Der Schlaggenwalder „Schulzidackel-Pfiff" von Rudi Marterer
Kousek živé domoviny v jednom akustickém rozpoznávacím znamení
Když se kolem roku 1910 jistý pan Schulze z hanzovního města Hamburku vydal s prázdnými kapsami do Horního Slavkova (Schlaggenwald) a našel útočiště v chudobinci, nikdo netušil, že tomuto vysokému a hubenému muži bude ve starém horním městě kvést sláva nesmrtelnosti.
Pan Schulze chodil s „půlkrejcarem" v ruce žebrat ode dveří ke dveřím, přičemž mluvil jen spisovnou němčinou. Velmi brzy se ukázal jako originál, kterému slavkovská školní mládež dala posměšné jméno „Šulcidákl".
Kdykoli se pan Schulze objevil kdekoli v ulici, hned bylo z úst nějakých uličníků slyšet volání: Šulcidákl! Šulcidákl! Pan Schulze na ty zlobivé kluky sice nadával, ale nechtěné zlidovění své osoby tím nedokázal zabránit. Naopak, jeden vtipný chlapec toto posměšné volání dokonce „zhudebnil" do hvizdu, který se skládal ze čtyř krátkých, přerývaných tónů: Šul-ci-dá-kl!
Ten hvizd se slavkovským klukům tak zalíbil, že ho bylo brzy slyšet ve všech ulicích města a napodobovali ho i dospělí. Původně zamýšlen jen jako „posměšný hvizd" na pana Schulzeho, získal postupem času stále větší význam jako místní „signální hvizd" Slavkovanů. Šel-li například dobrý přítel daleko vpředu na ulici, stačil dvakrát nebo třikrát zahvízdaný šulcidáklův hvizd, aby přiměl Seffa nebo Schorsche zastavit se a otočit. Také známý, který bydlel v horním patře domu, se hned ukázal v okně, jakmile z ulice zaslechl šulcidáklův hvizd.
Tento hvizd se dědil z generace na generaci, stal se akustickým rozpoznávacím znamením Slavkovanů doma i v cizině. Ať už v Aši nebo v Liberci, v Karlových Varech nebo v Praze, všude na větších nádražích nebo slavnostech stačil šulcidáklův hvizd, chtěl-li člověk mezi mnoha lidmi najít nějakého Slavkovana.
Tak jeden slavkovský cvičitel tělocviku stále vyprávěl, že na jeho velkých sokolských cestách do Žatce, Ústí nad Labem, Vídně atd. byl šulcidáklův hvizd nejlepším vyhledávacím a sběrným znamením pro slavkovské cvičence. Dokonce v bývalém bosenském hlavním městě Sarajevu našla tam žijící rodačka ze Slavkova díky tomuto hvizdu tři krajany.
Také po vyhnání z domoviny prokázal šulcidáklův hvizd Slavkovanům již dobré služby. Bydlí-li v nějaké vesnici Slavkovan, není třeba nejprve hledat číslo domu, aby ho člověk našel. Stačí známý hvizd, okno se rozletí — a už se objeví usměvavá tvář. Tento hvizd znamená pro vyhnané obyvatele Slavkova kousek živé domoviny, veselou vzpomínku na pana Schulzeho, pozdějšího Šulcidákla, který nechtěně pomohl Slavkovanům k akustickému rozpoznávacímu znamení, čímž sám zůstal nezapomenut jako originál c. k. horního města.
Der Schlaggenwalder „Schulzidackel-Pfiff" von Rudi Marterer
Ein Stück lebendige Heimat in einem akustischen Erkennungszeichen
Als um das Jahr 1910 ein gewisser Herr Schulze aus der Hansestadt Hamburg mit leeren Taschen gegen Schlaggenwald gezogen kam und im Armenhaus Unterschlupf fand, ahnte niemand, daß diesem großen und schlanken Mann in der alten Bergstadt der Ruhm der Unsterblichkeit blühen sollte.
Herr Schulze ging mit dem „Halbkracher" in der Hand von Tür zu Tür betteln, wobei er nur hochdeutsch sprach. Er entpuppte sich gar bald als ein Original, das von der Schlaggenwalder Schuljugend den Spottnamen „Schulzidackel" erhielt.
Tauchte Herr Schulze irgendwo in einer Gasse auf, so hörte man auch schon aus dem Mund einiger Lausbuben den Ruf: Schulzidackel! Schulzidackel! Herr Schulze schimpfte zwar auf die bösen Buben, doch damit konnte er die ungewollte Popularisierung seiner Person nicht verhindern. Im Gegenteil, ein witziger Junge „vertonte" diesen spöttischen Zuruf sogar zu einem Pfiff, der aus vier kurzen, durchgestoßenen Tönen bestand: Schul-zi-dak-kel!
Der Pfiff gefiel den Schlaggenwalder Buben so gut, daß er gar bald in allen Gassen der Stadt zu hören war und auch von den Erwachsenen nachgeahmt wurde. Ursprünglich nur als „Spottpfiff" auf Herrn Schulze gedacht, gewann er im Laufe der Zeit immer größere Bedeutung als örtlicher „Signalpfiff" der Schlaggenwalder. Ging z. B. ein guter Freund weit voraus auf der Straße, so genügte ein zwei- oder dreimaliger Schulzidackelpfiff, um den Seff oder Schorsch zum Stehenbleiben und Umdrehen zu veranlassen. Auch der Bekannte, der im oberen Stockwerk eines Hauses wohnte, zeigte sich sofort am Fenster, wenn er von der Straße her den Schulzidackelpfiff vernahm.
Dieser Pfiff vererbte sich von einer Generation zur anderen, er wurde zu einem akustischen Erkennungszeichen der Schlaggenwalder daheim und in der Fremde. Ob in Asch oder Reichenberg, in Karlsbad oder Prag, überall auf größeren Bahnhöfen oder Festen genügte der Schulzidackelpfiff, wenn man unter vielen Menschen einen Schlaggenwalder finden wollte.
So erzählte ein Schlaggenwalder Turnwart immer wieder davon, daß auf seinen großen Turnerfahrten nach Saaz, Aussig, Wien usw. der Schulzidackelpfiff das beste Such- und Sammelzeichen für die Schlaggenwalder Turner war. Sogar in der ehemaligen bosnischen Hauptstadt Sarajevo fand eine dort wohnende Schlaggenwalderin durch diesen Pfiff drei Landsleute.
Auch nach der Vertreibung aus der Heimat hat der Schulzidackelpfiff den Schlaggenwaldern schon gute Dienste geleistet. Wenn in einem Dorf ein Schlaggenwalder wohnt, so braucht man nicht erst nach der Hausnummer zu suchen, um ihn zu finden. Es genügt der bekannte Pfiff, ein Fenster fliegt auf — und schon zeigt sich ein lachendes Gesicht. Dieser Pfiff bedeutet für die vertriebenen Bewohner Schlaggenwalds ein Stück lebendige Heimat, eine lustige Erinnerung an Herrn Schulze, nachmaligen Schulzidackel, der ungewollt den Schlaggenwaldern zu einem akustischen Erkennungszeichen verhalf, wodurch er selbst als Original der k. u. k. Bergstadt unvergessen blieb.
Jak Slavkovský les přišel ke svému jménu
Z. — Název Kaiserwald (Císařský les) je doložen teprve od roku 1785, a to u vsi Třídomí (Dreihäuser), 4 km západně od Horního Slavkova (Schlaggenwald), později i pro les v okolí vrchu „Glatze".
V obou případech se tímto názvem chtěly odlišit lesy, které byly v majetku zemského pána, tedy císaře, od těch, které patřily jiným, soukromým vlastníkům – tak například u Třídomí od o něco severněji položeného loketského městského lesa. Sommer ve své Topografii Čech (sv. XV) uvádí nám neobvyklý název „Zinngebirge" (Cínové hory).
Teprve po roce 1850 se tedy název Slavkovský les rozšířil na celý ten kraj, a to zásluhou zeměpisné literatury. Název se dostal do map a byl vyučován a šířen ve školách.
Češi nyní název Kaiserwald (Císařský les) zrušili a nazvali jej Slavkovský les, tedy přibližně „Slavkovský (Schlaggenwaldský) les". Tím dosáhli dvou věcí: vymazali připomínku bývalých císařů a zároveň oživili staré topografické pojmenování.
Wie der Kaiserwald zu seinem Namen kam
O. Z. — Der Name Kaiserwald ist erst im Jahre 1785 belegbar bei dem Dorfe Dreihäuser, 4 km westlich von Schlaggenwald, später für den Wald im Raum um den Berg „Glatze".
In beiden Fällen wollte man durch diesen Namen die Waldungen, die im Besitze des Landesherrn, des Kaisers, waren, von jenen unterscheiden, die anderen privaten Eigentümern gehörten, so z. B. bei Dreihäuser von dem etwas nördlich liegenden Elbogener Stadtwald. J. G. Sommer nennt in seiner Topographie Böhmens (Bd. XV) den uns ungewohnten Namen „Zinngebirge".
Erst nach 1850 wurde also der Name Kaiserwald auf den ganzen Landstrich ausgedehnt, und zwar durch die geographische Literatur. Der Name wurde in Landkarten eingetragen und in den Schulen gelehrt und verbreitet.
Die Tschechen haben jetzt den Namen Kaiserwald (Cisařský les) abgeschafft und ihn Slavkovský les genannt, etwa „Schlaggenwalder Wald". Damit haben sie zwei Dinge erreicht: eine Erinnerung an einstige Kaiser auszutilgen und eine alte topographische Bezeichnung aufzufrischen.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.