Ten zubní neduh!

Kdo má krásné zuby, tomu se lehko směje, protože se s nimi dá pochlubit, hej je! Pusu si může otevřít doširoka, mnohem víc než leckterý Prušák zdaleka, neboť tam každý uvidí tu krásu, zrovna když člověk otevře hubu a chechtá se do sytosti.

Ale jak už to na světě chodí a všechno je pomíjivé, i ty zuby se mohou zkazit, není divné. A když začnou bolet a reptat tak, že by se do nich chtělo šťourat prstem, jaký zmatek, tu vezme to ďas, a nezbývá než honem k lazebníkovi zajet zas.

Copak neznáte lazebníka snad? Dnes se mu říká zubař, to je fakt.

Nedávno se mi stalo přesně totéž, docela pomalu to začalo, věřte tomu prostě, pak ta bolest byla čím dál větší, nepřestávala vrtat, jako by mi hlavou hýbal blesk. Hlava mi hučela jak roj včel, chvíli mi bylo zima, chvíli horko, to jsem věděl.

Moje stará, totiž má žena, mi povídá: jdi k zubaři — a popadla mě rovnou, vystrčila mě ze dveří ven, Bože, jak mi tehdy bylo, to je den!

Jako dítě to nebyl žádný problém, tehdy jsem chodil s matkou, jak jinak. Ale jako chlap by bylo přece hloupé, kdybych si vzal s sebou starou, jak by to vypadalo. Tak jsem tedy se strachem a obavami šel úplně sám k zubaři, s hlavou skloněnou.

Ten se na mě díval pěkně dlouho, pak řekl: otevři pořádně pusu. Jo, ten zub musí ven — kvůli té bolesti, snad mi hned neumřeš, to bude jistě. Uděláme to s rajským plynem, povídá, mně ale vůbec nebylo do smíchu, to se ví.

Pověsil mi na nos hadičku, do ruky vtiskl gumový míček, a teď prý pumpuj pěkně pořádně, dokud ten strach trochu nepovolí přeci.

Pumpoval jsem a ten plyn vdechoval, strach ze mě jako by úplně vyprchal, takové opojení rajským plynem je vskutku krásné, člověka už tam opravdu nic nebolí, věřte málem. Zubař vzal do ruky kleště, a švih — a bylo už po všem, věřte. Ten zlobivý zub byl teď venku konečně, a byla to vlastně jen legrace, to se ví bezpečně.

Cestou domů jsem si potichu pomyslel, že by tím lidstvu bylo hodně darováno, kdyby se při každé bolesti v životě mohla podat taková dávka rajského plynu, tak nějak.

Zaslal Otto Hofmann (z Rabensgrünu)

Něco na zasmání

V Chebsku se lázeňský host ptá starého muže, který sedí na lavičce před svým domkem: „Hej, vy tam! Je ten hrad opravený?" „Ne — pivo dostanete tamhle v hospodě!"

Babička vypráví vnoučatům před spaním pohádku: „V chaloupce hluboko v lese kdysi žil jeden muž se svou ženou a sedmi dětmi. Byli tak chudí, že neměli ani vindru..." Jedno z vnoučat jí hned skočilo do řeči a ptá se: „A copak nedostávali přídavky na děti?"

„Ten člověk není normální." „Proč?" „Protože je tak klidný. Normální člověk by se z toho už dávno zbláznil."

Gerald Deistler

věta pokračuje na dalším listu ⟶