Moje prateta Anna
Byla mladší sestrou mé babičky a bydlela v Karlových Varech, úplně nahoře v Röhrengasse, co by kamenem dohodil od hotelu „Imperial". Její útulné hnízdečko se choulilo na strmém svahu, takříkajíc ve stínu „velkého světa". Rodina tam vedla klidný, poklidný život. Prateta se s velkým zalíbením vyhřívala v přítomnosti mezinárodní honorace, která během sezóny den co den procházela hotelovým parkem nebo vyjížděla po elegantní příjezdové cestě ve svých drahých limuzínách. Prateta se strýcem byli skromní a smíření se svým osudem. Uznávali své vykázané místo diváků, jen jejich tři děti si při pohledu na plynoucí bohatství začínaly stěžovat. Ale o tom jsem vyprávět nechtěla.
Dvakrát do roka jsem s babičkou navštěvovala Röhrengasse – na jaře, tak kolem doby svěcení pramenů, a pak na podzim, ke konci sezóny. Babička nás navštěvovala po dlouhé zimní samotě a přijížděla dřív, než se přes Gfeller Höhe přehnaly podzimní bouře. Jakmile u nás doma pobyla dva tři dny, začala být neklidná a říkala, že teď musí navštívit sestru v Röhrengasse. Hned po obědě si oblékla své tmavomodré šaty s bílým krajkovým límcem, natáhla si černé lesklé punčochy a zapnula si knoflíčkovou botkou botičky se sponou. Do jedné ruky vzala lakovanou kabelku od tety Marie z Chemnitz a druhou rukou vzala mě. A tak jsme šly dlouhou cestu přes Ohři, přes most k Neudonitz a pak dlouhou Hans-Heiling-Straße až ke Skleněnému paláci ve městě, odtud dál po hlavní ulici k hlavní poště, pak podél krásné zahradní aleje k vojenským lázním a nakonec dál k mlýnské kolonádě až ke Sprudelu. Tady jsme šly kolem kostela svaté Máří Magdalény a pak strmě do kopce až k pratetinu domu. Ulička měla kočičí hlavy, úzký chodník tvořily kvádry. Všechny domy vypadaly přívětivě. Byly natřené bíle a schönbrunnskou žlutí, okna bílá a okenice zelené, na parapetech měděné plechy a domovní dveře vyleštěné mosazné kliky. Pratetin dům byl roztomilý unikát. Stál na několika úrovních. Okno vpravo od vchodu dosahovalo svým vnějším okrajem téměř na úroveň chodníku, kdežto okno vlevo bylo už tak vysoko, že jsem do něj nedohlédla. Zezadu měl dům dvě patra, směrem do uličky jen přízemí.
Když babička zatáhla za zvonek na šňůře, vždycky to trvalo notnou chvíli, než prateta přišla otevřít. Připlížila se po špičkách ke dveřím a zkusmo vystrčila nos. Když nás pak poznala, dokázala se tak radovat, že jí po vrásčitých tvářích tekly proudy slz. Na rozdíl od mé babičky byla pořádně baculatá. Její postava už neměla žádné příjemné přechody, všechno se v ní slévalo dohromady. Když se smála nebo i plakala, vesele jí poskakovalo bříško a mohutná dvojitá brada se chvěla jako aspik. Šedé vlasy měla sčesané prostě do uzlu v týlu.
Prateta nás vždy předběhla přes červený kokosový běhoun do světnice a rozrušeně volala: „Jen pojďte dál, jen pojďte, hned uvařím čerstvou kávu!" Ach ano, ta káva byla pratetiným životním elixírem. S kávou den začínal a s kávou končil, a kávou se snažila potěšit každého. Celý dům, uvnitř i venku, voněl jako u „Meinlova koutu". Strýc si jednou ve velkorysém rozmaru dopřál luxus na nejvyšší míru a koupil „opravdový karlovarský kávovar". Tento vzácný kus z mědi, mosazi a porcelánu dostal od prateté důstojné místo ve světnici. Hned u zelených kachlových kamen bylo zbudováno ono důstojné svatostánek. Prateta Anna se od něj nikdy nevzdalovala, jako by se ho přidržovala. K němu vodila všechny návštěvníky, které měla ráda, tedy i nás. V dosahu kávovaru stál kulatý stolek a proutěné křeslo plné pestrých háčkovaných polštářků.
Prateta se tam začala točit kolem hrnků, zatímco my jsme se posadily k velkému stolu. Odtud bylo přes ažurové záclony vidět na koruny javorů a buků před oknem, na kus „Horní měšťanské školy" a na výše položenou Panoramastraße. Mezi oběma záclonami stálo zářivé a nádherné zrcadlo, vysoké jako celá světnice. Ze stropu visela lampa ze skleněných perel. Zatímco z kávovaru už unikaly vznešené „meinlovské" vůně, prateta vytáhla ze skleněné vitríny hornoslavkovský porcelán a prostřela stůl. Pak nikdy netrvalo dlouho, než přišel strýc. Vábivá vůně pronikla všemi škvírami dveří a cinkání nádobí ho přilákalo, kromě toho chtěl vědět, kdo přišel. A tak najednou stál před námi, svěží a růžový, s jiskřícíma očima a smějícími se ústy. Přes sněhobílou košili mu visel žlutý krejčovský metr. Byl mistrem krejčovským. Srdečně nás přivítal a mé babičce říkal „teto Kathi". V tomto domě se nemluvilo prostou nářeční mluvou naší domoviny, protože celý způsob života se s koketním pohledem po vznešených lázeňských hostech přizpůsoboval jim. Zvlášť řeč zde byla směsicí spisovné němčiny, chebského nářečí, vídeňštiny a švejkovské němčiny. Bylo to i tím, že strýc sloužil vojnu v krásných Českých Budějovicích.
Meine Großtante Anna
Sie war die jüngere Schwester meiner Großmutter und wohnte in Karlsbad, ganz oben in der Röhrengasse, nur einen Katzensprung vom Hotel „Imperial" entfernt. Ihr gemütliches Nesterl klebte am steilen Hang, sozusagen im Schatten der „Großen Welt". Die Familie führte dort ein friedliches, beschauliches Dasein. Sie sonnte sich mit großem Wohlgefallen an der internationalen Exklusivität, die während der Saison tagtäglich durch den Hotelpark spazierte oder mit ihren teuren Limousinen die elegante Auffahrt hochfuhr. Großtante und Großonkel waren bescheiden und gottergeben. Sie erkannten ihr zugewiesenes Plätzchen als Zuschauer an, nur ihre drei Kinder begannen angesichts des vorüberfließenden Reichtums zu murren. Jedoch davon wollte ich nicht erzählen.
Zweimal im Jahr machte ich mit meiner Großmutter zusammen einen Besuch in der Röhrengasse, im Frühling, so um die Zeit der Brunnenweihe, und dann im Herbst, zum Ausklang der Saison. Großmutter besuchte uns nach der langen Einsamkeit im Winter, und sie kam, bevor noch die Herbststürme über die Gfeller Höhe fegten. Sobald sie dann zwei oder drei Tage bei uns im Haus war, wurde sie unruhig und sagte, daß sie nun ihre Schwester in der Röhrengasse aufsuchen wolle. Dann zog sie gleich nach dem Mittagessen ihr Dunkelblaues, das mit dem weißen Spitzenkragen, an, streifte schwarze Patentstrümpfe über und knöpfte sich die Spangerlschuhe mit dem Knopfzieher zu. Dann nahm sie in die eine Hand die Lacklederhandtasche von Tante Marie aus Chemnitz, und an die andere Hand nahm sie mich. So gingen wir den weiten Weg über die Egerbrücke nach Neudonitz und dann die lange Hans-Heiling-Straße bis zum Glaspalast in der Stadt, von dort weiter die Hauptstraße bis zur Hauptpost, dann die schöne Gartenzeile entlang bis zum Militärbadehaus und schließlich weiter zur Mühlbrunnkolonnade bis zum Sprudel. Hier gingen wir vorbei an der St. Magdalenakirche und nachher steil bergan bis zu Großtantes Haus. Die Gasse hatte Katzenkopfpflaster, der schmale Gehsteig bestand aus Quadersteinen. Alle Häuser waren freundlich anzusehen. Sie waren weiß und schönbrunngelb gestrichen, die Fenster weiß und die Läden grün, die Fensterbänke hatten Kupferbleche und die Haustüren polierte Messingklinken. Großtantes Haus war ein liebenswertes Unikum. Es stand auf mehreren Ebenen. Das Fenster rechts von der Haustüre erreichte an seiner Außenkante fast das Gehsteigniveau, das Fenster links dagegen war bereits so hoch, daß ich nicht mehr reinsehen konnte. Auf der Rückseite war das Haus zweigeschossig, zur Gasse hin nur ebenerdig.
Wenn meine Großmutter am Klingelzug gezogen hatte, dauerte es immer eine gute Weile, bis die Großtante kam und öffnete. Auf leisen Sohlen schlich sie an die Türe und steckte prüfend ihre Nase heraus. Wenn sie uns dann erkannte, konnte sie sich so sehr freuen, daß ihr die Tränen in reicher Zahl über die welken Wangen rannen. Sie war, im Gegensatz zu meiner Großmutter, recht mollig. Ihre Figur hatte keine wohlgefälligen Übergänge mehr, es floß alles ineinander über. Wenn sie lachte oder auch weinte, dann hüpfte munter ihr Bäuchlein mit, und das mächtige Doppelkinn zitterte wie Aspik. Die grauen Haare hatte sie schlicht zu einem Knoten ins Genick gesteckt.
Die Großtante lief uns voraus über den roten Kokosläufer in die Stube und rief aufgeregt: „Kommt nur weiter, kommt nur, gleich mach ich ein' frischen Kaffee!" Ach ja, der Kaffee, er war Großtantes Lebenselixier. Mit ihm begann der Tag und mit ihm endete er, und damit suchte sie jedermann zu erfreuen. Das ganze Haus roch innen und außen wie am „Meinl-Eck". Der Großonkel hatte einmal in großzügiger Anwandlung den Luxus auf die Spitze getrieben und eine „echte Karlsbader Kaffeemaschine" gekauft. Dieses kostbare Stück aus Kupfer, Messing und Porzellan bekam von meiner Großtante einen gemütlichen Platz in der Stube zugewiesen. Gleich beim grünen Kachelofen war die würdevolle Weihestätte aufgebaut worden. Großtante Anna blieb immer in ihrer Nähe, sie schien sich daran festzuhalten. Zu ihr führte sie all jene Besucher, denen sie hold gewogen war, also auch uns. In Reichweite der Kaffeemaschine stand ein rundes Tischlein und ein Rohrsessel voller bunter Häkelkissen.
Die Großtante begann dort zu hantieren, während wir uns an den großen Tisch setzten. Man sah von hier aus durch das Gitterwerk der Filetvorhänge auf die Ahornkronen und Buchenwipfel vor dem Fenster, auf ein Teilstück der „Oberen Bürgerschule" und zur höhergelegenen Panoramastraße. Zwischen den zwei Filetvorhängen stand strahlend und wunderschön ein Spiegel, so hoch wie die Stube. Von der Decke herunter hing eine Glasperlenlampe. Während aus der Kaffeemaschine schon die edlen „Meinl-Düfte" entwichen, holte die Großtante aus der Glasvitrine das Schlaggenwalder Porzellan und deckte den Tisch. Dann dauerte es nie lange,
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.