Co je vlastně jeden rok

Zas jeden rok už ke konci spěje, jak rychle uběhl, sotva se nadějeme. Sotva byl leden, už bylo v máji, a léto zas rychle mizí za háji. Pak padá listí, pole jsou pustá, ani nevíme, kam se ta chvíle poděla. Ale rok, ten spěje ke svému konci — poslední kousek utíká ze všech nejvíc.

Listopad, prosinec, čas ponurý; smutek se lidí zmocňuje jako stíny šeré: přemítáme o smrti, o umírání, ptáme se, jaký smysl život má nám dání; nejvíc ti staří, co už jsou tomu blízko, ptají se Pána Boha, zda to dokáže zadržet, ale rok, ten spěje ke konci — jen se podívejte, jak stárne a běží!

Vánoce ten konec trochu zpomalí; staří i mladí se na ně těší zdálí. Pár dní se zapomene na všechno trápení, zpívají se koledy jako za dávných dní. A jsou-li v domě docela malé děti — tu je radost obzvlášť veliká. Ale starý rok běží dál — ještě trošku — a brzy je konec.

Poslední hodinky na Silvestra den, z ošklivých věcí ať nic v nás nezůstane. Sejdeme se pěkně spolu, jí se a pije, víno a hudba náladu vždycky zvýší. Vypráví se, žertuje, tančí a směje se, a všechno čeká na půlnoční chvíli. Ať ručička udělá poslední trh, je to tak — tenhle rok se už nikdy nevrátí!

Nový rok leží najednou před námi otevřený dokořán; musíme ho přijmout — a jen doufat, že nám přinese dobré věci; ne nemoc, ne smrt, a že Pán Bůh to bude umně řídit. Ale i ten nový hned zase utíká pryč — už prvním lednem to začíná. Padá z kalendáře lístek za lístkem, navlečeny za sebou rychle dají dlouhý řetěz.

A sotva byl únor, bylo zas máj a léto rychle pryč. Podzim, ten zlatý, nám připomíná, jak rychle tenhle rok umí běžet. Proto važme si života — udělejme z něj to nejlepší — jednou bude ten rok pryč navždy.

Zaslal Otto Hofmann, Rabensgrün

věta pokračuje na dalším listu ⟶