Léto tehdy bylo velmi horké. Po dlouhé řadě blankytně modrých dní, kdy se vzduch chvěl žárem, viselo jednoho rána nad krajinou temné, sirně zbarvené mračno. Tíživé dusno se lepilo vlhce na kůži a hnalo po zádech a šíji drobné potůčky potu.

Moje babička seděla na kraji postele a stěžovala si na železný obruč kolem hlavy a na prudké bušení srdce až v krku. My děti jsme byly podrážděné a mrzuté. Kvůli hrozícím bouřkovým mrakům jsme nesměly k Teplé, abychom se osvěžily v její studené, čisté vodě. Každou chvíli by se na nás mohlo, jak tvrdila babička, snést „to počasí", a pak už bychom se nestihly dostat do bezpečí. Škemraly jsme a prosily, ale stará paní nepolevila.

Sedly jsme si tedy na chladné kamenné schody vedle vychladlé pece na chleba a dívaly se na slepice, jak hrabou v hnoji, a jak kohout co chvíli natáhne krk a zakokrhá z plna hrdla. Později jsme si hrály na „Ignác zabil prase". Přitom jsme velmi brzy zapomněly na svou špatnou náladu, smály se a dováděly tak divoce, že k nám babička několikrát přiběhla a napomínala nás, ať jsme přece „trošku klidnější", protože její hlava je už jako putna na napájení dobytka a každý výkřik jí projede jako blesk. Opravdu jsme se snažily být trochu klidnější, ale při hře jsme na to velmi rychle zapomněly a náš křik se zase rozléhal po dvoře.

Po obědě – bouřka pořád ještě nespadla z nebe – si babička šla „přilehnout", protože doufala, že se tak zbaví toho železného obruče kolem hlavy a bušení v krku. Můj bratr a oba bratranci se vydali s Weinhartovým Franzlem hledat dobrodružství. My tři děvčata jsme mezitím hledaly chládek ve Weinhartově domě. Šly jsme tam s Marianne po strmých dřevěných schodech nahoru do světnice, kde u obou bočních oken temné listí višně rostlo skoro až do pokoje. Hned vedle stál klavír. Marianne na něj pořád bušila a hrála:

„To přece není žádná věc, celý den ani kafíčko, člověk přece není opička!" A my jsme k tomu zpívaly a měly z toho pošetilého verše takovou radost, že jsme hlasitě kvičely. Teta Agnes na nás zavolala z ulice, ať už konečně s tím rámusem přestaneme. Byla tedy taky podrážděná, protože když se teta Agnes už jednou rozkřikla, muselo to být opravdu strašné povyk.

Hledaly jsme tedy nové možnosti zábavy. Bylo nám tehdy mezi deseti a třinácti lety – věk, kdy se u většiny děvčat začíná hlásit ješitná Eva. Aspoň tenkrát to tak ještě bývalo. Co bylo tedy přirozenější než prohlédnout si Mariannin šatník? Byl, jak si dobře pamatuji, vždy příjemně naplněný. Marianne nám předváděla jednotlivé kousky tak, že si je i s ramínkem přidržovala před tělem a přitom vlnila boky. Zvlášť zajímavé kusy jsme vytřídily a zkoušely si je. Přitom jsme učinily vzrušující objev: horní díly byly u jednotlivých nositelek různě vyplněné, od úplně prázdných až po plně vyvinuté. Byly jsme přesvědčené, že by tu vyrovnávající účinek mohla mít „podprsenka", jak se tomuto kusu prádla tehdy ještě běžně říkalo. Při nedostatku hmoty, což byl i můj případ, se dala nenápadně podložit vrstva vaty. Marianne vyhrabala ze svého košíku na ruční práce příze a háčky. Pustily jsme se do práce. Háčkovaly jsme, zkoušely, zase párly a bavily se u toho. Nahlas se smát jsme se neodvažovaly, protože jsme se bály, že by mohla přijít teta Agnes podívat se po nás. Bylo by nám nesmírně trapné, kdyby se dozvěděla, čím se zabýváme. Jak se od té doby uvolnily mravy! Přesto jsme byly šťastné. Zbylo nám ještě dost času na snění, ale to je jiná kapitola.

Ale zpátky k našemu háčkování.

Co při tom vznikalo, by vás, milý čtenáři, opravdu potěšilo. Mezi mírně vyklenutými podložkami pod hrnce a ohřívači na vajíčka vznikaly ty nejrůznější možnosti. Držely jsme si ty různé košíčky před víc či méně dětskými prsy a div jsme

[obr] Idylický kout z našeho města: hostinec „Zum Egerländer" – rodina Dietrich, vlevo dům Wagner, v pozadí Pflughaus rodiny Fischer. Všechny tyto skvosty jsou dnes ponechány napospas zkáze.

věta pokračuje na dalším listu ⟶