoupilo k osekávání větví. V našich lesích nezůstal ležet ani kousíček. Vždycky vypadaly jako vymetené. Nerostl snad proto tak zdravě? Nepořádek nebo otravné odpadky tam nebyly k vidění. Les tehdy voněl pryskyřicí, tak jak má les vonět.

Takzvanou „stelivo" (Streu) si vozili domů ti, kdo měli povoz. To se pěkně nasekalo a svázalo do otýpek slámovým provázkem, pak se pěkně vrstvilo. Tyto otýpky se výborně hodily na prudký žár v peci, aby se upekly „pečené knedlíky". Také k topení v peci pro vlastní domácí chléb nacházelo toto palivo – říkalo se mu „Strah" – uplatnění. Mnoho žen nosilo v nůši na zádech takzvané „paběrky" domů. Kolik kilometrů táhly svá břemena! Ale tiše, útulně znělo praskání tohoto paliva. Jak dobré byly naše vyzděné sporáky a kachlová kamna, a jak dobrá byla taková trouba, to se ukázalo při pečení „kynutých knedlíků" a jemných koláčů. Hospodyně měly s tím dobré zkušenosti a málokdy se něco zkazilo. Jak pěkně teplá taková trouba byla, to nejeden zjistil, když si v ní chtěl ohřát nohy. Nejeden sporák měl dokonce dvě trouby – spodní, určenou k pečení, a horní, na udržování jídla v teple.

I naši myslivci si přišli na své. Zajíců a srn bylo v našem kraji velmi mnoho. Jeleni už žili spíš daleko za Čistou (Lauterbach) směrem k Sangerbergu, ale přece ještě v Kaiserwaldu (Císařském lese). Les nabízel všem lidem a ve všech dobách zdravý zdroj obživy.

Nyní pomalu hyne, ten krásný les. Zda ho tak zarmoutilo vyhnání lidí, kteří ho kdysi opatrovali, a on tam už také nechce být? Ale ani tady to není o moc jinak. Nejeden strom natahuje černé a suché větve k nebi, které se také už zdá, že nikdy nezmodrá.

Kdy už příslušné a odpovědné osoby něco podniknou – hlavně něco rozumného, aby se zabránilo katastrofě? Má snad postupující technika všechno zničit jen proto, že dnešní člověk nechce přijít o svůj luxus? To všechno jsou otázky, které člověka velmi znepokojují. Vždyť kdo z nás nemyslí na děti a vnoučata? Jak mají jednou obstát ve zpustošeném světě, který jim zanecháme? Přesto naději, že Pán Bůh lidem pomůže znovu se z této životní prostředí zatěžující situace vymanit, nesmíme vzdávat.

Anna Spitzel z Krásna (Schönfeld)