O 3800leté historii Chebska a zejména kraje kolem dnešního Horního Slavkova
Poznatky z mé více než desetileté hornické činnosti v této oblasti (od jara 1935 do poloviny června 1945).
Původní oblast bronzové kultury ve střední Evropě a její tvůrci: Je známo, že části keltského národa sídlily i v Čechách.
V západních Čechách, na Chebsku, v kraji kolem dnešního města Horní Slavkov, provozovaly jednotlivé skupiny zemědělství, zatímco potulní lovci tohoto národa při hledání další obživy objevili takzvaná „rýžoviska" – naplaveniny vzniklé zvětráváním a rozpadem obnažených rudných žil v údolních sníženinách. Tyto naplaveniny, splavené deštěm do údolí a tvořené zrny rul, křemene, wolframové, cínové a měděné rudy, se zde usazovaly, zatímco lehčí zinková ruda a molybden byly vodou unášeny dál, podobně jako jemnější písek.
Tito lovci si mezi bílými zrny křemene samozřejmě povšimli i zrn jiné barvy. Jejich zájem byl probuzen a začali se těmito barevnými zrny blíže zabývat. Přišli na to, že barevná zrna lze od křemene oddělit v tekoucí vodě (díky rozdílné hmotnosti) – zprvu patrně pomocí prosívacích misek (plochých nádob), později v jednoduchých dřevěných žlabech s příčnými lištami, na nichž se rudná zrna zachytávala. I ta pak byla tříděna podle stejného principu.
Tato rudná zrna byla zřejmě zkoumána podle všech tehdejších pravidel a byly zjišťovány jejich vlastnosti. Černá (wolfram) byla vyřazena, protože se je nepodařilo žádným způsobem zužitkovat – kvůli tvrdosti a vysokému bodu tání. Naproti tomu červenohnědá (cínová ruda) se dala poměrně snadno tavit a poskytovala stříbrobílý kov, cín. Ten byl ovšem velmi měkký a dal se snadno tvarovat. Třetí druh, žlutavá ruda (měděnec), se tavil při vyšší teplotě, a i tento kov bylo možné opracovávat kamennými nástroji. Nejprve se z něj vyráběly jednoduché předměty pro denní potřebu, pak stále náročnější, až se dospělo ke krásným kusům pro kultovní účely.
Zároveň se ukázalo, že oba kovy přece jen nebyly použitelné pro všechny žádané účely – na vině byla jejich měkkost. Protože se ve slavkovské oblasti obě rudy (cínová a měděná) vyskytovaly a těžily na stejném místě a ve stejné době, je logickým důsledkem, že vhodnými tavicími pokusy obou rud a jejich kovů vznikl nakonec nový kov – právě „bronz". Kdo poprvé použil název „bronz", zůstane patrně tajemstvím.
Toto byla také zrodná hodina a místo „doby bronzové" ve střední Evropě, kolem roku 1800 př. Kr.
Tento nový kov měl dostatečnou pevnost a tvrdost, dal se v měkčím stavu tvarovat a nakonec i odlévat. Bronz se celkově ukázal jako „odolný vůči povětrnosti". Nářadí z něj vyrobené přinášelo lidem tehdejší doby velké výhody. Domácí nářadí i zbraně byly výrobky rozvíjejícího se řemesla ve středoevropském prostoru a šířily se jako „směnné zboží" odtud do celého bližšího i vzdálenějšího okolí prostřednictvím „obchodníků". Protože v té době byla téměř celá Evropa osídlena Kelty, vysvětlují se tím i četné hrobové nálezy s „bronzovými přídavky" v různých krajích.
Protože slavkovská oblast leží téměř v centrálním bodě střední Evropy, je pochopitelné, že zde vyráběný bronz, respektive bronzové předměty, se šířily paprskovitě do okolí – například bronzové nástroje se směňovaly za sůl i v Hallstattu. V každém případě lze oblast kolem Horního Slavkova ve střední Evropě považovat za původní zemi západní kultury s zcela „svébytným" vývojem.
V celé řadě knih o „době bronzové ve střední Evropě" jsem opakovaně nacházel odkazy na západní Čechy jako její výchozí místo. Proč se autoři těchto knih nedostali až do oblasti kolem Horního Slavkova, zůstává pro mě záhadou.
První domy Horního Slavkova stály „na rýžovišti" a byly za třicetileté války zcela zničeny Švédy.
Ing. Karl Prosch, Donauwörth (dříve Horní Slavkov)
Über die 3800jährige Geschichte des Egerlandes und besonders des Gebietes um die heutige Bergstadt Schlaggenwald
Erkenntnisse aus meiner über 10jährigen Bergbautätigkeit in diesem Gebiet (vom Frühjahr 1935 — Mitte Juni 1945).
Ursprungsgebiet der Bronzekultur in Mitteleuropa und deren Schöpfer: Es ist bekannt, daß Teile des Volkes der Kelten auch in Böhmen seßhaft waren.
In Westböhmen, im Egerland, dem Gebiet um die heutige Stadt Schlaggenwald seßhaft, betrieben einzelne Gruppen Ackerbau, während die umherstreifenden Jäger dieses Volkes auf der Suche nach weiterer Nahrung jene „Seifenlager" entdeckten, die sich aus den Abgängen der zutage getretenen und verwitterten Erzgänge in Talmulden gebildet hatten. Diese Abgänge, vom Regen in die Täler geschwemmt, bestehend aus Körnern von Gneis, Quarz, Wolfram-, Zinn- und Kupfererz blieben liegen, während die leichteren Zinkblende und Molybdän vom Wasser weitergeschoben wurden, wie auch der feinere Sand.
Diese Jäger erblickten natürlich zwischen den weißen Quarzkörnern eben auch die andersfarbigen. Ihr Interesse war geweckt und sie begannen nun, sich mit diesen farbigen Körnern näher zu befassen. Man kam dahinter, daß die farbigen im fließenden Wasser von den Quarzkörnern zu trennen waren (Gewichtsunterschied). Wohl zuerst mit Sicherschüsseln (flache Schalen), dann in einfachen Holzrinnen mit Querleisten, an denen die Erzkörner liegen blieben. Auch diese wurden nach gleichem Prinzip getrennt.
Diese Erzkörner wurden wohl nach allen Regeln der Kunst der damaligen Zeit untersucht und ihre Eigenschaften ermittelt. Die schwarzen (Wolfram) schieden aus, da man in keiner Weise dieselben irgendwie zu verwerten vermag. Härte und hoher Schmelzpunkt. Die rotbraunen (Zinnerz) dagegen konnte man im Verhältnis leicht schmelzen und ergaben ein silbrigweißes Metall, das Zinn. Das war allerdins sehr weich und ließ sich formen. Die dritten, die gelblichen (Kupferkies) brachten sie bei höherer Temperatur ebenfalls zum Schmelzen und auch dieses Metall war mit ihren Steinwerkzeugen zu bearbeiten. Man formte zunächst einfache Gegenstände für den täglichen Bedarf, dann immer schwierigere , bis man schöne zum Kultgebrauch schaffte.
Gleichzeitig ergab sich, daß die beiden Metalle doch nicht für alle gewünschten Zwecke zu gebrauchen waren. Ihre Weichheit ist schuld. Da im Schlaggenwalder Gebiet beide Erze (Zinn und Kupfer) an gleicher Stelle und zu gleicher Zeit vorhanden waren und gewonnen wurden, ist es als logische Folge zu werten, daß durch entsprechende Schmelzversuche der beiden Erze und ihrer Metalle in ihrem Endergebnis ein neues Metall geschaffen wurde, eben die „Bronze". Wer den Namen „Bronze" erstmalig gebrauchte, wird wohl ein Geheimnis bleiben.
Dies war auch die Geburtsstunde und -stätte der „Bronzezeit" in Mitteleuropa, um 1800 v. Chr.
Dieses neue Metall wies eine genügende Festigkeit und Härte auf, man konnte es im weicheren Zustand formen und schließlich gießen. Die Bronze zeigte sich im großen und ganzen als „wetterbeständig". Daraus hergestellte Gerätschaften brachten den Menschen der damaligen Zeit große Vorteile. Haushaltgeräte wie Waffen waren die Erzeugnisse eines sich entwickelten Gewerbes im mitteleuropäischen Raum und wurden als „Tauschware" von hier aus in die gesamte nähere und weitere Umgebung über „Handelsmänner" verbreitet. Da zu dieser Zeit fast ganz Europa von den Kelten besiedelt war, erklären sich auch die vielen Gräberfunde mit ihren „Bronzebeigaben" in den verschiedenen Gebieten.
Da der Schlaggenwalder Raum nahezu im Zentralpunkt von Mitteleuropa liegt, ist es verständlich, daß die hier erzeugte Bronze, bzw. Bronzegegenstände eine strahlenförmige Ausbreitung fanden, z. B. tauschte man Bronzewerkzeuge gegen Salz auch in Hallstatt ein. Jedenfalls kann man das Gebiet um Schlaggenwald in Mitteleuropa als Ursprungsland abendländischer Kultur betrachten mit einer völlig „eigenständigen" Entwicklung.
Ich habe in einer Reihe von Büchern über die „Bronzezeit in Mitteleuropa" immer wieder Hinweise auf Westböhmen als deren Ausgangsplatz gefunden. Warum die Verfasser dieser Bücher nicht bis zu dem Raum um Schlaggenwald vorgedrungen sind, bleibt mir ein Rätsel.
Die ersten Häuser von Schlaggenwald befanden sich „im Seifen" und wurden im 30jährigen Krieg von den Schweden völlig zerstört.
Ing. Karl Prosch, Donauwörth
(früher Schlaggenwald)
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.