Zvony Horního Slavkova umlkly

O osudu jednoho malého města v Chebsku

Až do roku 1945 byl Horní Slavkov (Schlaggenwald) malým a tichým hornickým městečkem v Císařském lese, v samém srdci Chebska. Jen vysoké štítové domy postavené v norimberském stavebním slohu, opuštěné haldy kamení a zavalené štoly ještě připomínaly, že Horní Slavkov byl kdysi proslulou metropolí těžby a zpracování cínu. Ta doba však byla dávno pryč a hamry na rudu už dlouho nebušily.

Když se tu v Císařském lese ještě dobývala wolframová a cínová ruda, nacházely se mezi vytěženou horninou i černě lesklé, těžké kusy, pro které nikdo neměl žádné využití. Nikdo tehdy netušil, že tyto černě se lesknoucí kusy budou jednou žádanější než zlato. Horníci ve středověku měli k této tmavé a těžké rudě jistou bázeň a připisovali jí tajemnou moc. Když jim zkřížila právě dobývanou žílu, opatrně ji vytěžili a zahrabali zpět do hory, aby nezkazila ušlechtilé rudy. Prý přináší neštěstí, říkali. Proto ji nazývali smolinec (Pechblende). Staří horníci měli se svou předtuchou pravdu. Smolinec skutečně přinesl neštěstí.

V této nenápadné rudě je totiž obsažen dnes tak žádaný a cenný těžký kov – uran. Když se Rusové dozvěděli, že u Horního Slavkova je uranový smolinec, bylo po klidu a tichu tohoto malého města. Během krátké doby se pole a louky u Horního Slavkova proměnily v rozlehlý těžební revír, oddělený od vnějšího světa vysokým ostnatým drátem. Uvnitř tohoto oplocení dře vojsko trestanců a nucených pracovníků, kteří už nejsou lidmi se jmény, nýbrž otroky s čísly.

Se soumrakem se rozsvěcují stovky reflektorů a zalévají oslnivým světlem vrtné a strážní věže, šachty, haldy a ploty. Nad touto přízračnou scenérií září velká rudá sovětská hvězda. Ale nedaleko od tohoto strašidelného lesku ční do noční oblohy tmavá silueta, jako by žalovala: starý kostelní věž Horního Slavkova, jejíž zvony umlkly od té doby, kdy lidé z Císařského lesa museli v roce 1945 opustit svůj rodný kraj, kdy je Češi vyhnali z jejich domovů. Za Čechy ale stáli Sověti a vztáhli ruku na uran.

Češi by dnes byli bohatými lidmi, kdyby mohli uranový smolinec, který leží pod zemí v Jáchymově a Horním Slavkově, prodávat za světovou tržní cenu. Ale nesmějí, musejí uran přenechávat Rusům zdarma.

Vyhnaní obyvatelé Horního Slavkova by ale svůj domov už sotva poznali. A s každým vagonem uranové rudy, který ujíždí na východ, je Císařský les chudší a ošklivější. Půvabné rybníky vysychají, milá údolí se plní hlušinou, domy se bourají – a to všechno kvůli uranu, kvůli otrockému zlatu Horního Slavkova. —

Stesk po domově

Často v noci jsem ve snu doma a všechno je jako za dětských let. Tam nám matka zatápí v jizbě a odpovídá i na všechny otázky.

Tam není bolesti, jež by tížila naše srdce. Život tam ještě plyne v kruzích řádu. A jak se kruh stále znovu osvědčuje, je v tom i spokojenost a veselý zpěv.

Teď ve zmatku těžké doby, kdy se svět vychýlil z každé rovnováhy, teď bývá touha často hluboká a široká po oněch krásných, dobrých cestách domů.

V ranním šeru, když sen prchá a starosti se vplétají do trpkého bytí, je nejtěžší to, co se znovu odehrává: už žádná cesta domů nevede.

Margarethe Pschorn

věta pokračuje na dalším listu ⟶