Při jedné návštěvě Karlových Varů jsme si bohužel předem nezajistili pokoj. Všechny hotely byly obsazené. Hlídač parkoviště nám dal adresu jednoho starého manželského páru. Přes takového hlídače, většinou to bývají Němci, se dá pokoj sehnat. Starý manželský pár nám dal k dispozici svou ložnici. Tady bylo staré všechno, nejen ti manželé. Náhodou jsme s sebou měli instantní kávu, kterou jsme vlastně chtěli darovat. Teď jsme si ale mohli sami připravit snídani. Paní nám přinesla talíře a šálky a ujistila nás, že horkou vodu můžeme mít kdykoli. Ale to nádobí! Zhrozili jsme se. Vydali jsme se tedy koupit šálky. Nakonec jsme našli vhodný obchod. Dveře byly otevřené, tak jsme vešli dovnitř. Tu k nám přiskočil prodavač a zavolal: „Zhasnout, obchod zavřený." Zaraženě jsme odešli. Skutečně, nesvítilo se tam. Ale to přece ve dne nemusí být. Když jsme po chvíli šli znovu kolem, svítilo se. Vešli jsme tedy ještě jednou dovnitř a tu k nám přišel mladý muž s úsměvem a zvolal: „Rozsvíceno, obchod otevřený. No vidíte."
Egerský (chebský rodák)
Logik
Bei einem Besuch in Karlsbad hatten wir leider zuvor kein Zimmer bestellt. Alle Hotels waren belegt. Ein Parkplatzwächter gab uns die Adresse eines alten Ehepaares. Durch so einen Wächter, meistens sind es Deutsche, kann man schon ein Zimmer bekommen. Ein altes Ehepaar stellte uns sein Schlafzimmer zur Verfügung. Hier war alles alt, nicht nur das Ehepaar. Zufällig hatten wir Pulverkaffee mit, den wir eigentlich verschenken wollten. Nun konnten wir uns das Frühstück aber selber zubereiten. Die Frau brachte uns Teller und Tassen und versicherte, heißes Waser könnten wir zu jeder Zeit haben. Aber das Geschirr! Uns grauste. Wir zogen also los, um Tassen zu kaufen. Endlich fanden wir ein passendes Geschäft. Die Tür stand offen und wir gingen hinein. Da kam der Verkäufer auf uns zugesprungen und rief: „Licht aus, Laden zu". Verblüfft gingen wir. Tatsächlich, es brannte kein Licht. Aber das muß ja wohl am Tage nicht sein. Als wir nach kurzer Zeit wieder vorbeikamen, brannte Licht. Wir traten abermals ein und da kam der junge Mann strahlend auf uns zu und rief: „Licht an, Laden auf. Na also".
Egerer
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Přizpůsobení
Je to už skoro 39 let, co nás vyhnali z domova. Kdo by mohl zapomenout, kdo nemyslí na utrpení, žal a bídu, které se tehdy na nás sesypaly? Namačkaní v dobytčích vagonech jsme byli rádi, že jsme unikli českému teroru. Ale kam nás vezou? Tahle úzkostná otázka nám seděla v týlu. S transportem, ve kterém jsem byla se svou rodinou, jsme museli přestát ledacos. I když nás u Schirndingu převezli přes hranici do Bavorska, nebylo jisté, jestli nás Američané v této zemi vůbec nechají.
Nezapomenutelné zůstane asi každému, kdo při delším pobytu ve Wiesau viděl přicházet ošetřovatele s velkou stříkačkou a najednou od něj dostal do obličeje bílý práškový oblak. Vypadali jsme jako mlynář poprášený moukou. Už nevím, jestli mi tehdy bylo do smíchu. My ženy jsme se svými sněhobílými vlasy musely vypadat obzvlášť podivně. Ale kdo tehdy hleděl na svůj vzhled.
Pak jízda pokračovala a k ránu jsme byli ve Würzburgu. Zase jsme delší dobu stáli na nádraží a z toho, co zbylo po bombardování, bylo jen pár kolejí. Blížily se Letnice. Konečně se vlak se 40 dobytčími vagony znovu rozjel, mířil k hranici zóny. Jen dobře, že tuhle krajinu znalo jen málokdo z nás. Snadno mohlo dojít k velkému rozruchu, protože nikdo z nás nechtěl k Rusům. V Melrichstadtu transport uvázl. Vyzvali nás, ať opustíme vagony, a v rozvolněném pochodovém útvaru jsme šli do nouzového tábora, zřízeného v odstavené pivovarské budově. Ve velké, sklepení podobné klenuté hale byly postavené patrové postele. Všichni jsme byli sklíčení, protože jsme museli počítat s tím, že tohle bude na delší dobu naším domovem. Po celou dobu transportu i v samotném Melrichstadtu nebylo žádné stravování. Kdo se nezajistil předem a neměl s sebou pro děti něco k jídlu, byl na tom zle. Jestli jsme pak v táboře nějaké jídlo dostali, to už dnes nevím.
Tak jsme tu strávili svátky Letnic, naše bedny a pytle jsme museli nechat ve vagonu. Prý byl hlídaný. Příruční zavazadla jsme si ale vlekli s sebou. Jaká překvapení ale tenkrát zažili leckteří krajané, kteří se spolehli na hlídače. Mnohým ukradli kufry a příruční zavazadla. Jestli to byla samotná stráž, nebo prostředníci, to nikdy nevyšlo najevo. Jak by to ostatně v té bezprávné době mohlo být jinak.
Po svátcích Letnic jsme znovu nasedli do nám už dobře známého dobytčího vagonu a jízda pokračovala přes Schweinfurt, Gemünden dolů podél Mohanu. Bohužel se už setmělo a z krajiny jsme mnoho nepostřehli. Kdo z nás tehdy myslel na krásy přírody, když nám v týlu seděla nejistota a už jsme celé dny museli snášet tíseň dobytčího vagonu. Musíte si představit, že jízda v té době byla jen plíživým dobýváním kilometrů. Tak jsme nakonec přistáli v Kahlu nad Mohanem. Předtím ale v Aschaffenburgu odpojili 30 vagonů, které směřovaly do jiných okresů. Našich 10 vagonů zastavilo v Kahlu. Zase nás rozdělili do dvou ubytovacích míst. Nikdo se o nás nestaral. Nebylo žádné teplé jídlo. Ani jinak nebylo k dostání mléko pro děti nebo kousek chleba. Člověk se dnes musí divit, jak jsme to všechno mohli přestát. Kahl (Holý) neměl své jméno nadarmo. Bylo to opravdu ubohé místo. Přikrčené hornické domky z lomového kamene, většinou neomítnuté, tlumily naši naději ještě víc. Nouzové ubytování bylo víc než skromné. Ale kdo mohl tehdy čekat pohodlí.
Konečně přišel úřední pověřenec a rozdělil nás po obcích kahlgrundské oblasti. Byli jsme poslední, koho vykládali. Vlak už dál nejel, protože ve Schöllkrippenu byla konečná stanice. Odtud jsme se pak s naším nemnohým majetkem povozem přesunuli ještě mnoho kilometrů do místa jménem Geiselbach. Dorazili jsme do cíle. O přidělení bydlení není co moc vyprávět, byli jsme rádi, že máme konečně střechu nad hlavou.
Přesto jsme se v Geiselbachu brzy zabydleli. Už po krátké době byl můj muž zvolen do obecního zastupitelstva. Obyvatelstvo pomalu chápalo naši bídu. Ale jak najít práci? Frankfurt byl jednou z možností. Jak se tam ale dostat, to byla otázka. Snažili jsme se tedy dostat blíž k dopravnímu spojení, abychom snáze našli pracovní místo. Nabízel se Kahl. Protože na začátku 50. let začala sociální bytová výstavba a pro nás vyhnance nebyla v přidělených bydlištích žádná možnost sehnat práci, přestěhovali nás. Mezi nimi jsme byli i my, Fechterovi z Gfellu.
Byl to velmi tvrdý boj tady se znovu postavit na nohy. Začínalo se od nuly. Tady v Kahlu se mezitím utvořilo silné chebské (egerlandské) společenství. Hned jsme se k němu přidali. V egerlandské „Gmoi" jsme znovu uplatnili náš starý zděděný lidový majetek a získali jsme si v této obci velkou vážnost. Bohužel v uplynulých desetiletích velmi mnoho egerlandských krajanů navždy odešlo z tohoto světa, a tak se i naše Gmoi ztenčuje. Ale pořád ještě dáváme najevo, že tu jsme. Naše „Hutschen" večery pořádáme každé čtyři týdny a vždycky se sejde alespoň malá skupinka. Přednášky a rodné písně zpříjemňují naše setkání. Vyměňujeme si rodinné novinky a leccos se dozvíme.
Není v naší obci žádné krajanské slavnosti, kde by nás nepožádali o účast v našem krásném egerlandském kroji. Leccos ze starých kusů jsme si přece jen přinesli z domova a znovu upravili. Co jsme neměli, to jsme si znovu opatřili. Přitom nesmí zůstat nezmíněno, že si naše „Moum" Künhacklová z Horního Slavkova (Schlaggenwald) dala tu největší práci, aby opatřila všechno potřebné pro krajany rozptýlené po okolí. Vždycky, když se náš vyzdobený vůz a pěší skupina objeví v průvodu, sklidíme velký potlesk. Málokdy jsou tam krojové skupiny, které by se leskem vyrovnaly té naší.
Na některých snímcích je vidět, jak čile pěstujeme své lidové zvyky a tradice ještě dnes. K Egerlandce vždycky patří kolovrátek a muzikanti v Chebsku (Egerland) byli opravdu dobří. I my v Kahlu rádi posloucháme egerlandskou hudbu. V roce 1965 jsme v Kahlu slavili svěcení egerlandské zástavy, maličkost jako já byla kmotrou zástavy. Tím jsme dokázali, že se tu už necítíme jako cizinci a chceme se plně zapojit do kulturního dění v obci. Jsme tedy uvedeni i v kahlské vlastivědné knize. Je tam také zmíněno, že Slavkované (Schlaggenwalder) tu už mnohokrát pobývali a že vydavatel Heimatbriefu Slavkovanů zde bydlí. Egerlanďané dokonce po nějakou dobu obsazovali post druhého starosty Kahlu.
Jak jsem už zmínila, bohužel nás krajanů stále víc ubývá a mladé už pro spolkový život nezískáme. Naše děti, které se tu narodily a vyrostly, už nemají spojení s minulostí. Kdo by si troufl jim to vtloukat do hlavy. I doby se změnily.
Tak, jak jsme kdysi žili skromně, šetrně a téměř chudě, to už dnes nikdo na sebe nevezme. Ale my vnímáme tehdejší dobu prožitou doma jako nádhernou, a to je dodnes naše bohatství: myšlenka na náš egerlandský domov!
Amalie Fechterová, roz. Frechová z Poschitzau.
Die Anpassung
Fast 39 Jahre sind vergangen, als man uns aus der Heimat vertrieben hat. Wer würde es vergessen können, wer denkt nicht an das Leid, die Trauer und die Not, die damals über uns herfiel. Zusammengepfercht in die Viehwaggons waren wir froh dem tschechischen Terror entgangen zu sein. Aber wohin bringt man uns? Diese bange Frage saß uns im Nacken. Mit dem Transport, in dem ich mich mit meiner Familie befand, hatten wir einige Irrfahrten zu bestehen. Obwohl wir bei Schirnding über die Grenze nach Bayern befördert wurden, war es nicht sicher, ob uns die Amerikaner auch in diesem Land belassen würden.
Unvergessen bleibt es wohl jedem, der bei einem längeren Aufenthalt in Wiesau den Sanitäter mit einer großen Spritze kommen sah und von ihm plötzlich einen weißen Pulverstaub entgegengeschleudert bekam. Ausgesehen haben wir wie ein mehlbestaubter Müller. Ich weiß es nicht mehr, ob mir damals zum Lachen zu Mute war. Wir Frauen müssen mit den schneeweißen Haaren schon sonderlich ausgeschaut haben. Aber wer achtet da schon besonders auf sein Aussehen.
Dann ging die Fahrt weiter und gegen Morgen waren wir in Würzburg. Wieder standen wir eine längere Zeit auf dem Bahnhof und was nach dem Bombenangriff übrig geblieben war, waren ja nur wenige Geleise. Bald stand Pfingsten bevor. Endlich setzte sich der Zug mit den 40 Viehwaggons wieder in Bewegung, es ging der Zonengrenze zu. Nur gut, daß ganz wenige diese Gegend kannten. Leicht hätte es zu großen Aufregungen kommen können, denn niemand wollte von uns zu den Russen. In Melrichstadt blieb der Transport liegen. Wir wurden aufgefordert die Waggons zu verlassen, und in aufgelockerter Marschformation ging es dann in ein Notlager, das in einer stillgelegten Brauerei eingerichtet worden war. Zweistöckige Betten waren in einem großen, kellerraumartigen Gewölbe aufgestellt. Deprimiert waren wir alle, denn wir mußten annehmen, daß dies für eine längere Zeit unsere Bleibe sein würde. In der ganzen Zeit während des Transportes und in Melrichstadt selbst gab es keine Verpflegung. Wer sich da nicht vorgesehen hatte und für die Kinder nicht etwas Eßbares dabei hatte, der war schlimm dran. Ob wir dann in dem Lager etwas zu Essen bekamen, weiß ich heute nicht mehr.
So verbrachten wir hier die Pfingstfeiertage, unsere Kisten und Säcke haben wir in dem Waggon lassen müssen. Angeblich wurde er bewacht. Das Handgepäck schleiften wir aber mit uns. Aber was für Überraschungen erlebten damals so manche Landsleute, die sich auf die Wachmänner verlassen hatten. Vielen wurden die Koffer und handliches Gepäck gestohlen. Ob es die Bewachung selbst war oder Mittelsleute, das kam nie heraus. Wie sollte das auch in dieser gesetzlosen Zeit möglich gewesen sein.
Nach den Pfingstfeiertagen bestiegen wir wieder den uns schon vertraut gewordenen Viehwagen und die Fahrt ging über Schweinfurt, Gemünden den Main abwärts. Leider war es schon dunkel geworden und wir konnten von der Gegend nicht viel wahrnehmen. Wer von uns dachte damals an die Schönheiten der Natur, wenn einem die Ungewißheit im Nacken saß und man schon tagelang die Enge des Viehwaggons zu verkraften hatte. Man muß sich vorstellen, daß die Fahrt in damaliger Zeit nur ein Dahinkriechen war. So landeten wir endlich in Kahl am Main. Zuvor hatte man aber in Aschaffenburg 30 Waggon abgehängt, die in andere Bezirke geleitet wurden. Unsere 10 Waggons hielten in Kahl. Wieder wurden wir auf zwei Lagerstellen verteilt. Niemand kümmerte sich um uns. Nichts warmes Eßbares gab es. Auch sonst war keine Milch für die Kinder oder ein Stücklein Brot zu bekommen. Man muß sich heute wundern, wie wir das alles überstehen konnten. Kahl hatte seinen Namen nicht umsonst. Es war wirklich ein armseliger Ort. Die geduckten Bergmannshäuser aus Feldstein, und meist unverputzt, dämpften unsere Hoffnung noch tiefer. Die Notunterbringung war mehr als dürftig. Aber wer konnte damals Komfort erwarten.
Endlich kam ein Behördenbeauftragter und verteilte uns auf die Orte des Kahlgrundgebietes. Wir waren die letzten, die ausgeladen wurden. Der Zug fuhr auch nicht mehr weiter, denn in Schöllkrippen war Endstation. Von dort ging es dann mittels Fuhrwerk mit unserer wenigen Habe nochmals viele Kilometer in einen Ort der Geiselbach hieß. Wir waren am Zielort angekommen. Über die Wohnungsgebung ist da nicht viel zu berichten, denn wir waren froh, endlich ein Dach über dem Kopf zu haben.
Doch wir fanden uns bald in Geiselbach zurecht. Schon nach einer kurzen Zeit wurde mein Mann in den Gemeinderat gewählt. So langsam begriff die Bevölkerung unser Elend. Aber wie Arbeit finden? Frankfurt war eine Möglichkeit. Wie dort hinkommen, das war die Frage. So versuchten wir näher an eine Verkehrsverbindung zu gelangen, um leichter eine Arbeitsstelle zu finden. Da bot sich Kahl an. Da man Anfang der 50er Jahre mit dem Sozialen Wohnungsbau begonnen hatte, und für uns Vertriebene keine Möglichkeit bestand in den zugewiesenen Wohnorten Arbeit zu bekommen, wurden wir umquartiert. Darunter waren auch wir Fechters aus Gfell.
Es war ein sehr harter Kampf hier wieder Fuß zu fassen. Man fing bei Null an. Hier in Kahl hatte sich inzwischen eine starke Egerländer Gemeinschaft gebildet. Sofort schlossen wir uns an. In der Egerländer Gmoi haben wir unser altes ererbtes Volksgut wieder zur Geltung gebracht und uns in dieser Gemeinde hohes Ansehen erworben. Leider sind in den vergangenen Jahrzehnten sehr viele Egerländer Landsleute für immer von dieser Erde gegangen und so schmilzt auch unsere Gmoi zusammen. Aber wir zeigen noch immer, daß wir da sind. Unsere Hutschen-Abende veranstalten wir alle vier Wochen, und es findet sich stets eine kleine Gruppe ein. Vorträge und Heimatlieder verschönern unsere Zusammenkünfte. Familienneuigkeiten werden ausgetauscht und manches in Erfahrung gebracht.
Kein Heimatfest wird in der hiesigen Gemeinde veranstaltet, wo wir nicht gebeten werden in unserer schönen Egerländer Tracht mitzuwirken. Manches alte Stück wurde von daheim doch mitgebracht und wieder hergerichtet. Was nicht vorhanden war, wurde neu beschafft. Dabei darf nicht unerwähnt bleiben, daß sich unsere Moum Künhackl aus Schlaggenwald die größte Mühe gab alles Nötige für die im Umkreis verstreut wohnenden Landsleute zu besorgen. Immer wenn unser geschmückter Wagen und die Fußgruppe in einem Festzug erscheint, gibt es großen Applaus. Es sind selten Trachtengruppen dabei, die an Glanz den unseren gleichen.
Auf einigen Bildern ist zu ersehen wie rege wir unser Volkstum und unsere Bräuche noch heute pflegen. Ein Spinnrad gehört allemal zur Egerländerin und Musikanten gab es ja sehr gute im Egerland. Auch wir in Kahl hören gerne Egerländer Musik. 1965 haben wir in Kahl eine Egerländer Fahnenweihe gefeiert, meine Wenigkeit war die Fahnenpatin. Damit haben wir bewiesen, daß wir uns hier nicht mehr als Fremde fühlen und am kulturellen Geschehen in der Gemeinde volleingegliedert sein möchten. So sind wir auch im Kahler Heimatbuch aufgeführt. Auch ist erwähnt, daß Schlaggenwalder schon oftmals in der Gemeinde geweilt haben und der Herausgeber des Heimatbriefes der Schlaggenwalder hier wohnhaft ist. Zeitweise stellten die Egerländer sogar den 2. Bürgermeister von Kahl.
Wie ich schon erwähnte, verlassen uns leider immer mehr Landsleute und Jugend ist nicht mehr für das Vereinsleben zu gewinnen. Unsere Kinder, die hier geboren und aufgewachsen sind, haben keine Verbindung mehr zur Vergangenheit. Wer würde sich unterstehen diese in sie hineinprügeln zu wollen. Auch haben sich die Zeiten geändert.
So wie wir einst genügsam, sparsam und fast karg gelebt haben, das nimmt heute niemand mehr auf sich. Aber wir empfinden die einst daheim erlebte Zeit wunderbar und das ist heute noch unser Reichtum: Der Gedanke an unsere Egerländer Heimat!
Amalie Fechter, geb. Frech
aus Poschitzau.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.