⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Když uplynulo jaro i léto a začínalo podzimnět, posadila mě máma za slunečných dnů spolu s Heinim na deku na zahradě. Sama na nás mohla dohlížet z okna světnice. Já jsem většinou okusovala kůrku chleba a žvatlala si přitom pro sebe. Heini si zato už hrál s dřevěným koníčkem, nebo honil slepice. Ty byly někdy tak drzé, že mi z ruky vyzobávaly kůrky nebo drobky z pusinky. Nad tím se máma dovedla pořádně rozzlobit. Přiběhla a tak vyplašila drůbež, že se rozprchla na všechny strany. Pak posbírala hromádky, které nechala na naší dece. Jednou ale mámě ztuhlo srdce hrůzou a strachem. Heini najednou stál přede mnou a na jeho ruce a paži se svíjelo něco tmavého, lesklého. Máma vykřikla a vyřítila se z domu. Vytrhla nic netušícímu Heinimu tu „hračku" a hodila ji daleko přes plot. Pak nás i s dekou sebrala a spěchala pryč. Od té doby jsme nikdy nesměli na zahradu sami. Máma tehdy nepoznala, že to byla jen slepýš.
Jméno, které mi jako první uvízlo v hlavě, bylo „Anneres". Ten člověk byl náš domácí pán. U něj jsme bydleli v nájmu. Jmenoval se ještě Schmidt. Všichni lidé ho měli rádi. Byl to tichý člověk a vždy přátelský. A měl rád děti. Slýchala jsem jen, že strýček Anneres je hodný muž. Ačkoliv měl tmavé vlasy, huňaté obočí a mohutný knír po způsobu císaře, nebála jsem se ho. Často mě hladil po vlasech a nosil mi kostičky na hraní. Voněl tak důvěrně po dřevě a lepidle. S jeho jménem se mi pojí pocity jako bezpečí, teplo, dobrota, spolehlivost. Proto mám radost, že můj nejmladší vnuk dostal při křtu jméno „Andreas".
Z vesnice jsme se moc nedostávali. Cesta byla hrbolatá a s kočárkem, který se kymácel na vysokých dřevěných kolech, se dala jen stěží ujet. Máma nás sázela na tlusté polštáře do žebřiňáčku, když jsme museli do Horního Slavkova. Někdy mi Dr. Singer musel jódem natírat mandle. Přitom jsem tak křičela, že kluci a holky přibíhali přes náměstí a čekali před domem doktora, dokud jsme se neobjevili ve velkých dveřích.
Jednou nás máma vzala s sebou do Zechtalu. Pomáhala tam se senosečí. Posadila nás na deku a zůstávala poblíž. Tu jsem měla žízeň. Máma vytáhla z košíku láhev s kakaem. Když jsem se z ní pokusila napít, tak jsem se zakuckala, že jsem lapala po dechu a zmodrala. Nato přiběhli všichni lidé z okolí a nešetřili dobrými radami. Mlátili mě prudce do zad, stavěli mě na hlavu a třásli mnou jako pokladničkou. Konečně jsem ten doušek kakaa dostala ven a pomalu se mi vracela normální barva pleti. Od té doby jsem už nikdy nepila z láhve, dodnes ne.
Občas nás máma vozila do kopce na „Sand" nebo na „Heid". Tam ráda hledala houby. Přitom jsem jednou našla spícího zajíce. Když jsem po něm chtěla sáhnout, probudil se a leknutím vzal obrovskými skoky přes vřesoviště a keře borůvčí. Sama jsem byla nepotěšitelná a třásla se po celém těle jako osika.
Postupně přišel čas, kdy jsem pozorněji naslouchala, když se dospělí bavili. Mluvili hodně o minulé válce, o hladových letech, o shánění zásob a o práci. Slýchala jsem jména Schlaggawall, Ellbuagn, Karlasbod, Theising, Piatscha, Isonzo, Krain, Kärnten, Wien, Frech, Markof, Stark atd., a postupně jsem si je začala spojovat s významem. Začala jsem také chápat, co znamená, když někdo trpí hladem nebo žízní, a když někomu je zima. Pak jsem objevila radost z květin, „Gluckerlan", „Wiewerlan" a „Haberlan" a radost z vůně čerstvého kynutého koláče a ze zpěvu mé mámy. Radovala jsem se z kokrhání kohouta, z hejhotání hus, z kdákání slepic a ze slunce, které mě hřálo. Dnes vím, že to všechno byly kořeny, které jsem zapouštěla do půdy, jež se mi tak stala domovem.
Tak jsem vyrůstala, vždy láskyplně opečovávaná. Byla jsem pořádně zvědavá a stále jsem byla na objevech. Sotva se ke mně máma otočila zády, už jsem se vydávala na vratkých nožkách na cestu, přičemž se mi ledacos bolestivého přihodilo. Jednou stál hrnec s těstem na lívance na teplém „Wasserhafnu", aby „kynul". Plotna vedle žhnula praskajícím dřevěným ohněm. Máma na chvíli odešla pro pánev. Rychle jsem si přitáhla stoličku a postavila se na ni, abych viděla do hrnce s těstem. Překlopila jsem se a spadla na kamna. Není k popsání, jaké starosti a jakou hrůzu jsem tím způsobila svým rodičům. Dny a noci mě, kňourající stvoření, nosili sem a tam. Dr. Singer po namáhavé práci vždycky s obavami kroutil hlavou, když odcházel z našeho bytu. Nicméně, jak je vidět, zase jsem se uzdravila a brzy jsem vesele poskakovala po domě i po zahradě.
er derart beschäftigt, daß er nur alle paar Wochen zu uns ins Dörferl kommen konnte. Ich war in der Zwischenzeit nicht faul und setzte Pölsterchen mit Grübchen an. Vater war darüber immer entzückter, zumal er auch feststellte, daß ich ihn nicht mehr aus seinen Träumen riß. Er suchte für mich die tollsten Kosenamen, manche waren sogar etwas unfein.
Als Frühling und Sommer vorbei waren und es herbstelte, setzte mich Mama an sonnigen Tagen mit Heini zusammen auf eine Decke in den Garten. Sie konnte vom Stubenfenster aus zusehen, was wir anstellten. Ich nagte meistens an einem Brotrindl und lallte wurstelnd vor mich hin. Heini dagegen spielte bereits mit einem Holzpferdchen, oder er scheuchte die Hühner. Manchmal waren sie so frech, daß sie mir die Rindln aus der Hand oder die Krumen vom Mäulchen wegpickten. Darüber konnte sich Mama sehr erbosen. Sie kam angerannt und erschreckte das Federvieh dermaßen, daß es in alle Windrichtungen auseinanderlief. Dann klaubte sie die Dreckerln zusammen, die es auf unserer Decke verloren hatte. Einmal aber erstarrte Mamas Herz vor Angst und Schreck. Heini stand plötzlich vor mir, an seiner Hand und an dem Ärmchen ringelte sich etwas Dunkles, Glänzendes. Mama stieß einen Schrei aus und stürzte aus dem Haus. Sie entriß dem ahnungslosen Heini das Spielzeug und warf es weit über den Zaun. Dann raffte sie Decke und uns zusammen und eilte davon. Wir durften nie mehr allein in den Garten. Mama hatte damals nicht erkannt gehabt, daß es nur eine Blindschleiche war.
Der Name, der mir als erster im Gehirn hängen blieb, war „Anneres". Der Mensch dazu war unser Hausherr. Bei ihm wohnten wir zur Miete. Schmidt hieß er noch. Alle Leute mochten ihn gern. Er war ein stiller Mensch und immer freundlich. Und er war ein Kinderfreund. Ich hörte nur, daß der Onkel Anneres ein guter Mann sei. Obwohl er dunkles Haar, buschige Augenbrauen und einen mächtigen Kaiserbart hatte, fürchtete ich ihn nicht. Er streichelte mir oft über die Haare und brachte mir Klötzchen zum Spielen. Er roch so vertraut nach Holz und Leim. Mit seinem Namen verbinden sich für mich Begriffe wie Geborgenheit, Wärme, Güte, Verläßlichkeit. Darum freue ich mich, daß mein jüngster Enkelsohn auf den Namen „Andreas" getauft wurde.
Wir kamen nicht viel aus dem Dorf heraus. Der Weg war holprig und mit dem Kinderwagen, der auf hohen Holzrädern wankte, kaum zu befahren. Mama setzte uns auf dicken Polstern in das Leiterwägelchen, wenn wir nach Schlaggenwald mußten. Manchmal mußte ich vom Dr. Singer die Mandeln mit Jod abgepinselt bekommen. Dabei schrie ich derart, daß die Buben und Mädchen über den Markt liefen und vor dem Doktorhaus warteten, bis wir vor der großen Haustüre erschienen.
Einmal nahm Mama uns Kinder mit ins Zechtal. Sie half dort beim Heumachen. Sie setzte uns auf eine Decke und blieb in unserer Nähe. Da hatte ich Durst. Mama holte aus dem Korb die Flasche mit dem Kakao. Als ich daraus zu trinken versuchte, verschluckte ich mich dermaßen, daß ich nach Luft schnappte und blau anlief. Daraufhin eilten alle Leute aus der näheren Umgebung herbei und sparten nicht mit guten Ratschlägen. Man schlug mir heftig auf den Rücken, man stellte mich auf den Kopf, und man schüttelte mich wie ein Sparschwein. Endlich wurde ich den Schluck Kakao wieder los und bekam allmählich wieder meine normale Hautfarbe. Nie wieder habe ich aus einer Flasche getrunken, bis heute nicht.
Mitunter fuhr uns Mama den Berg hinauf zum „Sand" oder zur „Heid". Dort suchte sie gern nach Pilzen. Dabei fand ich einmal einen schlafenden Hasen. Als ich nach ihm fassen wollte, wurde er wach und setzte ganz erschrocken in Riesensätzen über Heidekraut und Schwarzbeerstauden. Ich selbst war untröstlich und zitterte am ganzen Körper wie Espenlaub.
Allmählich kam die Zeit, da ich genauer hinhörte, wenn sich die großen Leute unterhielten. Sie sprachen viel vom vergangenen Krieg, von den Hungerjahren, vom Hamstern und von der Arbeit. Ich vernahm die Namen Schlaggawall, Ellbuagn, Karlasbod, Theising, Piatscha, Isonzo, Krain, Kärnten, Wien, Frech, Markof, Stark u. s. w., und ich begann sie allmählich zuzuordnen. Ich begann auch zu verstehen, was es heißt, wenn jemand Hunger oder Durst leidet, und wenn jemand friert. Dann entdeckte ich die Freude an Blumen, Gluckerlan, Wiewerlan und Haberlan und die Freude am Geruch von frischem Hefekuchen und am Gesang meiner Mama. Ich freute mich über den Hahnenschrei, das Gänsegeschnatter, das Hühnergegacker und über die Sonne, die mich wärmte. Heute weiß ich, daß dies alles die Wurzeln waren, die ich in den Boden schlug, der mir so zur Heimat wurde.
So wuchs ich heran, immer liebevoll umsorgt. Ich wurde recht neugierig und war stets auf Entdeckungen aus. Kaum hatte Mama mir den Rücken zugewendet, bewegte ich mich bereits
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.