Při jedné návštěvě Karlových Varů jsme si bohužel předem nezajistili pokoj. Všechny hotely byly obsazené. Hlídač parkoviště nám dal adresu jednoho starého manželského páru. Přes takového hlídače, většinou to bývají Němci, se dá pokoj sehnat. Starý manželský pár nám dal k dispozici svou ložnici. Tady bylo staré všechno, nejen ti manželé. Náhodou jsme s sebou měli instantní kávu, kterou jsme vlastně chtěli darovat. Teď jsme si ale mohli sami připravit snídani. Paní nám přinesla talíře a šálky a ujistila nás, že horkou vodu můžeme mít kdykoli. Ale to nádobí! Zhrozili jsme se. Vydali jsme se tedy koupit šálky. Nakonec jsme našli vhodný obchod. Dveře byly otevřené, tak jsme vešli dovnitř. Tu k nám přiskočil prodavač a zavolal: „Zhasnout, obchod zavřený." Zaraženě jsme odešli. Skutečně, nesvítilo se tam. Ale to přece ve dne nemusí být. Když jsme po chvíli šli znovu kolem, svítilo se. Vešli jsme tedy ještě jednou dovnitř a tu k nám přišel mladý muž s úsměvem a zvolal: „Rozsvíceno, obchod otevřený. No vidíte."

Egerský (chebský rodák)

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Přizpůsobení

Je to už skoro 39 let, co nás vyhnali z domova. Kdo by mohl zapomenout, kdo nemyslí na utrpení, žal a bídu, které se tehdy na nás sesypaly? Namačkaní v dobytčích vagonech jsme byli rádi, že jsme unikli českému teroru. Ale kam nás vezou? Tahle úzkostná otázka nám seděla v týlu. S transportem, ve kterém jsem byla se svou rodinou, jsme museli přestát ledacos. I když nás u Schirndingu převezli přes hranici do Bavorska, nebylo jisté, jestli nás Američané v této zemi vůbec nechají.

Nezapomenutelné zůstane asi každému, kdo při delším pobytu ve Wiesau viděl přicházet ošetřovatele s velkou stříkačkou a najednou od něj dostal do obličeje bílý práškový oblak. Vypadali jsme jako mlynář poprášený moukou. Už nevím, jestli mi tehdy bylo do smíchu. My ženy jsme se svými sněhobílými vlasy musely vypadat obzvlášť podivně. Ale kdo tehdy hleděl na svůj vzhled.

Pak jízda pokračovala a k ránu jsme byli ve Würzburgu. Zase jsme delší dobu stáli na nádraží a z toho, co zbylo po bombardování, bylo jen pár kolejí. Blížily se Letnice. Konečně se vlak se 40 dobytčími vagony znovu rozjel, mířil k hranici zóny. Jen dobře, že tuhle krajinu znalo jen málokdo z nás. Snadno mohlo dojít k velkému rozruchu, protože nikdo z nás nechtěl k Rusům. V Melrichstadtu transport uvázl. Vyzvali nás, ať opustíme vagony, a v rozvolněném pochodovém útvaru jsme šli do nouzového tábora, zřízeného v odstavené pivovarské budově. Ve velké, sklepení podobné klenuté hale byly postavené patrové postele. Všichni jsme byli sklíčení, protože jsme museli počítat s tím, že tohle bude na delší dobu naším domovem. Po celou dobu transportu i v samotném Melrichstadtu nebylo žádné stravování. Kdo se nezajistil předem a neměl s sebou pro děti něco k jídlu, byl na tom zle. Jestli jsme pak v táboře nějaké jídlo dostali, to už dnes nevím.

Tak jsme tu strávili svátky Letnic, naše bedny a pytle jsme museli nechat ve vagonu. Prý byl hlídaný. Příruční zavazadla jsme si ale vlekli s sebou. Jaká překvapení ale tenkrát zažili leckteří krajané, kteří se spolehli na hlídače. Mnohým ukradli kufry a příruční zavazadla. Jestli to byla samotná stráž, nebo prostředníci, to nikdy nevyšlo najevo. Jak by to ostatně v té bezprávné době mohlo být jinak.

Po svátcích Letnic jsme znovu nasedli do nám už dobře známého dobytčího vagonu a jízda pokračovala přes Schweinfurt, Gemünden dolů podél Mohanu. Bohužel se už setmělo a z krajiny jsme mnoho nepostřehli. Kdo z nás tehdy myslel na krásy přírody, když nám v týlu seděla nejistota a už jsme celé dny museli snášet tíseň dobytčího vagonu. Musíte si představit, že jízda v té době byla jen plíživým dobýváním kilometrů. Tak jsme nakonec přistáli v Kahlu nad Mohanem. Předtím ale v Aschaffenburgu odpojili 30 vagonů, které směřovaly do jiných okresů. Našich 10 vagonů zastavilo v Kahlu. Zase nás rozdělili do dvou ubytovacích míst. Nikdo se o nás nestaral. Nebylo žádné teplé jídlo. Ani jinak nebylo k dostání mléko pro děti nebo kousek chleba. Člověk se dnes musí divit, jak jsme to všechno mohli přestát. Kahl (Holý) neměl své jméno nadarmo. Bylo to opravdu ubohé místo. Přikrčené hornické domky z lomového kamene, většinou neomítnuté, tlumily naši naději ještě víc. Nouzové ubytování bylo víc než skromné. Ale kdo mohl tehdy čekat pohodlí.

Konečně přišel úřední pověřenec a rozdělil nás po obcích kahlgrundské oblasti. Byli jsme poslední, koho vykládali. Vlak už dál nejel, protože ve Schöllkrippenu byla konečná stanice. Odtud jsme se pak s naším nemnohým majetkem povozem přesunuli ještě mnoho kilometrů do místa jménem Geiselbach. Dorazili jsme do cíle. O přidělení bydlení není co moc vyprávět, byli jsme rádi, že máme konečně střechu nad hlavou.

Přesto jsme se v Geiselbachu brzy zabydleli. Už po krátké době byl můj muž zvolen do obecního zastupitelstva. Obyvatelstvo pomalu chápalo naši bídu. Ale jak najít práci? Frankfurt byl jednou z možností. Jak se tam ale dostat, to byla otázka. Snažili jsme se tedy dostat blíž k dopravnímu spojení, abychom snáze našli pracovní místo. Nabízel se Kahl. Protože na začátku 50. let začala sociální bytová výstavba a pro nás vyhnance nebyla v přidělených bydlištích žádná možnost sehnat práci, přestěhovali nás. Mezi nimi jsme byli i my, Fechterovi z Gfellu.

Byl to velmi tvrdý boj tady se znovu postavit na nohy. Začínalo se od nuly. Tady v Kahlu se mezitím utvořilo silné chebské (egerlandské) společenství. Hned jsme se k němu přidali. V egerlandské „Gmoi" jsme znovu uplatnili náš starý zděděný lidový majetek a získali jsme si v této obci velkou vážnost. Bohužel v uplynulých desetiletích velmi mnoho egerlandských krajanů navždy odešlo z tohoto světa, a tak se i naše Gmoi ztenčuje. Ale pořád ještě dáváme najevo, že tu jsme. Naše „Hutschen" večery pořádáme každé čtyři týdny a vždycky se sejde alespoň malá skupinka. Přednášky a rodné písně zpříjemňují naše setkání. Vyměňujeme si rodinné novinky a leccos se dozvíme.

Není v naší obci žádné krajanské slavnosti, kde by nás nepožádali o účast v našem krásném egerlandském kroji. Leccos ze starých kusů jsme si přece jen přinesli z domova a znovu upravili. Co jsme neměli, to jsme si znovu opatřili. Přitom nesmí zůstat nezmíněno, že si naše „Moum" Künhacklová z Horního Slavkova (Schlaggenwald) dala tu největší práci, aby opatřila všechno potřebné pro krajany rozptýlené po okolí. Vždycky, když se náš vyzdobený vůz a pěší skupina objeví v průvodu, sklidíme velký potlesk. Málokdy jsou tam krojové skupiny, které by se leskem vyrovnaly té naší.

Na některých snímcích je vidět, jak čile pěstujeme své lidové zvyky a tradice ještě dnes. K Egerlandce vždycky patří kolovrátek a muzikanti v Chebsku (Egerland) byli opravdu dobří. I my v Kahlu rádi posloucháme egerlandskou hudbu. V roce 1965 jsme v Kahlu slavili svěcení egerlandské zástavy, maličkost jako já byla kmotrou zástavy. Tím jsme dokázali, že se tu už necítíme jako cizinci a chceme se plně zapojit do kulturního dění v obci. Jsme tedy uvedeni i v kahlské vlastivědné knize. Je tam také zmíněno, že Slavkované (Schlaggenwalder) tu už mnohokrát pobývali a že vydavatel Heimatbriefu Slavkovanů zde bydlí. Egerlanďané dokonce po nějakou dobu obsazovali post druhého starosty Kahlu.

Jak jsem už zmínila, bohužel nás krajanů stále víc ubývá a mladé už pro spolkový život nezískáme. Naše děti, které se tu narodily a vyrostly, už nemají spojení s minulostí. Kdo by si troufl jim to vtloukat do hlavy. I doby se změnily.

Tak, jak jsme kdysi žili skromně, šetrně a téměř chudě, to už dnes nikdo na sebe nevezme. Ale my vnímáme tehdejší dobu prožitou doma jako nádhernou, a to je dodnes naše bohatství: myšlenka na náš egerlandský domov!

Amalie Fechterová, roz. Frechová z Poschitzau.